Rozhodování o svéprávnosti – postup soudů po 1.1.2014

By | 9.4.2014

V Soudních  rozhledech  č. 3/2014 byl publikován judikát  – rozsudek KS v Plzni z 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Co 520/2013 s komentářem JUDr. Karla Svobody.

Tento rozsudek pak řeší situaci osob, u nichž   po 1.1. 2014 dochází k soudnímu přezkumu zbavení/omezení způsobilosti k právním úkonům, který byl učiněn podle úpravy obsažené v OZ 1964. Podle § 55 NOZ lze nově člověka pouze omezit ve svéprávnosti, nikoliv ho svéprávnosti úplně zbavit. Podle ustanovení § 64 ale vždy  – i při výrazném omezení svéprávnosti – zůstává člověku právo samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života.

V souvislosti s novou úpravou je nutno si uvědomit, že dochází k omezení svéprávnosti – a tudíž okruh jednání, která člověk nemůže činit samostatně by měl být vymezen – a to negativním výčtem (nikoliv výčtem pozitivním- tj. ke kterým jednáním je člověk oprávněn). Tato zásada vyplývá z principu omezení svéprávnosti člověka – tj. říkáme, ke kterým jednáním není schopen, neboť pokud by nebyl v důsledku duševní poruchy  omezen ve svéprávnosti, byl by schopen všech jednání. Blíže viz ustanovení § 57 NOZ.

Z tohoto pohledu je ovšem rozsudek KS Plzeň i komentář JUDr. Svobody problematický.

Právní věta zní: 

Soud, který po 31. 12. 2013 rozhoduje o návrhu člověka na navrácení způsobilosti k právním úkonům (nyní svéprávnosti), může tento návrh zcela zamítnout, aniž by vkládal do výroku dodatek, že navrhovatel není omezen v právu „samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života“ (§ 64 ObčZ).

K věci: Rozsudkem OS Plzeň-město z 16․ 2. 2005 byla navrhovatelka zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. Dne 27. 6. 2013 podala návrh na navrácení způsobilosti. OS Plzeň-město rozsudkem z 18. 9. 2013 tento návrh zamítl. V odůvodnění uvedl, že ze znaleckého posudku vyplývá, že duševní onemocnění, které bylo u vyšetřované zjištěno, nadále trvá, není jen přechodného charakteru a není ani předpoklad, že by se zdravotní stav vyšetřované v blízké budoucnosti zlepšil, a naopak se předpokládá zhoršování tohoto zdravotního stavu. Vyšetřovaná není schopna se sama o sebe postarat, musí být pod trvalým dozorem, nechápe a neuvědomuje si svoji nemoc, a v důsledku toho není schopna činit žádné právní úkony. Soud také upustil od výslechu vyšetřované, neboť s ní nelze navázat přiměřený kontakt.

Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka prostřednictvím ustanoveného kolizního opatrovníka v zákonné lhůtě odvolání. Podle svého názoru je zcela zdráva a schopna veškerých právních úkonů včetně zajištění si svého vlastního bydlení. Z tohoto důvodu také vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku. Opatrovník ponechal na zvážení soudu, zda je za takové situace vhodné vycházet při hodnocení důkazů jen ze znaleckého posudku, byť je v něm zmíněn závěr o nevhodnosti výslechu navrhovatelky pro její onemocnění. Ve světle nové právní úpravy by se soud spíše měl sám snažit vyslechnout navrhovatelku, byť za cenu nařízení jednání přímo v psychiatrické nemocnici. Navrhovatelka je ve věci své způsobilosti více aktivní než ostatní účastníci. Opatrovník navrhovatelky žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

KS v Plzni napadený rozsudek potvrdil.

 

Z odůvodnění: Podle § 3032 odst. 1 ObčZ kdo byl podle dosavadních právních předpisů zbaven způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona. Znamená to, že od 1. 1. 2014 je třeba na navrhovatelku hledět jako na osobu omezenou ve svéprávnosti v rozsahu, jak jej vymezuje ObčZ.

