Nejvyšší soud byl opět (minule viz např. zde) postaven před otázku determinace obsahu kategorie dalších nemajetkových újem ve smyslu ustanovení § 2958 OZ, resp. jejího vztahu k ustanovení § 2956 OZ.
Jedná se o rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2077/2024 ze dne 27. 2. 2025, k němuž byla schválena právní věta na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 12. listopadu 2025.
Oč ve zdejším případě šlo:
„Žalobkyně se domáhala náhrady újmy způsobené dlouhodobým násilným chováním žalovaného, který ji v rámci mimomanželského vztahu po dobu zhruba pěti let soustavně nutil násilím a výhrůžkami k pohlavním stykům, vydíral ji hrozbami zveřejnění intimních fotografií a záznamů, neoprávněně ji sledoval a v jednom případě dehonestoval veřejně vystaveným nápisem. Požadovala zaplacení částek 1 298 074 Kč (náhrada nemajetkové újmy) a 9 680 Kč (náklady za znalecký posudek) s příslušenstvím; první z nich odůvodnila újmou na přirozených právech, konkrétně ztížením společenského uplatnění, a po vypracování znaleckého posudku k trvalým zdravotním následkům žalobu upravila tak, že z tohoto titulu požadovala 392 490 Kč, zatímco zbývajících 905 584 Kč označila za další nemajetkovou újmu na zdraví. Upravené vymezení nároků odůvodnila tím, že v důsledku trestné činnosti žalovaného se potýkala a stále se potýká s obtížemi jako „reminiscence, prohloubení narušení spánku, somatizace, zásah do soukromí a do důstojnosti a stalking“. Do důstojnosti a soukromí žalobkyně bylo zasaženo zejména tím, že ji žalovaný dlouhodobě přinutil k sexuální podřízenosti, vedl si o všem podrobné záznamy.“
Okresní i krajský soud ve svých rozhodnutích podřadily veškeré psychické strádání poškozené, které nebylo odškodněno jako ztížení společenského uplatnění pod kategorii dalších nemajetkových újem podle § 2958 OZ.
Proti rozhodnutí KS bylo podáno dovolání, které se stalo přípustné pro právní otázku nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené ženě znásilněním a dalšími útoky na její tělesnou a duševní integritu, pročež se přípustnost týkala toliko části výroku o náhradě další nemajetkové újmy na zdraví ve smyslu § 2958 OZ ve výši 905 584 Kč.
Nejvyšší soud dospěl k opačnému závěru než OS a KS: „…K zásahu do důstojnosti a projevů osobní povahy v konkrétní věci sice došlo souběžně se zásahem žalovaného do zdraví žalobkyně, nicméně se na tento samostatný segment osobnostních práv aplikuje již výše zmíněný § 2956 o. z., kdy zásah do těchto jiných dílčí složek osobnosti založí nárok, který není další nemajetkovou újmou podle § 2958 o. z.“
Z odůvodnění:
„19. V posuzované věci je předmětem řízení nárok ženy, vůči níž se žalovaný po dlouhou dobu dopouštěl úmyslné násilné trestné činnosti doprovozené celou řadou dalších útoků manipulativního, dehonestačního a vyděračského charakteru. Je proto nutné posoudit, jakou povahu mají neoprávněné zásahy do soukromí a do důstojnosti, jak je žalobkyně skutkově vymezila a pojmenovala při úpravě žaloby, a zda a v jakém rozsahu zakládají důvod pro odškodnění. Další nemajetkové újmy na zdraví (jak nárok kvalifikoval odvolací soud) jsou třetím dílčím nárokem podle § 2958 o. z., a to vedle nároku na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Z rozhodovací praxe plyne, že výklad tohoto pojmu není striktně vymezen, a dává tedy možnost do této kategorie zahrnovat situace, které nelze odškodnit v rámci ostatních dvou nároků. Všem těmto třem dílčím nárokům (část právnické literatury je dokonce považuje za jediný, pouze vnitřně strukturovaný nárok) je společné, že úzce souvisejí se zásahem do nehmotného statku, kterým je lidské zdraví – podle návětí tohoto ustanovení jsou podmíněny tím, že poškozenému bylo ublíženo na zdraví. Tato úprava tak pokrývá újmy vyvolané zásahem do základní lidské hodnoty, jíž je zdraví, tudíž je zde zákonnou podmínkou následek diagnostikovaný z hlediska lékařské vědy, popsaný a klasifikovaný medicínskými postupy. Například Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (MKF), vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací (WHO), definuje zdraví jako stav úplné fyzické, mentální a sociální pohody, a nikoli pouze jako nepřítomnost nemoci či postižení. Tato klasifikace popisuje situaci každé osoby v řadě domén vztahujících se k funkčnímu stavu, včetně tělesných funkcí, aktivit a participace, zohledňuje také faktory prostředí, a nehodnotí tedy pouze nemoc nebo diagnózu, ale celkovou funkčnost člověka v jeho životním prostředí. Celosvětově používaná Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) se pak zaměřuje na identifikaci a kódování nemocí, zranění a jiných zdravotních stavů, hodnotí negativní stavy pacienta z pohledu medicíny s tím, že se primárně soustředí na patologické a fyziologické změny. Je tedy namístě podle § 2958 o. z. odškodňovat dočasné či trvalé obtíže spojené s tím, že škodní událost zasáhne zdraví poškozeného subjektu způsobem, který je podřaditelný některé z těchto medicínských nomenklatur.
