Rozhodnutí I.ÚS 501/13 – K diskreci obecných soudů při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění

By | 19.10.2014

Dne 1. 10. 2014 vydal Ústavní soud ČR rozhodnutí, v němž se dotýká diskrece obecných soudů při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele – rozhodnutí I.ÚS 501/13. Ústavní soud se tak opět vydal na půdu, která měla být doménou rozhodování běžných soudních instancí a jeho ingerence v těchto případech by měla být skutečně výjimečná. Zejména pokud je napadána  výše odškodnění, pak by pro svoji ingerenci  měl mít ÚS   argument skutečně  těžkého kalibru a poslední a „sjednocující“ instancí by měl být Nejvyšší soud. V tomto případě  se ale Ústavní soud  tohoto pravidla nedrží a rozhodnutí NS „de facto“ přezkoumává a podrývá autoritu NS v oblasti případného sjednocování judikatury v této oblasti. Podívejme se ale do vlastního rozhodnutí, zda ÚS pro svoje rozhodnutí má skutečně  velmi závažné důvody:

Důvody pro podání stížnosti:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala správností rozsudku soudu prvního stupně, který jí přiznal z titulu nároku na náhradu škody na zdraví 93 600 Kč s příslušenstvím na náhradě bolestného (v tomto rozsahu není věc předmětem ústavního přezkumu, neboť rozhodnutí o tomto nároku nebylo stěžovatelkou zpochybněno) a dále 9 684 600 Kč s příslušenstvím na náhradě za ztížení společenského uplatnění, což představovalo osminásobné zvýšení  bodového ohodnocení této náhrady. Soud prvního stupně podle ní správně posoudil její životní situaci včetně přiznání plné invalidity pro následky utrpěného úrazu. Stěžovatelka, která je upoutána na invalidní vozík, není schopna bez pomoci další osoby vykonávat ani nejběžnější a nejzákladnější lidské potřeby. Její úraz, takřka vylučující jakoukoli možnost životního uplatnění, má z lékařského hlediska zhoršující se zdravotní prognózu. Stěžovatelka je zcela vyřazena z práce, ze společenských i zájmových (dříve zejména sportovních) aktivit. Její úraz vyvolal somatické i psychické následky, které pro ni představují pouze dlouhodobé strádání. Celou současnou životní situaci stěžovatelky je nutné vnímat jako naprostou a nenapravitelnou újmu a v jejím životě převládá rezignovanost, pasivita a deprese. V době úrazu ve věku 30 let byla stěžovatelka na vrcholu svého pracovního i společenského života, přičemž svou pracovní kariéru dále budovala. Nyní je navíc třeba mezi její životní ztráty zařadit též znemožnění mateřství, handicapována je i v oblasti partnerského soužití. Je přesvědčena, že přiznání náhrady za škodu na zdraví soudem prvního stupně ve výši osminásobku bodového ohodnocení bylo oprávněné. Jestliže přezkumné soudy rozhodly jinak – odvolací soud náhradu podstatnou měrou snížil a dovolací soud její dovolání zamítl -, pak tímto postupem bylo zasaženo do jejích výše označených základních práv. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud stížnosti vyhověl, konstatoval zásah do základních práv a zrušil oba rozsudky obecných přezkumných instancí.

 

Skutkový stav:

Žalobkyně P. P., utrpěla při dopravní nehodě dne 30. 12. 2005, při níž byla na přechodu pro chodce sražena projíždějícím vozidlem, těžká zdravotní poškození. Před dopravní nehodou byla zcela zdráva. V důsledku dopravní nehody u ní došlo k poranění mozku, mnohočetným vnitřním zraněním, závažnému poškození pohybového aparátu (trojnásobná zlomenina pánve) a dalším chorobným stavům, které jsou dosud léčeny a mají za následek paraplegii dolních končetin. Žalobkyně je tedy trvale upoutána na invalidní vozík a odkázána na ošetřovatelskou pomoc při základních životních úkonech. Za účelem bodového ohodnocení stěžovatelčina zdravotního stavu byly v řízení postupně vyhotoveny dva lékařské posudky; soud prvního stupně provedl též dne 15. 4. 2009 výslech žalobkyně v místě jejího bydliště.

