Včera Ústavní soud rozhodl ve věci TZ 24/2015. Meritorně se jednalo o trestní kauzu v níž stěžovatelka tvrdila, že Městské státní zastupitelství v Brně a Policie České republiky neprovedly účinné vyšetřování trestního oznámení stěžovatelky, ve kterém mimo jiné tvrdila, že některé zdravotní zákroky vůči ní jako rodičce v průběhu porodu v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně ohrozily její život. Ústavní soud pak stěžovatelce dal za pravdu. Tato linie rozhodnutí, ale není tak zajímavá jako část rozhodnutí, v níž se ÚS v rovině obiter dictum vyrovnává s problematikou střetu práva na život a zdraví plodu a práva na autonomní rozhodování o poskytované péči na straně matky. Činí tak v bodech 78 až 85 předmětného rozhodnutí.
78. V souladu s čl. 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně lze bez souhlasu provést pouze nutný lékařský zákrok ve stavu nouze, kdy nelze získat příslušný souhlas a za podmínky, že zákrok je nezbytný pro zdraví dotyčné osoby.
79. V dané věci však není relevantní čl. 8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, neboť prováděnými úkony neměla být chráněna stěžovatelka, ale její dosud nenarozené dítě. Podstatný je však čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle kterého nejsou práva zakotvená v této úmluvě (včetně práva podle čl. 5) absolutní, a lze je omezit za podmínek, že omezení je stanoveno zákonem a je nezbytné v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.
80. I když zpravidla nedochází ke konfliktu mezi rodičkou a jejím dítětem, neboť jsou to právě matky, kterým nejlepší zájem jejich dítěte leží primárně na srdci, přesto ve výjimečných případech ke konfliktu docházet může (srovnej obdobný postřeh Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dubská a Krejzová proti České republice ze dne 11. 12. 2014 č. 28859/11, § 94). Lze stěží akceptovat, že by v těchto výjimečných situacích mělo dítě v průběhu porodu zůstat zcela bez právní ochrany. Takový závěr by byl v rozporu s čl. 6 odst. 1 Listiny, podle kterého je lidský život hoden ochrany již před narozením. Právní řád i v jiných oblastech považuje plod před narozením za hoden ochrany. Nenarozené dítě za určitých okolností například chrání i trestní právo bez ohledu na vůli matky (viz trestné činy proti těhotenství ženy – § 160 a následující trestního zákoníku). Nutno je také reflektovat, že podle judikatury ESLP k čl. 8 Úmluvy je ochrana dosud nenarozeného dítěte legitimním zájmem, i když ne nutně pod pojmem „práva jiných“, neboť to by mohlo implikovat, že nenarozené dítě je subjektem práv v Úmluvě (viz rozsudek velkého senátu ve věci A, B a C proti Irsku ze dne 16. 12. 2010 č. 25579/05, § 227-228). Proto podle Ústavního soudu, i kdyby dosud nenarozené dítě nebylo subjektem základních práv, přesto je ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu ústavním pořádkem chráněným statkem.
81. Právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny nemá taxativně vymezené legitimní zájmy, při sledování kterých jej lze omezit. Proto není nijak problematické konstatovat, že toto právo může být omezeno za účelem ochrany práv dítěte v průběhu porodu, neboť jde, jak bylo právě shledáno, o ústavním pořádkem aprobovaný legitimní zájem.
82. Čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně však taxativní výčet legitimních zájmů obsahuje a v úvahu v této situaci potenciálně připadá pouze ochrana práv a svobod jiných. Judikatura ESLP k čl. 8 Úmluvy však takový závěr, pokud jde obecně o plod v těle matky, jak bylo právě řečeno, odmítá. Zpravidla ESLP aplikuje legitimní zájem ochrany morálky, jejímž aspektem je ochrana života nenarozeného dítěte (rozsudek velkého senátu ve věci A, B a C proti Irsku ze dne 16. 12. 2010 č. 25579/05, § 227). Legitimní zájem ochrany morálky však v čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně nenajdeme. Nicméně podstatné v nynější věci je, že nejde o ochranu práv plodu v těle matky obecně, ale pouze ve zcela specifické situaci již probíhajícího porodu. Ve věci Dubská a Krejzová proti České republice ESLP konstatoval, že ochrana novorozence již v průběhu porodu spadá pod legitimní zájem ochrany zdraví a práv jiných (§ 86). ESLP je přitom nadán pravomocí vykládat i Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (viz její čl. 29). Jeho judikaturu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je tak třeba vztáhnout i na identické pojmy v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně. Podle Ústavního soudu proto lze na nynější situaci čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně aplikovat a ochrana práv dítěte v průběhu porodu spadá pod legitimní zájem ochrany práv jiných.