- Není tedy vyloučeno sem zahrnout i újmu psychickou, pokud byla způsobena v souvislosti se zásahem do zdraví. Ve shodě s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (zejména nálezy ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, a ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 1222/22) je třeba uplatnit princip tzv. plné náhrady újmy na zdraví, kdy je nezbytné v rámci dalších nemajetkových újem podle § 2958 o. z. odškodnit vše, co nebylo možné zahrnout pod bolest či ztrátu společenského uplatnění, nicméně i v kontextu odkazovaných nálezů má být § 2958 o. z. vykládán tak, že odčiněno má být vše, co bylo poškozenému ublížením na zdraví způsobeno, a jakýkoliv negativní dopad do sféry poškozeného je hoden odškodnění. Proto je nutné rozlišovat nemajetkovou újmu vyvolanou zásahem do zdraví a projevující se medicínsky klasifikovatelnými obtížemi od nemajetkových újem vyvolaných zásahem do ostatních přirozených práv (byť třeba i v souvislosti nebo tímtéž jednáním vedoucím k poškození zdraví). Z podstaty ustanovení § 2958 o. z. totiž plyne, že cílí jen na zásah do zdraví, a proto jen při poškození zdraví lze případně odškodňovat i třetí kategorii, tj. další nemajetkové újmy. V ostatních případech, kdy nemajetková újma vzniká bez poškození zdraví či nezávisle na něm, je přesnější nárok podřadit pod náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do ostatních přirozených práv podle ustanovení § 2956 o. z. Při nedostatečném rozlišení jednotlivých základních hodnot tvořících mnohovrstevnou osobnost člověka (při paušalizujícím podřazení jednotlivých složek pod § 2958 o. z.) by paradoxně mohlo dojít k nežádoucí situaci, že zásahy nemedicínské povahy by nemohly být samostatně odškodněny, pokud by napadení poškozeného nevyvolalo újmu na zdraví.
- Není pochyb o tom, že znásilnění je závažným útokem na fyzickou a duševní integritu osoby (zpravidla ženy) a může vést jak ke vzniku fyzické či psychické újmy, ústící v újmu na zdraví, stejně jako bez ohledu na zdravotní následky představuje zásadní neoprávněný zásah do dalších osobnostních práv tímto násilným aktem postižené ženy či dívky. Při právním posouzení nároku na peněžité zadostiučinění je třeba rozlišit, o náhradu jakého okruhu újem poškozená usiluje – v úvahu bude nepochybně přicházet nejen satisfakce za zásah do osobnostních práv (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 82/2021), ale též kompenzace za újmu na zdraví v podobě bolestného či náhrady za ztížení společenského uplatnění nebo jiné nemajetkové újmy, případně různé kombinace těchto nároků. Aby bylo možné dostát požadavku na rovnost všech před zákonem a vynést rozhodnutí, jež bude nejen adekvátně vypořádávat požadavek na náhradu nemajetkové újmy v rámci konkrétního posuzovaného vztahu, ale též bude odpovídajícím způsobem zasazeno do kontextu sporů obdobných a bude za obdobné újmy přiznávat poškozeným srovnatelné částky (tedy bude usilovat o spravedlivé řešení ve vztahu ke všem poškozeným), musí žalobkyně náležitě skutkově vymezit a soud pak právně kvalifikovat a posoudit nárok (nároky), jehož se poškozená domáhá. Pro stanovení náhrady nemajetkové újmy u znásilněné ženy je proto rozhodující, zda jde („jen“) o zásah do osobnostních práv (zejména svobody rozhodování v sexuálních vztazích a důstojnosti), anebo (i) o zásah do zdraví, u nějž se odčiňuje újma podle míry dočasných obtíží (bolest), trvalých zdravotních následků (ztížení společenského uplatnění) či dalších sem nepodřaditelných újem spojených s poškozením zdraví (další nemajetkové újmy), viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1898/2022, a podle předchozí právní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013) především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, publikovaný pod č. 14/2014 Sbírky soudních a stanovisek, část trestněprávní (dále jen „Sb. rozh. tr.“).“
Komentář autora aktuality:
Nejvyšší soud tedy odlišuje kategorii dalších nemajetkových újem ve smyslu § 2958 OZ od nároků podle § 2956 OZ tím, že se musí v případě prve uvedené kategorie jednat o újmu projevující se medicínsky klasifikovatelnými obtížemi (z citace výše: „Proto je nutné rozlišovat nemajetkovou újmu vyvolanou zásahem do zdraví a projevující se medicínsky klasifikovatelnými obtížemi od nemajetkových újem vyvolaných zásahem do ostatních přirozených práv (byť třeba i v souvislosti nebo tímtéž jednáním vedoucím k poškození zdraví). A rovněž: „Všem těmto třem dílčím nárokům (část právnické literatury je dokonce považuje za jediný, pouze vnitřně strukturovaný nárok) je společné, že úzce souvisejí se zásahem do nehmotného statku, kterým je lidské zdraví – podle návětí tohoto ustanovení [§ 2958 OZ] jsou podmíněny tím, že poškozenému bylo ublíženo na zdraví. Tato úprava tak pokrývá újmy vyvolané zásahem do základní lidské hodnoty, jíž je zdraví, tudíž je zde zákonnou podmínkou následek diagnostikovaný z hlediska lékařské vědy, popsaný a klasifikovaný medicínskými postupy.“).
