Prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc. (Fakultní nemocnice Ostrava). Přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice Ostrava a Lékařské fakulty Ostravské univerzity. Hlavní autor a editor oceňovaných monografií, spoluautor stovek odborných studií z oblasti intenzivní medicíny a léčby bolesti. Dlouholetý vědecký sekretář ČSARIM, v současnosti člen Pain Relief Committee WFSA za Evropu.
Je spoluautorem „Doporučení představenstva ČLK k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli“ z r. 2010.
V poslední době, i vzhledem ke svému věku, se zamýšlí nad problematikou eutanazie v kontextu České republiky a občas o ní přednáší. V r. 2015 zorganizoval konferenci Eutanazie na Lékařské fakultě Ostravské univerzity, v r. 2017 diskusní odpoledne na téma Je Česká republika připravena na věcnou debatu o eutanazii? na 19. intenzivistickém kongresu Colours of Sepsis v Ostravě.
- Eutanazie i nadále představuje jedno z nejkontroverznějších a nejdiskutovanějších témat současné lékařské etiky. Pozoruhodné je, že odborníci se často neshodují ani na základních terminologických vymezeních eutanazie a na jejích formách. Jakým způsobem byste definoval eutanazii? A jaké jsou podle Vás její formy?
Za přiměřenou považuji definici eutanazie, která je uvedena v Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli, tedy „usmrcení člověka ze soucitu jinou osobou než pacientem samým a to na jeho vlastní žádost“. Tato definice nepřipouští manipulování se slovy a formami. K tomuto pojetí mj. nabádala rovněž Evropská asociace paliativní péče (EAPC) již v r. 2003.
- Zvláště problematickou je tzv. pasivní eutanazie. Pro některé autory tato kategorie neexistuje, jiní zase považují všechna pasivní opatření na konci života způsobující či urychlující smrt pacienta za pasivní eutanazii. Jaký je Váš názor?
Výraz pasivní eutanazie je zavádějící. Pokud akceptujeme základní atribut života, tedy jeho konečnost, pak v situaci, kdy je člověk na konci svých dnů a veškerá léčba a péče vyjma paliativní je marná, pouze skloníme hlavu a umožníme průchod této konečnosti. Pacientovi dovolíme, aby důstojně umřel – viz pojem „letting die“. Nejedná se o eutanazii.
- Pokud si myslíte, že nezahájení/ukončení život udržující léčby není pasivní eutanazií, čím se tyto formy opatření na konci života podle Vás odlišují?
Některé dokumenty, např. Doporučení rakouských společností intenzivní medicíny z r. 2008, nevidí z etického pohledu rozdíl mezi nerozšiřováním léčby a jejím ukončení v situaci, kdy je tato léčba marná resp. medicínsky neadekvátní. Z praktického hlediska tu však určité rozdíly jsou, proto také existují pojmy withholding a withdrawing therapy. Podle konkrétní situace pak lze citlivě zvolit ten či onen postup.
- Při asistovaném sebeusmrcení lékař připraví vše potřebné, poslední kauzální krok však provede pacient. Myslíte si, že z morálního hlediska je tato situace zásadně odlišná od situace, kdy lékař provede i poslední krok a pacienta na jeho žádost usmrtí?
Určitý rozdíl zde cítím, zda se jedná o zásadní odlišnost, nedokážu posoudit. V obou případech došli oba aktéři již před vlastním provedením k definitivnímu rozhodnutí.
- Je pro Vás eutanazie morálně přijatelnou volbou?
Před více lety bych řekl ne, před několika lety bych řekl nevím, nyní bych osciloval mezi „nevím“ a „ve výjimečných případech asi ano“. Základní otázkou je, co jsou ony výjimečné případy a kdo by měl být arbitrem, který to může posoudit.
- Jaké jsou hlavní důvody pro tento Vás postoj?