…..

Odvolacímu soudu je známý § 55 odst. 1 ObčZ, který mimo jiné ukládá soudu provést důkaz „zhlédnutím“ člověka, o jehož omezení svéprávnosti jde, nicméně musí konstatovat, že s plným uznáváním práv tohoto člověka může a musí splnit tuto povinnost jen v případě, nepostrádá-li to vůbec smysl a může-li to přispět ke komplexnějšímu a lepšímu posouzení člověka, o jehož svéprávnost jde. Jestliže v daném případě čtyři znalecké posudky čtyř různých lékařů i ostatní důkazy již zmiňované bez výjimky svědčí pro závěr, že soudní „zhlédnutí“ navrhovatelky postrádá rozum­né opodstatnění, odvolací soud tomuto požadavku zákona, který v dané věci postrádá ratio, nevyhověl. Stejnou argumentaci je nutno použít i při zdůvodnění aplikace § 56 odst. 2 ObčZ.

 

Z komentáře JUDr. Svobody: 

Je třeba se ztotožnit z názorem KS v Plzni, že soud rozhodující o návrhu na plné nebo částečné navrácení svéprávnosti ani po 1. 1. 2014 nemusí návrhu vyhovět ani v té části, v níž podle nového hmotného práva nelze svéprávnost omezit (podle § 64 ObčZ člověka není možné omezit v oprávnění samostatně právně jednat v záležitostech každodenního života). K navrácení svéprávnosti totiž došlo přímo ze zákona s účinností ObčZ, tedy od 1. 1. 2014 (§ 3032 odst. 2 ObčZ).

Závěr KS v Plzni o tom, že § 55 odst. 1 ObčZ, podle něhož soud rozhodující o svéprávnosti nemusí provést „zhlédnutí“ člověka, o jehož svéprávnosti se jedná, pokud jsou veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí jednoznačně patrny z ostatních již provedených důkazních prostředků, je diskutabilní. Smyslem § 55 odst. 1 ObčZ je, aby soud vstoupil do bezprostředního kontaktu s člověkem, o jehož svéprávnosti rozhoduje, aby mohl uskutečnit vlastní, byť laické závěry o jeho zdravotním stavu, a nespoléhal se zcela na informace třetích osob. Naopak je možné souhlasit s postojem KS v Plzni, že názor vyšetřovaného člověka, jak má být o jeho svéprávnosti rozhodnuto (§ 56 ObčZ), soud ne­zjišťuje, není-li to s ohledem na jeho zdravotní stav možné.

 

Můj komentář: 

Osobně se domnívám, že soud měl rozhodnout jinak a zamítnutí návrhu je zcela v rozporu s úpravou NOZ. Je zřejmé, že stěžovatelce soud nemusel vyhovět, ale měl ve svém rozhodnutí ve smyslu § 57 NOZ  vymezit (negativním výčtem) rozsah jednání, ke kterým není stěžovatelka samostatně způsobilá. Znění § 64 pak v rozhodnutí skutečně být nemusí, neboť úprava § 64 je kogentní a uplatní se bez ohledu na obsah rozhodnutí.

Jako velmi problematické  pak vnímám i rozhodnutí soudu o výjimkách z nutnosti „zhlédnutí“ člověka, a to ihned po nabytí účinnosti nové úpravy. Tento postup totiž signalizuje nechuť soudů cokoliv měnit v zaběhaném přístupu.  Existuje řada možností, jak člověka v řízení skutečně „zhlédnou“ -včetně využití technického přenosu zvuku a obrazu.  Zhlédnutí je vyžadováno jako zásada, od které se může soud odchýlit pouze výjimečně – a to ve dvou situacích -nelze li zhlédnutí  provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného nebo je zhlédnutí pro posuzovaného nebezpečné.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 + fourteen =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.