Rozhodnutí NS – sekundární oběti a újma na zdraví

By | 02/10/2018

Relativně nedávno bylo  NS uveřejněno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 302/2018, které je sice v jádru věcí trestní, ale je zajímavé i z hlediska civilistického, neboť se soud v adhezním řízení zabýval problematikou náhrady újmy na zdraví sekundárních obětí. A právě v této oblasti si předmětné rozhodnutí  zaslouží kritiku,neboť nerespektuje stávající znění OZ a současně v oblasti příčinné souvislosti vychází z judikatury 70. let minulého století.

Skutkový stav je celkem jednoduchý – při dopravní nehodě zemřela ve vozidle matka se dvěma dětmi.  Pro adhezní řízení je pak podstatné, že poškozená E. V. st., uplatnila nárok v částce 3.000.000 Kč, který se skládal z nároku na náhradu duševních útrap v souvislosti s usmrcením dcery L., vnuka YYYYY *) a vnučky XXXXX *) a z nároku za ztížení jejího společenského uplatnění v částce 1.000.000 Kč.  Nároky by tedy bylo možno rozdělit a část kvalifikovat jako nárok uplatňovaný podle § 2959 OZ a další část podle § 2958.

NS k tomu konstatoval:“Lze tedy uzavřít, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo rozhodováno ve vztahu k poškozené E. V. st. o odčinění nemajetkové újmy podle § 2959 občanského zákoníku, která se skládala z požadavků na odčinění duševních útrap včetně ztížení společenského uplatnění.“  A dále pak zcela správně odkázal na komentář Petra Bezoušky a uvedl: “ Odčinění duševních útrap pozůstalých po obětech upravuje § 2959 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení přiusmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Obecně je třeba konstatovat, že podle toho, zda se duševní utrpení rozvine v onemocnění, či ne, odlišuje se psychický šok a citová újma. Občanský zákoník v ustanovení § 2959 používá široký pojem duševní útrapy, tedy nerozlišuje, zda se tímto pojmem rozumí situace, kdy se duševní útrapy rozvinou v onemocnění (např. posttraumatická stresová porucha) či se tímto pojmem rozumí pouze citová újma, která se neprojeví (nebo jen velmi málo) fyzickými symptomy, někdy se také hovoří o čisté duševní újmě. Autoři komentáře Občanského zákoníku (viz Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část, (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014, nakladatelství C. B. Beck) zastávají názor, že správné je užší pojetí, neboť v případě duševních útrap, které se rozvinou do psychického onemocnění, jde již o újmu na zdraví, kterou je nutno řešit samostatně podle jiných pravidel; jsou s ní spojeny i další nároky (např. náhrada ztráty na výdělku apod.). Podle autorů je však zřejmé, že časté budou i případy hraniční, které by rozhodně neměly vést k odmítnutí jakékoli náhrady. Proto je podle nich třeba mít na paměti, že budou-li pochybnosti o tom, zda sekundární oběť trpí duševní nemocí, nevylučuje to postup podle § 2959 a přiznání náhrady za duševní útrapy (blíže viz Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), nakladatelství C. B. Beck, 1. vydání, 2014, s. 1717 – 1722).„.

Ovšem následně z toho dovozuje zcela nesprávný závěr, který opírá o starou, a navíc chybnou, judikaturu. Proto uvádí: “ V dané věci ještě považuje Nejvyšší soud z pohledu uplatněné dovolací argumentace a odkazů na platnou judikaturu konstatovat následující. Především je třeba uvést, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2692/2006 a předcházejících rozhodnutí (např. R 7/1979, 25 Cdo 1455/2005), „ příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož odpovídá.“. Z uvedeného tedy vyplývá, že podle platné judikatury mezi vzniklou újmou na zdraví tzv. sekundární oběti a jednáním pachatele není dána příčinná souvislost, a proto nelze takové sekundární oběti přiznat nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění.“. A zcela nelogicky, místo jednoduchého překonání chybného judikatorního závěru o chybějící příčinné souvislosti, uvádí: „V dané věci poškozená nebyla přímou účastnicí dopravní nehody a nebylo jí v jejím důsledku ublíženo na zdraví, a proto není splněn předpoklad uvedený v § 2958 občanského zákoníku pro přiznání nemajetkové újmy podle tohoto ustanovení. Požaduje proto důvodně nároky podle § 2959 občanského zákoníku. Předmětné duševní útrapy spočívaly jednak ve vlastní psychické bolesti vyvolané vnímáním újmy blízkého člověka jako újmy vlastní (smutek, žal) a v dalším strádání spočívajícím v šoku poškozené ze zprávy o smrtelné dopravní nehodě, ztrátě životní perspektivy ve vztahu k zemřelé dceři a vnoučatům a ve způsobené újmě na zdraví. Způsobená újma na zdraví u poškozené má povahu následku z následku. Jinak řečeno poškozená utrpěla újmu na zdraví z důvodu, že její duševní utrpení se rozvinulo v onemocnění duševního typu. Skutečnost, že duševní utrpení poškozené se rozvinulo v duševní onemocnění, svědčí o mimořádné intenzitě citové újmy poškozené v důsledku úmrtí třech osob, a neodpovídá zpravidla se vyskytující citové újmě vyvolané v důsledku úmrtí blízkých osob. Lze mít za to, že toto mimořádné duševní utrpení poškozené může být odčiněno v rámci náhrady nemajetkové újmy sekundární oběti podle § 2959 občanského zákoníku tak, aby bylo vyváženo její utrpení.“. 

Tím ovšem odmítá připustit odškodnění nároků podle § 2958 (onemocnění duševního typu) a připouští existenci nároků pouze podle §2959. Protože ovšem onemocnění skutečně existuje, navýšil soud výši citové újmy právě s odkazem na závažnost následků – tedy použil něco, co není podle jeho názoru v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním, ke zvýšení náhrady újmy. 

Doufám, že názor soudu dlouhodobě neobstojí a časem se judikatura přidá i k názoru doktríny a překoná příliš kategorické tvrzení, že „ příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož odpovídá.“. To by pak umožnilo oddělit nároky podle § 2959 (citová újma sekundární oběti)  a §2958 (újma na zdraví), jak OZ předpokládá a tam, kde je to odůvodněné, přiznat náhradu podle obou ustanovení OZ.

 

Rozhodnutí NS je k dipozici zde

 

 

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.