Právní posouzení:

Právní posouzení věci prvostupňovým soudem se opíralo, vycházejíc z kritérií určování bodového ohodnocení pro stanovení výše odškodnění, zejména o ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) a § 7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), platné v období vzniku nároku. První z obou ustanovení umožňovalo zvýšit tzv. základní bodové ohodnocení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění nejvýše o 50 %, jestliže škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům. Těmito následky se rozuměly takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě. Druhé ustanovení dávalo soudu možnost odškodnění stanovené podle vyhlášky (tedy odškodnění vyjádřené úplným bodovým ohodnocením včetně případného navýšení až o 50 %) přiměřeně zvýšit, šlo-li o zvlášť výjimečné případy hodné mimořádného zřetele.

Znaleckým posudkem bylo stanoveno ve věci, v níž nebylo sporu o skutkovém základu nároku, základní bodové ohodnocení ve výši 9 610 bodů. Znalec navíc vzhledem k mimořádným okolnostem zdravotního poškození konstatoval splnění kritérií pro navýšení bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky konkrétně o 50%, a dospěl tak k celkovému počtu 14 415 bodů. Při peněžní hodnotě jednoho bodu 120 Kč (§ 7 odst. 2 vyhlášky) představovala výše náhrady za ztížení společenského uplatnění částku 1 729 800 Kč.

Osminásobek této částky, při jehož stanovení využil soud prvního stupně diskrece dané ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky, činil 13 838 400 Kč. Poté, co soud prvního stupně odečetl částku již zaplacenou pojišťovnou z titulu odpovědnostního pojištění, představovala náhrada za ztížení společenského uplatnění žalobkyně (stěžovatelky) 9 684 600 Kč s příslušenstvím.

 

Po odvolání žalované pojišťovny Městský soud v Praze ve výroku II. rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně stran co do náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 4 495 200 Kč s příslušenstvím. Stran zbývající částky 5 189 400 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek prvostupňového soudu tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud nesouhlasil s rozsahem úvah soudu prvního stupně, které jej vedly k rozhodnutí o osminásobném zvýšení náhrady. Dovodil, že soud prvního stupně měl důkladněji porovnávat projednávaný případ s případy obdobnými. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 759/2005, podle jehož obsahu utrpěla jiná žena ve věku 25 let ještě závažnější poškození zdraví a odvolací soud jí přiznal šestinásobek vypočtené náhrady. Uzavřel poté, že zjištěným následkům úrazu žalobkyně odpovídá zvýšení náhrady „o pětinásobek“. Vyčíslil následně výši přisouzené náhrady částkou 4 495 200 Kč a dodal, že tato suma představuje „pětinásobné“ zvýšení  bodového ohodnocení v peněžním přepočtu.

Nejvyšší soud, k němuž se poté žalobkyně dovolala, tomuto dovolání nevyhověl a rozsudkem je zamítl. Vyšel z interpretace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky a uvedl, že rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřený, musí respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy a nesmí být projevem libovůle. Přisvědčil závěru odvolacího soudu, jenž odkázal na věc sp. zn. 25 Cdo 759/2005 a z ní vyšel při stanovení násobku výše odškodnění. Dodal a vysvětlil, že odvolací soud mohl obdobně vycházet i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1491/2009 či 25 Cdo 4670/2007. Nižší instanci pouze vytkl, že při výpočtu pětinásobně zvýšené náhrady vycházela jen ze základního počtu bodů (9 610) stanoveného znaleckým posudkem, nikoli z počtu bodů po zvýšení o 50% podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (14 415). Konstatoval však, že „tato okolnost sama o sobě neměla vliv na přiměřenost celkové částky odškodnění“. Pro posouzení přiměřenosti odškodnění není podle Nejvyššího soudu rozhodující „matematický postup, jímž soud ke stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel“.

 

Vlastní rozhodnutí ÚS

Je nutno konstatovat, že argumentační linie ÚS se rozpadá do dvou směrů – 1) problematika řádného  odůvodnění rozhodnutí , 2) výše odškodnění. Přičemž druhý bod se mi jeví jako krajně problematický:

Z odůvodnění rozhodnutí ÚS:

Odůvodnění rozhodnutí přezkumných soudů

Součástí základního práva na spravedlivý proces je též právo na odůvodnění rozhodnutí. Je-li vykonávána spravedlnost, musí být účastníku řízení alespoň v základních rysech zřejmé, proč je realizována právě tím způsobem, který zvolil soud, jenž o věci rozhodoval. Realizace práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je jednou ze záruk, že výkon spravedlnosti nebude arbitrární a neprůhledný, a že rozhodování soudů bude kontrolováno veřejností. Řádné odůvodnění rozsudku je též předpokladem toho, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat opravné prostředky, které má k dispozici. Uvedené postuláty vytyčil Evropský soud pro lidská práva již ve věci H. proti Belgii v rozsudku pléna ze dne 30. 11. 1987 č. 8950/80, a v dalších judikátech je precizoval (podrobněji Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 757,758).

