V relativně nedávném rozhodnutí se NS ČR zabýval problematikou následků právního jednání osoby jednající v duševní poruše. V rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3870/2023 Nejvyšší soud konstatoval:
43. V nyní projednávané věci je tedy rozhodnou otázka, jaký důsledek má právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat (§ 581 věta druhá o. z.).
44. K otázce posouzení smyslu a účelu pravidla neplatnosti jednání v duševní poruše je třeba odkázat i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13), v níž se Ústavní soud primárně zabýval důkazním standardem při vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby. Podle Ústavního soudu „ochrana osob s duševním postižením již není řešena skrze zbavování svéprávnosti a primárně ani skrze její omezování. Na institut neplatnosti právního jednání z důvodu, že osoba jednala v duševní poruše (§ 38 odst. 2 starého občanského zákoníku a věty druhé § 581 nového občanského zákoníku) je tedy nutno pohlížet jako na jeden z institutů, jejichž účelem je chránit osoby s duševním postižením v době, kdy se od omezování svéprávnosti ustupuje. Je totiž nutno zajistit, aby osoby s postižením mohly reálně požívat svých práv, včetně například práva na ochranu majetku, které je dotčeno v nyní posuzovaném případě“. V usnesení ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3239/19, potom Ústavní soud připomenul, že smyslem závěrů přijatých v nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, je především ochrana osob jednajících v duševní poruše, nikoli jejich smluvních protějšků či osob, v jejichž prospěch je potenciálně neplatné právní jednání činěno.
45. V již výše citovaném nálezu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3040/16, dále Ústavní soud (byť ještě k předchozí úpravě soukromého práva) vyložil, že omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, a bezprostředně na ně také navázané omezení, resp. zbavení procesní způsobilosti, nejsou jedinými prostředky směřujícími k ochraně práv osoby stižené duševní poruchou, které náš právní řád zná. Hmotné právo totiž předpokládá také situaci, kdy osoba sice nebyla pravomocně omezena ani zbavena způsobilosti k právním úkonům, avšak přesto není pro duševní poruchu schopna činit právní úkony (právně jednat). Ústavní soud přitom v této souvislosti odkázal na úpravu § 38 odst. 2 obč. zák. a současně i na úpravu § 581 o. z.
46. K první části řešené otázky, tedy zjištění smyslu a účelu zákonného pravidla, rovněž komentářová literatura dovozuje, že občanský zákoník chrání osoby, které nejsou schopné tvořit právně relevantní vůli. V podstatě jde o ochranu před (právním) sebepoškozováním těchto osob. Tato ochrana se může dostat do kolize s principem ochrany právní jistoty, konkrétně dobré víry kontrahentů, avšak při této kolizi má ochrana osoby bez dostatečné schopnosti právně jednat přednost před ochranou dobré víry kontrahentů (srov. Melzer F. In Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 741-742). Občanské právo je ovládáno zásadou autonomie vůle, která se realizuje prostřednictvím právních jednání. Vázanost právním jednáním, resp. učiněným projevem vůle, je však namístě jen tehdy, pokud jednající disponuje dostatečným stupněm rozumové a volní schopnosti. Pokud tomu tak není, musí být takový jednající chráněn před riziky právního styku; takovou ochranu mu mimo jiné poskytuje institut neplatnosti jeho právního jednání [srov. Dobrovolná, E. In Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1862].
47. K první části řešené otázky je tak třeba uzavřít, že smyslem a účelem úpravy § 581 věty druhé o. z. je tedy především ochrana osob jednajících v duševní poruše. Ochrana osoby bez dostatečné schopnosti právně jednat má přednost před ochranou dobré víry kontrahentů. Právním následkem jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, je zásadně jeho neplatnost. Zbývá posoudit, zda jde o neplatnost absolutní, tedy neplatnost, k níž soud přihlédne i bez návrhu, případně o jiný právní následek.
48. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. K pojmu veřejného pořádku se Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil. Veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý (srov. např. usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod číslem 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 693/2021). Výraz „zjevně“, užitý v § 588 o. z., přitom nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
49. Právně relevantní vůle osoby, jakož i její schopnost posoudit následky jednání, tvoří základní stavební kameny institutu právního jednání jako takového. Projev osoby by nebyl realizací vlastního sebeurčení, nýbrž často jen náhodným výsledkem chování osoby bez rozumové nebo volní schopnosti. Přiznání účinků takovému právnímu jednání by proto bylo zásadně v rozporu se základními východisky právního řádu, a tím v rozporu s veřejným pořádkem [v literatuře srov. obdobně Melzer F. In Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 743; současně i dle dalších autorů je pravidlo vyjádřené v § 581 věta druhá o. z. součástí veřejného pořádku, srov. například Dobrovolná, E. In Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1862–1863, nebo Beran, V. In Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 643].
50. Druhá část řešené právní otázky tak vede k závěru, že právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, zásadně narušuje veřejný pořádek.
51. V nyní projednávané věci osoba jednající v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat, uzavřela darovací smlouvu, jíž darovala jiné osobě nemovitost. Ze skutkových zjištění soudů přitom nevyplývá žádná okolnost svědčící o tom, že by účel a smysl pravidla zakládajícího neplatnost právního jednání podle § 581 věty druhé o. z. nebyl v tomto konkrétním případě naplněn, což by případně mohlo vést k jinému závěru než k závěru o absolutní neplatnosti takového jednání.
52. Lze tak shrnout, že k neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, soud přihlédne zásadně bez návrhu, neboť takové právní jednání je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek.