Je zajímavé, že řada bioetických otázek je spojena i s ekonomickými aspekty. Tak problematika transsexuálů byla řešena Evropským soudním dvorem (ESD nebo SDEU) zejména v důsledku čerpání sociálních dávek a přístupu k důchodovému zabezpečení.
I surogační mateřství se před SDEU objevilo v nedávné době z jiných důvodů než by se dalo očekávat. I v těchto případech (C-167/12 a C-363/12) byl SDEU nucen zabývat se problematikou surogačního mateřství z důvodu čerpání sociálních dávek. V obou případech totiž dítě objednávající si matka následně vyžadovala mateřskou dovolenou a tvrdila, že nepřiznání této dovolené je diskriminačním jednáním.
SDEU se v této věci vyslovil následovně:
„Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá samostatná směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) musí být vykládána v tom smyslu, že členské státy nejsou povinny přiznat mateřskou dovolenou podle článku 8 této směrnice zaměstnankyni, která jako objednávající matka měla dítě na základě dohody o náhradním mateřství, a to i pokud může toto dítě po narození kojit nebo jej skutečně kojí.
Článek 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání, ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 písm. c) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že zaměstnavatel odmítl přiznat mateřskou dovolenou objednávající matce, která měla dítě na základě dohody o náhradním mateřství, nepředstavuje diskriminaci na základě pohlaví.“
Současně je nutno podotknout, že SDEU se odchýlil od stanoviska generální advokátky, která přiznání mateřské dovolené vyžadovala:
„V takovém případě, jako v původním řízení, má pečující matka, která má dítě v rámci dohody o náhradním mateřství, po narození dítěte v každém případě nárok na mateřskou dovolenou podle článků 2 a 8 směrnice 92/85 tehdy, pokud o dítě začne po narození pečovat, náhradní mateřství je v dotčeném členském státě přípustné a jeho vnitrostátní podmínky jsou splněny, i když pečující matka dítě po narození ve skutečnosti nekojí, přičemž délka dovolené musí být alespoň dva týdny a mateřská dovolená vybraná náhradní matkou musí být započítána.“