Dne 16. února vydal ÚS zajímavé rozhodnutí pod č.j. IV. ÚS 3122/15, kde se vypořádává nejen s problematikou proporcionality při stanovení výše bolestného a ZSÚ, ale zejména se dotýká také problematiky ústavnosti odškodňování pracovních úrazů podle na řízení vlády č. 276/2015 Sb. a Metodiky NS.
Jako obiter dictum ÚS konstatoval:
„25. Pro oblast odškodňování bolestí a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bylo po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. s výrazným časovým odstupem na základě zmocňovacího ustanovení § 271c zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, přistoupeno k vydání prováděcího nařízení č. 276/2015 Sb. účinného od 26. 10. 2015, které pro oblast pracovních vztahů znovuzavádí systém bodového hodnocení, a to jak pro odčinění bolestí, tak i ztížení společenského uplatnění. Takový postup se nicméně z pohledu Ústavního soudu jeví jako problematický jednak tím, že prováděcí předpis přinejmenším ve vztahu k odčinění ztížení společenského uplatnění nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu. Zejména však opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž staví rovněž metodika Nejvyššího soudu (srov. bod I. preambule), totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady. Nařízení č. 276/2015 Sb. mimoto fixuje hodnotu 1 bodu na 250 Kč, avšak metodika Nejvyššího soudu odvozuje hodnotu bodu od průměrné mzdy.“
Zajímavá je rovněž připravená právní věta:
„Ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdraví podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu. Jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 obč. zák.), která sice zavádí určitou podobu bodového hodnocení, avšak pouze pro oblast odčinění bolestí. Pro oblast ztížení společenského uplatnění metodika bodový systém zcela opouští a vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity a participace, přičemž vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací. Ústavní soud dodává, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť při o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce.“
S tím, že v tomto případě je potřeba ÚS vyjádřit se k ústavnosti Metodiky trochu problematická, neboť metodika je pouhým nezávazným vodítkem a je zřejmé, že soud ji může použít, ale vždy musí zohlednit konkrétní situaci. Obdobně může použít jako vodítko pro stanovení výpočtu výše i jiné materiály, ale vždy musí dbát na to, aby koneřná výše byla přiměřená a spravedlivá (tj. odpovídající konkrétní situaci). Blíže k tomu:Tomáš Doležal,Jak odškodňovat nemateriální újmy na zdraví? Principy a východiska.
dostupné na: http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/95
Text nálezu je zde.
Po přečtení nálezu Ústavního soudu ze dne 16. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, musím konstatovat, že soudci Ústavního soudu (v daném případě trojice soudců čtvrtého senátu, tedy rozhodně ne všichni soudci ÚS) si poněkud spletli žánr a v textu nálezu si tak trochu „zablogovali“.
Na posuzovanou věc nijak nedopadá nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, které bylo vydáno na základě zákoníku práce. Přesto nám soudci ÚS řekli, co si o něm myslí. Mám za to, že tímto počinem porušili právní předpisy, kterými jsou při vydávání rozhodnutí vázáni.
Mnohem víc mně však vadí obsah jejich textu, a to konkrétně odstavec 25. uvedeného nálezu. Zdá se, že jeho autoři nepochopili pár relevantních skutečností.
Přestože v odst. 24. čtvrtý senát správně konstatuje, že tzv. Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, na které se autorsky podíleli někteří soudci Nejvyššího soudu, je pouze nezávazným vodítkem, o odstavec dále poněkud nelogicky uvádí, že se mu jeví jako problematické, že shora zmíněné nařízení vlády „nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu“. Není mi zřejmé, co by mělo být problematické na tom, že se vláda necítí být vázána nezávazným vodítkem.
O větu dál se pak čtvrtý senát vyloženě mýlí, když ve vztahu k nařízení vlády č. 276/2015 Sb. konstatuje: „Zejména však opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž staví rovněž metodika Nejvyššího soudu (srov. bod I. preambule), totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady.“
Vláda svým nařízením soudy ale nijak nelimituje. Opakuji, že nařízení vlády bylo vydáno k provedení § 271c zákoníku práce. Součástí příslušného dílu zákoníku práce je též ust. § 271s, které k danému tématu uvádí: „Soud může výši odškodnění stanovenou právním předpisem (§ 271c a 271i) přiměřeně zvýšit.“ Z této věty je snad zcela zřejmé, že soudy nejsou omezovány odškodňovacím mechanismem zakotveným v nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Zdá se, že soudci čtvrtého senátu si toto ustanovení patrně nepřečetli. Jinak nelze věřit, že by mohli napsat to, co do svého nálezu napsali.
Poslední věta odst. 25., ve které se praví „Nařízení č. 276/2015 Sb. mimoto fixuje hodnotu 1 bodu na 250 Kč, avšak metodika Nejvyššího soudu odvozuje hodnotu bodu od průměrné mzdy.“, je pak důsledkem „synergického efektu“ obou zmíněných chyb v uvažování tria soudců Jaromír Jirsa, Jan Musil a Vladimír Sládeček.
Občas jsme už zažili různé „úlety“ v textech nálezů Ústavního soudu. Komentovaný text je tak jedním z dalších, který by dle mého soudu neměl být brán jakkoliv vážně. Věřím totiž, že stále platí čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, podle kterého je Česká republika demokratickým právním státem.
Podle mne je to nařízení (a zmocňovací ustanovení dodané do ZP) pochybné od samého počátku, ale budiž. Nesouhlasím ale s tím, že neomezuje soudy v rozhodování. V praxi se začínají objevovat případy, kdy naopak ohodnocení (a mluvím o bolestném) podle nařízení vlády vychází výrazně výše, než odškodnění podle metodiky, nebo než by bylo – rozumně uvažováno – spravedlivé. A minimálně v těchto případech (kdy zákoník práce stanovuje odškodnění dle nařízení jako minimum) podle mne soudy v rozhodování omezeny jsou.