V minulých týdnech jsme byli svědky překotné iniciativy ze strany MZ a Senátu ČR o novelizaci sporných ustanovení zákona o zdravotních službách. Návrh MZ byl na stránkách již publikován a z mého pohledu je skutečně krokem kupředu. Do rukou se mi dostalo stamovisko SPL ČR, které oba návrhy porovnává. S laskavým svolením jeho autorů jej zde předkládám:
Věc : stanovisko právního oddělení Sdružení praktických lékařů ČR k návrhům na novelu zák.č.372/2011 Sb.
Provedli jsme srovnání dvou návrhů na novelizaci zákona č.372/2011 Sb. První je návrh zaslaný MZ ČR, který má být předložen jako poslanecký návrh ministra Hegera, druhý pak je návrh senátní senátorka Alena Gajdůšková.
Úvodem je třeba říci, že oba návrhy mají primárně za cíl změnit nevyhovující ustanovení týkající se souhlasů při poskytování péče nezletilým pacientům a s tím související ustanovení.
Úprava v obou návrzích je pro praxi vhodnější než stávající úprava v zákoně č.372/2011 Sb.
Přesto se návrhy v určitých bodech poněkud liší. Z našeho pohledu lze jednoznačně doporučit k přijetí návrh zaslaný MZ ČR (tj. poslanecký návrh ministra Hegera). Důvody, proč jsme dospěli k tomuto závěru jsou tyto :
1.Návrh poslanecký předchází případným kolizím mezi úpravou v občanském zákoníku a zákona o rodině a úpravou v zákoně o zdravotních službách tím, že de facto odkazuje v zákoně o zdravotních službách na úpravu v občanském zákoníku, resp. v zákonu o rodině. V souvislosti s tím, že občanský zákoník a zákon o rodině budou platit v novém znění a mohou doznat i změn do budoucna se toto jeví jako značný klad. Nebude vznikat pochybnost o vzájemném poměru dvou různých úprav (služby, občanský zákoník, zákon o rodině) a aplikační problém s tím, který zákon a které ustanovení má přednost a má být aplikováno.
2.Návrh senátní zachovává institut opatrovníka, který podle nás není vhodný a neosvědčil se, byť by potřeba jej využít jistě nebyla tak častá, jako při stávající právní úpravě. Za mnohem vhodnější považujeme v případě nějaké kolize v rámci rodiny (rodiče, nezletilý) ponechat úpravu obecnou, tak jak činí poslanecký návrh, kdy na návrh některé z oprávněných osob (rodič, dítě) rozhodne přímo ve věci samé soud. Tato úprava je vhodnější a koresponduje i s úpravou v zákoně č.373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (kdy v řadě případů je vyžadován souhlas soudu).
3.V senátním návrhu nám rovněž nepřijde vhodné, aby na zdravotnického pracovníka bylo přenášeno případné posouzení kdy může zákonný zástupce odvolat souhlas – tedy posouzení platnosti či neplatnosti takovéhoto odvolání uděleného souhlasu. Jedná se o posouzení otázky, zda odvolání souhlasu je v zájmu pacienta či nikoli. Poněkud se obáváme případné odpovědnosti zdravotnického pracovníka za toto rozhodnutí.
Znovu opakujeme, že oba návrhy svým způsobem řeší stávající neuspokojivou právní úpravu, ale pokud se máme vyjádřit, kterému návrhu dát podporu a přednost, tak doporučujeme návrh ministerstva, resp. poslanecký návrh ministra Hegera.
V Praze dne 7.6.2012
Mgr.Jakub Uher
JUDr.Adam Doležal
Na závěr přikládám i senátní návrh, aby bylo zřejmé, z čeho klegové při srovnání vycházeli.