Speciesismus

By | 29.10.2013

Australský bioetik Peter Singer je známý svým nesmiřitelným odporem vůči speciesismu. Slovo samotné nepochází od něj[1], Singer je ale nepochybně největším odpůrcem speciesismus a v jeho šlépějích kráčí takřka všechny důležité postavy současného hnutí za práva zvířat.[2] Speciesismus lze definovat více způsoby. Singer o něm hovoří jako o předsudečném upřednostňování zájmů vlastního biologického druhu před zájmy jiných druhů.  David DeGrazia ho chápe jako popisující neoprávněnou diskriminaci živočichů[3], zatímco Tom Regan popisuje speciesismus jako představu, že žádný živočich není členem morální komunity, neboť nenáleží do správného biologického druhu (Homo sapiens).[4]

Jaký prvek v definici speciesismu implikuje, že lidské chování ke zvířatům může být libovolné a není v podstatě limitované žádnými podstatnými etickými hranicemi? Musíme se skutečně vzdát zažité a poměrně intuitivní představy, že jedinci lidského druhu mají zvláštní postavení v morální komunitě? Musíme otázce dobře rozumět. Neptáme se, zda mají lidské osoby privilegované postavení v morální komunitě (víme, že mají), ale zda ho mají všichni příslušníci druhu Homo sapiens, včetně lidských plodů, novorozenců, senilních jedinců, lidí postižených vážnou formou neurodegenerativního onemocnění či pacientů v kómatu či persistentním vegetativním stavu. Ti všichni totiž podle Singera ztrácejí svá privilegia, protože nejsou osobami: nejsou schopni požadovaných vyšších kognitivních funkcí nebo jich nejsou schopni v dostatečné míře. Důsledky jsou poměrně radikální (ne nadarmo Singer hovoří o koperníkovské revoluci v etice[5]), mohou např. nastat situace, kdy jsou zájmy lidských tvorů převáženy zájmy živočichů (např. dospělý pes je podle Singera osobou, zatímco novorozenec není). Radikalita těchto důsledků je podle mého názoru i překážkou pro větší rozšíření hnutí za osvobození zvířat, protože málokdo bude ochoten zaplatit požadovanou daň.

Speciesismus se tedy zdá být překážkou v boji za osvobození zvířat, ať již na základě nějakého utilitaristického kalkulu či prostřednictvím diskurzu práv, v tomto případě práv zvířat. Je to však pravda? Tzachi Zamir ve své publikaci Ethics and the Beast tvrdí, že ne.[6] Podívejme se na možné formulace, jež mohou vyjadřovat speciesismus, a zamysleme se nad tím, zda skutečně ve shodě se široce – a nekriticky – přijímaným přesvědčením stojí v opozici vůči liberacionismu.[7]

Teze 1. Lidské bytosti jsou důležitější než ostatní tvorové, protože jsou to lidské bytosti.

Podle této teze existuje nutný vztah mezi vyšší hodnotou lidských jedinců a výsledkem zvažování zájmů lidí a zvířat ve všech situacích: lidé z nich vždy mají vycházet vítězně. Toto tvrzení je však chybné, protože z vyšší hodnoty X jednoduše neplyne, že všechny zájmy X mají vždy přednost před zájmy Y. Můžeme si např. myslet, že slavný fyzik má vyšší hodnotu než dítě našich přátel ze sousedství a přesto dát přednost preferencím dítěte (dokonce i v otázce záchrany života jednoho či druhého), neboť do naší morální rozvahy vstupuje daleko více faktorů než je jen otázka vyšší či menší hodnoty.  Ani většina současných utilitaristů nebude tvrdit, že jediným a rozhodujícím faktorem při poměřování preferencí je hodnota zúčastněných stran.[8]

Teze 1. tudíž není v rozporu s liberacionismem. Pokud ji rozšíříme, dostaneme následující tezi.

Teze 2. Lidské bytosti jsou důležitější než ostatní tvorové, protože jsou to lidské bytosti, a jejich preferencím je třeba dávat přednost.

Tato teze již zdánlivě vylučuje liberacionismus, pouze však v abstraktní obecné rovině, neboť ve skutečnosti neposkytuje žádný návod pro rozhodování, kdy, v jakých kontextech a jaké preference získávají přednost. Zamir uvádí následující příklad: pozvete na večeři dva přátele A a B, přičemž A je nositelem Nobelovy ceny a jak vy, tak i váš druhý přítel jste zajedno v přesvědčení, že A má větší hodnotu než B. Co to však znamená v praxi? Má dostat A větší porci jídla než B? Lepší koňak? Má rozhodovat o tom, jaká teplota má být v místnosti? Teze 2. je příliš vágní, než aby mohla stát v opozici vůči snaze o osvobození zvířat. Podívejme se na její rozšíření.

Teze 3. Pokud zájmy zvířat kolidují se zájmy lidských bytostí, je eticky oprávněné aktivně upřednostňovat zájmy lidských bytostí, protože jsou to lidské zájmy.