83. V situaci, kdy se omezují základní práva matky z důvodu ochrany života a zdraví dítěte, je také nutno trvat na tom, aby takový zásah byl přiměřený. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, zásah bude proporcionální, pokud splní následující tři kritéria [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ze dne 10. 7. 2014 (162/2014 Sb.), bod 41; nález sp. zn. Pl. ÚS 37/11 ze dne 30. 7. 2013 (299/2013 Sb.), bod 59; nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.), bod 37; a řada dalších]. Za prvé, opatření omezující základní právo bylo vůbec způsobilé dosáhnout sledovaného cíle (vhodnost). Za druhé, sledovaného cíle nebylo možno ve stejné nebo podobné míře dosáhnout jinými prostředky, které by méně zasahovaly do základního práva. Za třetí, zásah byl přiměřený, tedy závažnost zásahu do základního práva bude v dané konkrétní situaci vyvážena významem sledovaného cíle, neboli oběť přinesená v podobě omezení základního práva se nesmí dostat do nepoměru s užitkem, který omezení přineslo (proporcionalita v užším smyslu).
84. V dané věci je tedy nutno vážit zájmy rodičky na ochraně její fyzické integrity a zájmy nenarozeného dítěte na životě a zdraví. Právo rodící matky na nedotknutelnost její osoby tedy v ústavněprávní rovině omezit lze, za předpokladu, že je skutečně (alespoň s vysokou pravděpodobností) život a zdraví plodu bezprostředně ohrožen a provedené zákroky přiměřené sledovanému účelu záchraně života a zdraví nenarozeného dítěte.
85. Pokud by se tedy prokázalo, že zákroky, proti kterým stěžovatelka brojí, byly provedeny bez jejího svobodného a informovaného souhlasu a nebyly přiměřené k ochraně zdraví a života nenarozeného dítěte, došlo k porušení jejích osobnostních práv, chráněných § 11 starého občanského zákoníku (k předmětným událostem došlo před účinností nového občanského zákoníku). Případné porušení práva stěžovatelky na ochranu jejího soukromí je tedy reparovatelné pomocí civilněprávní žaloby na ochranu osobnosti. Tato možnost je tedy prima facie účinným prostředkem nápravy v případě stěžovatelky (a contrario usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014, bod 41, kde jednak šlo o úmyslný útok na fyzickou integritu a zejména nebyla stěžovateli známa totožnost pachatelů). Stěžovatelka však takovou žalobu nepodala, případně o ní Ústavní soud neinformovala.
Celé rozhodnutí je pak k dispozici zde .
Ústavní soud se tak snažil poskytnout určitá vodítka, jak takový případný střet zájmů nenarozeného dítěte a matky řešit. Osobně se domnívám, že se ÚS snažil poskytnout vodítka vedoucí k morálně zdůvodnitelnému (a kýženému) závěru. Ale v oblasti právní – možná nevědomky – rozehrál ÚS vysokou hru. Zejména větou : „Podle Ústavního soudu proto lze na nynější situaci čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně aplikovat a ochrana práv dítěte v průběhu porodu spadá pod legitimní zájem ochrany práv jiných.“, otevírá debatu, kdy se vlastně dá již hovořit o právech dítěte jako subjektu práv a kdy lze hovořit pouze o legitimních zájmech nenarozeného plodu. A samozřejmě legitimní zájem se nenalézá na stejné úrovni jako ústavně zaručené právo.