V recentním rozsudku sp. zn. 25 Cdo 6061/2016 ze dne 31. 10. 2018 řešil Nejvyšší soud otázku konkrétní výše náhrady za poskytování zjištěného množství osobní péče rodinnými příslušníky o nesoběstačnou osobu poškozenou na zdraví, a to v rozsahu převyšujícím míru lidské a rodinné solidarity. Současně se dotkl i problematiky vyrovnání újmy prospěchem (compensatio lucri cum damno), a to ve vztahu příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. k náhradě nákladů spojených s léčením.
Co se týče rozhodnutí o konkrétní výši náhrady za poskytování zjištěného množství osobní péče rodinnými příslušníky o nesoběstačnou osobu poškozenou na zdraví, lze citovat následující významné pasáže rozsudku:
„Není proto chybou, že soud v posuzovaném případě přiměřeně (podpůrně) vycházel i z ocenění přiznávaného pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu 14/2013). Náhrada se však nemůže odvíjet striktně od tržní hodnoty odměny za práci profesionálních pečovatelů, neboť je třeba zohlednit možné sociální dávky, které ze stejného důvodu pobírá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011, Soubor C 12724). Dovolatelce lze přisvědčit, že odměna za práci profesionálního pečovatele v sobě zahrnuje i částky spojené s daňovými odvody a povinnosti ve sféře sociálního zabezpečení, zatímco rodinný příslušník poskytující péči osobně není zatížen povinností odvádět příslušné částky. Nelze proto bez dalšího vyjít z částek odvozených z profesionální sféry…“
„Konečnou částku tedy určil jako minimální mzdu, kterou by musela poškozená zaplatit dvěma pečovatelkám pracujícím na plný úvazek (2 x 8 hodin denně) tj. 16.000 Kč měsíčně, od kterých odečetl žalobkyní pobíranou sociální dávku ve výši 4.000 měsíčně a od 1. 7. 2012 navýšil přiznanou částku pro zohlednění inflace o 2.000 Kč měsíčně… I tato norma (nařízení vlády č. 567/2006 Sb.) má svou relevanci a může být použita jako podklad pro úvahu soudu podle § 136 o. s. ř. Popsaný postup určení výše náhrady škody tedy považuje dovolací soud za korektní, dostatečně transparentní, a výši odškodnění ve světle argumentů soudů nižších stupňů za přiměřenou…“
„Konečně lze doplnit, že v některých situacích je možno uvažovat i o určení náhrady postupem zaměřeným nikoliv na hodinovou sazbu, ale na úkony, kde lze rovněž podpůrně použít vyhlášku č. 505/2006 Sb., jež stanoví maximální výši úhrady za poskytování úkonů pečovatelské služby. I v tomto případě se však jedná pouze o nezávaznou pomůcku pro určení výše náhrady úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. a vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu a na tom, jaký postup shledá soud za přesnější a vhodnější pro zachování principů popsaných výše.“
Další část rozhodnutí se týkala problematiky vyrovnání újmy prospěchem, a to ve vztahu příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. k náhradě nákladů spojených s léčením.
Obecně se v případě vyrovnání újmy prospěchem jedná o situace, v nichž událost vyvolávající povinnost k náhradě újmy nezpůsobí toliko újmu, nýbrž dá současně vzniknout určitému prospěchu (výhodě, užitku) na straně poškozeného. Takovým prospěchem byl v tomto případě příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. Klíčová otázka, kterou musel Nejvyšší soud vyřešit, tedy zněla, zda je přípustné a vhodné tento typ prospěchu při stanovení výše škody (nákladů spojených s léčením) zohlednit.
Posuzování přípustnosti zohlednění prospěchu při určování výše náhrady újmy není jednoduchou a jednoznačnou problematikou. Inherentní této problematice je její závislost na hodnotovém úsudku soudce. Při řešení jednotlivých případů (zohlednění/odmítnutí prospěchu) je třeba vzít v potaz například funkce deliktního práva, pravidla způsobu výpočtu výše nahrazované újmy, přiměřenost a spravedlnost náhrady atd.
O tom svědčí ostatně i posuzovaný případ. Nejvyšší soud musel zkoumat mj. účel příspěvku podle zákona č. 108/2006 Sb., přičemž dospěl k závěru, že: „…je-li poškozenému v systému sociálního zabezpečení (služeb) vyplácen příspěvek z důvodu potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o jeho vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, je třeba k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o výši náhrady škody na zdraví v podobě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (péčí) a poskytnutý příspěvek od náhrady nákladů péče odečíst.“
Současně se Nejvyšší soud odklonil od své přechozí judikatorní praxe i rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 46/2012) týkající se vztahu příspěvku na péči podle zákona č. 100/1988 Sb. a náhrady nákladů spojených s léčením, jelikož dospěl k závěru, že účel dříve poskytovaného příspěvku na péči byl jiný – motivace osoby blízké k poskytování celodenní péče poškozenému, a tedy nikoliv umožnit osobě, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti.
Lze zakončit, že posuzovaný případ zřetelně ukazuje nezbytnost užití hodnotového úsudku soudce v případě problematiky vyrovnání újmy prospěchem. Ne nadarmo proto Gottfried Schiemann uvádí, že problematika vyrovnání újmy prospěchem je branou pro užití hodnot v jinak čistě početním a technicky chápaném právu náhrady újmy.