Většina zdravotních služeb je v ČR hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Stále častější jsou ale případy, kdy se pacienti ve výjimečných případech domáhají úhrady určité nehrazené léčby od zdravotních pojišťoven, neboť jsou přesvědčeni, že se v jejich případě jedná o výjimečnou situaci spadající pod ustanovení § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Toto ustanovení zní:
„(1) Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.
(2) S výjimkou případů, kdy hrozí nebezpečí z prodlení, je poskytnutí zdravotních služeb podle předchozího odstavce vázáno na předchozí souhlas revizního lékaře.“
V situaci, kdy pak zdravotní péči odmítne nehrazené zdravotní služby uhradit, obracejí se na správní soudy, aby posoudily oprávněnost takového odmítnutí. Na soudce pak toto rozhodování klade obrovské nároky, neboť musí posuzovat výjimečnost těchto případů z medicínského hlediska a současně musí respektovat principy veřejného zdravotního pojištění a nerozšiřovat nekontrolovaně počet těchto případů, aby systém byl ufinancovatelný.
Z tohoto pohledu je zajímavé sledovat judikaturu z poslední doby:
Zamítavé rozhodnutí – č. j. 14 Ad 13/2017- 50
Kladné rozhodnutí – č.j. 10 Ad 4/2018-95
nebo dále rozsudky ze dne 22. 5. 2018, č. j. 10 Ad 4/2018-95; ze dne 10. 1. 2018, č.j. 10 Ad 19/2017- 48; či 6. 6. 2018, č. j. 10 Ad 11/2017-65