Závěrem loňského roku vydal Nejvyšší soud rozsudek pod sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, jenž byl uveřejněn pod č. 7/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jenž se zabýval bolestí jako trvalým následkem poškození zdraví.
I když Nejvyšší soud posuzoval případ podle občanského zákoníku z roku 1964, je podle názoru Petra Vojtka, člena senátu, jenž rozsudek vydal, možné rozsudek užít i pro právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku z roku 2012.
Právní věta rozsudku zní: „Jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění.“
Nejvyšší soud k tomu uvedl: „Vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobkyně se ustálil v takovém modu, pro nějž je charakteristická přetrvávající bolest s občasnými atakami intenzivnější bolesti a z toho plynoucí duševní porucha, je tento stav jako celek trvalým následkem postižení trojklanného nervu žalobkyně. Bolesti způsobené poraněním trojklanného nervu se podle § 444 obč. zák. odškodňují jednorázově, nikoliv samostatně každá jednotlivá ataka bolesti. Trvalé následky poškození zdraví se pak odškodňují v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění.“
Zajímavé je zmínit jeden z důvodů, jenž byl v dovolání namítán žalobcem: „[Žalobce] Dovozuje, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na zvýšení bolestného podle § 7 vyhlášky je nelogický za situace, že odvolací soud uznává, že značná intenzita nebo dlouhodobost trvání bolesti jsou kritériem pro vyšší odškodnění a že poslední ataka těžkých bolestí postihla žalobkyni 13. 5. 2008, avšak nárok uplatněný v prosinci 2008 považuje za promlčený, což by znamenalo, že náhrada za ataku bolestí by byla promlčena ještě dříve, než by k ní došlo. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu o tom, že promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než ke škodě došlo…“
Závěrem je třeba uvést, že proti rozsudku byla podána ústavní stížnost, o níž bude teprve rozhodnuto.