K tomu lze uvést, že zákon žádnou podmínku ve smyslu následku diagnostikovaného z hlediska lékařské vědy, popsaného a klasifikovaného medicínskými postupy pro odčinění újmy podle § 2958 OZ nevyžaduje. Zákon „toliko“ stanoví, že musí dojít k ublížení na zdraví, pročež tento pojem dále nedefinuje, a nechává tak jeho podrobnější vymezení na soudní praxi. K tomu srov. výklad, včetně zahraniční komparace, od Tomáše Doležala v MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018. ISBN 9788075021991, s. 992, m. č. 7).
Svým přístupem ovšem Nejvyšší soud zamezuje výkladu, který zastaly soudy nižšího stupně, a který se objevuje i v doktríně: „Pokud vycházíme z toho, že nemateriální újma, vzniklá ze škodního jednání (zásahu do integrity), by měla být odškodněna jednou částkou, pak jsou „dalšími nemajetkovými újmami“ rovněž zásahy do dalších složek práva na ochranu osobnosti poškozeného – zejména do práva na soukromí nebo důstojnosti. Ačkoliv se může tato konstrukce na první pohled zdát problematická, je s ohledem na stávající systematiku OZ a cíle odškodnění zcela přesvědčivá a akceptovatelná.“ Návazně komentátor dodává, že tato konstrukce zabraňuje původnímu absurdnímu rozdělování nároku na náhradu škody na zdraví a náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv poškozeného, čemuž se NS pokusil učinit přítrž. Viz Tomáš Doležal v MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018. ISBN 9788075021991, s. 1004, m. č. 58).
Poněkud paradoxní pak je, že na v minulosti vytýkanou dvojkolejnost sám NS opět poukazuje a opírá o ni rovněž svůj přístup:
„23. Lze poukázat i na systematiku trestněprávních předpisů, podle nichž jednání žalovaného, za které byl trestními soudy odsouzen, spočívalo ve spáchání primárně trestných činů upravených v části druhé, hlavě III zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, tedy trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Trestný čin znásilnění tak implicitně zasahuje do osobnostního práva, jímž je konkrétně důstojnost člověka. V tomto případě je tedy vedle náhrady za ztížení společenského uplatnění zcela opodstatněno i zadostiučinění podle § 81 odst. 2 a § 2956 o. z. Ostatně i judikatura k § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dovozovala, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti nesupluje, respektive pouze nedoplňuje a nerozšiřuje rozsah náhrady škody podle § 442 tohoto zákona, nýbrž se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník…“
Závěrem nicméně dodejme, že NS považuje za významné, že dojde k odčinění, zjednodušeně řečeno, veškeré tvrzené a prokázané újmy, lhostejno co do její právní „kategorizace“:
„24. Ne zcela přesné podřazení penězi odčiňované újmy pod právní institut dalších nemajetkových újem při poškození zdraví (§ 2958 o. z.) odvolacím soudem však nemusí nutně znamenat nesprávnost rozhodnutí o náhradě újmy jako takové, pokud bylo za požadovaný nárok, jehož povaha byla skutkově dostatečně přesně vymezena, poskytnuto spravedlivé a přiměřené odškodnění v návaznosti na jeho povahu, kterou soud popsal, posoudil a zvážil její podstatné aspekty. Ostatně i Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy jsou tyto konkrétně označené újmy plně a spravedlivě odškodněny, není z pohledu ústavního pořádku překážkou, do které právní kategorie byly obecnými soudy zařazeny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20). V tomto ohledu tak Nejvyšší soud neshledává v právní kvalifikaci použité odvolacím soudem zásadní pochybení, které by mělo za následek nesprávnost rozhodnutí, co do způsobilosti předmětných újem založit nárok na odškodnění.“
To následně potvrdil i Ústavní soud, viz bod 14 usnesení III. ÚS 1687/25 ze dne 17. 9. 2025.
Rozhodnutí NS tak ilustruje, že kategorie dalších nemajetkových újem podle § 2958 OZ, její obsah a vztah k dalším nárokům, i těch podle § 2956 OZ, je a bude i nadále předmětem dalších odborných diskusí. O odčinění veškeré utrpěné nemajetkové újmy se však poškození, zdá se, nemusejí obávat.
Rozhodnutí NS je dostupné zde.