Máte-li příležitost besedovat s lékařkou středního věku léta postiženou těžkou a progredující formou roztroušené sklerózy, jejíž obrny jsou takového stupně, že si nemůže ani vyčistit zuby, natož aby se dokázala sama přemisťovat, ale je schopna o svém vnímání této tragické zkušenosti hovořit při plném vědomí a s jasným medicínským náhledem na situaci, pak nutně musíte, jste-li trochu vnímaví, alespoň na chvíli přijmout jiný úhel pohledu. Pokud hovoříte s onkologem, který léta vykonává svou praxi na vysoké úrovni, stále mezi pacienty, a ten vám sdělí, že si není jist, zda je lidské v některých případech neuvažovat o eutanazii, vede vás to k zamyšlení. Paliativní péče u onkologických chorob pokročila v posledních desítkách let značně, významně se to týká i léčby bolesti, a přesto někteří pacienti trpí způsobem, který je, eufemisticky řečeno, nezáviděníhodný. A vědí, že jsou, i při sebelepší péči, v naprosto bezvýchodné situaci. Problematika eutanazie se týká převážně těch nemocných, u nichž vitální funkce nadále fungují a dlouhou dobu fungovat budou, ale ostatní projevy života jsou k nežití.
- V ČR se o legalizaci eutanazie pokouší skupina poslanců kolem poslance hnutí ANO Zlatušky. Myslíte si, že je Česká republika na tak zásadní krok připravená? Na jak dobré úrovni je podle Vás vztah lékařů a pacientů? Naslouchají lékaři pacientům dostatečně a respektují jejich autonomní přání?
Domnívám se, že Česká republika ještě není na tak zásadní průlom připravená. Nejprve by měla proběhnout rozsáhlá a kvalifikovaná diskuse v odborných kruzích a poté široká a vysvětlující diskuse s laickou veřejností. Teprve pak bude možné dospět k názoru, zda je či není v našem kulturním prostředí eutanazie přijatelná.
Otázka vztahu lékařů a pacientů je velmi široká a není snadné ji v krátkosti zodpovědět. Do vztahů lékař-pacient vstupuje stále více byrokratických a jiných vlivů, takže tyto vztahy již nemohou být a nejsou tak průzračné. Nicméně dobrý lékař musí mít a má kvalitní vztahy ke svým pacientům a také svým pacientům pečlivě naslouchá a snaží se respektovat jejich přání.
- Paliativní medicína je dnes na vysoké úrovni, v ČR je však zatím nedostatečně dostupná. Nebojíte se, že kdyby u nás došlo k legalizaci eutanazie, budou o smrt z rukou lékaři žádat pacienti, kteří by s dostatečnou paliativní péčí o eutanazii nežádali?
Bylo by neblahé, pokud bychom diskusi vedli v poloze „buď eutanazie, nebo paliativní péče“. Paliativní péči je nezbytné nadále pečlivě a trpělivě rozvíjet, a to nezávisle na debatě o eutanazii. Všude tam, kde paliativní péče může pomoci, musí mít přednost. Domnívám se však, že existují pacienti, kteří jsou i při sebelepší péči včetně paliativní v naprosto bezvýchodné situaci.
- Setkáváte se v praxi se žádostmi o eutanazii? Jak na takové žádosti reagujete?
V intenzivní péči se s žádostmi o eutanazii nesetkáváme. Setkáváme se však občas s dotazy příbuzných, kteří se logicky ptají, zda je nutné jejich blízkého chýlícího se k odchodu z tohoto světa, trápit udržováním na přístrojové a medikamentózní podpoře.
- A poslední otázka. Myslíte si, že je v souladu s cíli a smyslem lékařského povolání, aby lékař usmrcoval své pacienty?
Pokud je otázka postavena takto kategoricky, odpovídám, že nikoli. Smyslem lékařského povolání je zachraňovat životy, navracet zdraví, zmírňovat utrpení. Na prvním místě je imperativ dát přednost životu. Kvalitnímu životu. Existují však stavy zcela bezvýchodné a tam si kladu otázku, zda v armamentariu prostředků ke zmírňování nesnesitelného utrpení by neměla být i eutanazie jako výjimečné opatření.