Ústavní soud se v rozhodnutí IV. ÚS 855/24 zabýval problematikou, kdy trestní soudy odkázaly stěžovatelku s uplatněným
nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Ačkoliv se tomu v praxi děje relativně často, v tomto případě ústavní soud konstatoval, že tím, že byla stěžovatelka odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, byla porušena základní práva stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího
soukromí podle čl. 7 odst. 1 a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Skutkový stav:
Stěžovatelka v trestním řízení jako poškozená uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s úrokem z prodlení. Okresní soud ji však
uvedeným rozsudkem odkázal s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť nepředložila žádné listinné důkazy v podobě zpráv odborných
lékařů či psychologa, ze kterých by bylo zřejmé, do jaké míry byl jednáním vedlejšího účastníka narušen její přirozený psychický a sexuální vývoj.
Z rozhodnutí ÚS:
17. Jak již bylo uvedeno v rekapitulační části nálezu, soudy odůvodnily odkázání stěžovatelky s nárokem na náhradu nemajetkové újmy do řízení ve věcech
občanskoprávních primárně tím, že nepředložila lékařskou zprávu svědčící o míře narušení jejího psychického a sexuálního vývoje.
18. Ústavní soud však upozorňuje, že nemateriální újma způsobená trestnou činností nemusí nabývat pouze podoby újmy na zdraví (ve smyslu § 2958 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník). Sama stěžovatelka ve svých podáních zmiňovala prožité duševní útrapy (§ 2956 občanského zákoníku), tedy spíše netrvalou psychickou újmu vzniklou
samotným pohlavním zneužíváním (srov. přiměřeně nález ze dne 27. června 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22, bod 33). Zatímco v případě psychické újmy na zdraví (například ve formě
posttraumatické stresové poruchy) by bylo trvání na předložení lékařských zpráv (či obdobných důkazů) namístě, závěr o duševních útrapách lze učinit i na základě jiných
okolností (například výpovědi poškozené, k tomu přiměřeně viz již citovaný nález II. ÚS 297/22). A i kdyby zásah do práv stěžovatelky nedosáhl intenzity duševních útrap, stále
jí občanský zákoník v nejobecnější rovině přiznává právo na náhradu újmy na jejích přirozených právech (§ 2956). Ústavní soud přitom již v jiném případě shledal, že zásah
do osobnostních práv poškozeného je imanentní prokázané trestné činnosti (výše citované nálezy II. ÚS 297/22, bod 31, či I. ÚS 1222/22, bod 33). Takový závěr přichází v úvahu
i v tomto případě. Ze spisu totiž vyplývá, že stěžovatelka byla několikrát pohlavně zneužita ve věku mezi sedmi a deseti lety tehdejším partnerem své matky, k němuž měla
blízký vztah (dokonce jej oslovovala „tati“). Takové jednání z povahy věci způsobuje újmu na přirozených právech oběti (i když třeba v konkrétním případě nikoli v intenzitě
narušení zdravého duševního či sexuálního vývoje), kterou je třeba nahradit.
19. Ostatně i krajský soud uznával dopady trestné činnosti na stěžovatelku, neboť argumentoval tím, že by další dokazování ohledně způsobené újmy pro ni bylo
nepříjemné, protože by si musela prožité události znovu vybavovat. Sice lze chápat, že krajský soud chtěl stěžovatelku tohoto nepříjemného zážitku ušetřit, avšak není možné
pominout, že v důsledku nepřiznání náhrady újmy v adhezním řízení by se jí stěžovatelka musela domáhat v rámci občanskoprávního řízení, v němž by měla mnohem slabší
procesní postavení a musela by celé dokazování (na rozdíl od trestního řízení, ve kterém soudy mohly vycházet a také vycházely z její výpovědi z přípravného řízení a již provedly
i jiné důkazy v souvislosti s rozhodováním o vině a trestu) absolvovat znovu. Rozhodnutí trestních soudů tedy jde proti smyslu a účelu rozhodování o nároku poškozeného
v adhezním řízení, jak je vymezila výše citovaná judikatura – stěžovatelka by buď musela znovu podstupovat nepříjemné zážitky, nebo by se musela svého nároku na náhradu újmy
vzdát (upustit od jeho dalšího uplatňování v občanském soudním řízení).
20. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uváděl i další části výpovědi stěžovatelčiny matky – že je stěžovatelka v pořádku, nemá žádné problémy ve škole ani
v kolektivu, o prožitých událostech nechce mluvit a ještě jim nerozumí. Není však zřejmé, co z těchto okolností dovozoval pro své rozhodnutí. Hodnocení stěžovatelčina stavu ze
strany její matky lze vzít v úvahu, avšak samo o sobě nevylučuje závěr o negativních dopadech trestné činnosti pachatele na stěžovatelku, které ostatně uznával i krajský soud.
Ústavní soud připomíná, že dětem nelze přiznávat nižší náhrady nemajetkové újmy (či jim je nepřiznávat vůbec) s odůvodněním, že pro svůj věk ještě nejsou schopny zcela
chápat zásahy do svých práv; takový postup by porušil zásadu rovnosti v právech (již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3003/20, který v tomto ohledu odkazuje na nálezy ze dne
1. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16, N 140/82 SbNU 243, a ze dne 12. července 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16, N 124/86 SbNU 109; shodně též nález ze dne 7. března 2022 sp. zn.
IV. ÚS 2620/21).
Závěr rozhodnutí ÚS:
21. Ústavní soud tedy shledal, že obecné soudy odůvodnily rozhodnutí o odkázání
stěžovatelky s nárokem na náhradu nemateriální újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních způsobem, který z ústavněprávního hlediska neobstojí. Z jejich
rozhodnutí totiž vyplývá, že by o náhradě újmy rozhodly pouze za předpokladu, že by
dosáhla intenzity narušení psychického či sexuálního vývoje stěžovatelky a byla
prokázána lékařskými zprávami, což je však příliš úzké pojetí, které z dosahu adhezního
řízení bezdůvodně vylučuje řadu případů, kdy je určitá (byť třeba méně závažná) újma na
přirozených právech poškozeného zřejmá již z povahy spáchané trestné činnosti.