Opět se nejedná o tvrzení, jež by se nutně stavělo proti liberacionismu, neboť není jasně specifikováno, jaké zájmy mohou převážit zájmy. Proti snahám o osvobození zvířat by se mohla stavět pouze taková interpretace třetí teze, jež by tvrdila, že zcela marginální lidské zájmy převažují podstatné preference zvířat, např. že touha po nové kosmetice (zcela marginální) převažuje preferenci králíků nebýt nuceni podstupovat trýznivé a dlouhodobé testy. V opozici vůči liberacionismu není ani následující čtvrtá teze.

Teze 4. Pokud preference zvířat žít kolidují s obdobnými preferencemi lidských bytostí, je eticky oprávněné aktivně upřednostňovat zájmy lidských bytostí, protože jsou to lidské zájmy.

Čtvrtá teze odpovídá poměrně dobře základním lidským intuicím, které není třeba měnit, není-li k tomu odpovídající závažný důvod (za takový důvod nepovažujeme Singerův preferenční utilitarismus). Liberacionismus není v rozporu s přesvědčením, že v případě, kdy musíme volit mezi životem lidské bytosti (libovolné lidské bytosti) a zvířecím životem, dostává ten lidský přednost. Singer naproti tomu hájí velmi kontroverzní stanovisko: je-li X příslušníkem lidského druhu a Y živočichem, a pokud se musíme rozhodnout mezi životem X a Y, potom je irelevantní, že X je člověk a Y živočich. Rozhodují funkcionální charakteristiky, takže pokud je X novorozenec a Y dospělá samice gorily, potom preference Y získávají přednost, protože Y je osoba, zatímco X zatím ne.

Pokud tedy ani čtvrtá formulace speciesismu nestojí v cestě legitimitě hnutí za osvobození zvířat, jakým způsobem bychom museli druhovou nadřazenost člověka definovat, aby byla skutečně v rozporu s liberacionismem? Zamir nabízí následující tezi:

Teze 5.  Lidské preference – důležité či zcela marginální – legitimně převažují podstatné preference ostatních živočichů (v tom smyslu, že je oprávněné aktivně potlačovat zájmy zvířat, dokonce i v případě, že to postihne jejich velké množství). Tato převaha je dána faktem, že se jedná o lidské preference.[9]

Teprve pátá teze je v rozporu se snahou o osvobození zvířat, neboť jejich preference zcela podrobuje lidským potřebám, bez ohledu na jejich důležitost a množství živočichů, kterých se to týká. Jsou zde tudíž zahrnuty jak kvalitativní (důležité a marginální preference), tak i kvantitativní (bez ohledu na množství) aspekty, z jejichž konjunkce povstává definice speciesismu, již hledáme. Všimněme si však dobře, že tato definice neodpovídá většinové představě o postavení člověka v rámci živé přírody a jeho vztahu k ostatním živým tvorům. Singer a další zastánci osvobození zvířat, ať již argumentují z pozice určité utilitaristické teorie, či operují v rámci diskurzu přirozených práv zvířat, prezentují speciesismus jako důležitou překážku na cestě ke skutečnému osvobození zvířat z okovů lidské nadvlády. Naše stručná expozice různých formulací speciesismu ukazuje, že tomu tak není a cenou za osvobození zvířat nemusí být radikální změna přesvědčení o výsostném postavení člověka v široké rodině živočichů obývajících planetu Zemi.



[1] Autorem termínu „speciesismus“ je R. D. Ryder. Např. „Speciesism and racism are both forms of prejudice that are based upon appearances—if the other individual looks different then he is rated as beying beyond the moral pale. Racism is today condemned by most intelligent and compassionate people and it seems only logical that such people should extend their concern for other races to other species also.“, Ryder, R. D., Victims of Science: The Use of Animals in Research, National Anti-Vivisection Society Limited, London 1983 (druhé vydání), str. 5.

[2] Singer píše: „Speciesism—the word is not an attractive one, but I can think of no better term—is a prejudice of attitude of bias toward the interests of members of one’s own species and against those of members of other species.“, Singer, P., Animal Liberation, Avon Books, New  Animal Liberation, Avon Books, New York 1975, str. 7.

[3] DeGrazia, D., Taking Animals Seriously: Mental Life and Moral Status, Cambridge University Press, New York 1996, str. 28.

[4] Regan, T., The Case for Animals Rights, University of California Press, Berkeley 1985, str. 155.

[5] Srov. Singer, P., Rethinking Life and Death. The Collapse of Our Traditional Ethics, St.Martin’s Press, New York 1994.

[6] Srov. Zamir, T., Ethics and the Beast. A speciesist Argument for Animal Liberation, Princeton University Press, Princeton 2007.

[7] Liberacionismem zde rozumím celou řadu postojů, jež mají společné následující body: i) Přesvědčení, že dochází k neustálému zneužívání a využívání zvířat, k jejich postavení na úroveň pouhých objektů, které nijak podstatně nevstupují do morálních rozvah. Ii) Důraz na změnu praktického přístupu ke zvířatům či na důsledné vykořenění některých praktik. Iii) Změnu vlastního přístupu ke zvířatům (morální vegetarianismus či veganství, bojkotování určitých produktů).

[8] Srov. Hare, R. M., Moral Thinking: Its Levels, Method and Point, Oxford University Press, Oxford 1981.

[9] Zamir, T., Ethics and the Beast. A speciesist Argument for Animal Liberation, Princeton University Press, Princeton 2007, str. 12.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

nineteen − four =