Stejný důraz klade na text odůvodnění rozsudku obecného soudu též Ústavní soud. Požadavek řádného odůvodnění rozsudku, které splňuje náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu a v důsledku též čl. 36 odst. 1 Listiny, se vyvozuje z principu předvídatelnosti rozhodování. Z odůvodnění rozsudku musí především vyplývat vztah mezi náležitými skutkovými zjištěními včetně úvah při hodnocení důkazů a odpovídajícími právními závěry. Vedle nedostatečných či dokonce absentujících skutkových zjištění může dojít i k té situaci, při níž i po řádných skutkových zjištěních vykazují podstatná pochybení pouze právní závěry soudu. V každém případě pak vzniká nesoulad mezi oběma částmi odůvodnění rozhodnutí a je-li tento nesoulad mimořádné intenzity s podstatným vlivem na výsledek řízení, je nutné považovat rozsudek za ústavně nekonformní (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, sp. zn. II. ÚS 2070/07 a mnohé další).

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky umožňuje soudu přiměřené zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Použití úvahy o takovém zvýšení klade na soud značné nároky. Soud má v těchto případech široký diskreční prostor – jde o tzv. silnou diskreci (strong discretion, srov. Vila, M. I. Facing Judicial Discretion. Dordrecht, London, Boston : Kluwer Academic Publishers, 2001, str. 8-32). Při takto rozsáhlé diskreci účastník řízení, zejména pak poškozená osoba, legitimně očekává, že konkrétní důvody mimořádného zvýšení odškodnění, ale i redukující zásah do míry diskrečního oprávnění soudu prvního stupně odvolací instancí, budou náležitě a přesvědčivě vysvětleny.

Tento požadavek nebyl bezvýhradně naplněn již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud popsal zjištěný rozsah zdravotního poškození žalobkyně, měl však ještě podrobněji vysvětlit, v jakých aspektech osobního, pracovního, společenského či zájmového života žalobkyně došlo k podstatné změně poměrů. Pramenem úvah prvostupňového soudu zůstala kromě znaleckých posudků účastnická výpověď žalobkyně a interpretace relevantní zákonné úpravy. Soud prvního stupně také zanedbal provedení přehledného výpočtu výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, a to zejména ve fázi zohlednění násobku zvýšení. Dospěl k částce 1 729 800 Kč jako peněžnímu ekvivalentu úplného bodového ohodnocení 14 415 bodů, ale dále ve výpočtu nepokračoval a výsledná částka náhrady následně patrna z výroku rozsudku.

Ještě závažnějšími vadami trpí rozsudek odvolacího soudu. Odvolací soud sice kritizoval první instanci za věcné nedostatky odůvodnění rozsudku v pasážích o důvodech mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, sám se však ve svém odůvodnění zaměřil takřka výhradně na srovnávací judikatorní aspekt věci. Žalobkyně přitom mohla, jak se již výše podává, po právu předpokládat, že jí bude v relaci k jejím osobním poměrům konkrétně a přesvědčivě vysvětleno, proč odvolací soud náhradu jí přiznanou o trojnásobek snížil. Odvolací soud se tu však soustředil pouze na srovnání s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 25 Cdo 759/2005. Žalobkyně se proto toliko dozvěděla, že existuje jiná žena, která utrpěla vážné zdravotní poškození ve věku o pět let mladším, přičemž následky této újmy jsou snad ještě závažnější, a proto nezbývá, než z důvodu zachování proporcí výši náhrady žalobkyni adekvátně omezit (což mimochodem ve srovnávané věci učinil vůči jiné ženě také odvolací soud, z desetinásobku na šestinásobek). Takové srovnání jako jediné východisko snížení náhrady není přesvědčivé a působí „laicky“; soud porovnává újmy na zdraví a není schopen provést to s náležitou odborností, neboť v případě druhé z žen vychází jen z textu odůvodnění jiného rozsudku. Následky obou zdravotních poškození navíc bezprostředně zasahují do sféry lidské důstojnosti obou žen, a proto bylo více než kontroverzní je takto zjednodušeně srovnávat.

Rozsudek odvolací instance nezůstal prost ani dalšího pochybení. Odvolací soud směšuje formulace o zvýšení náhrady „o pětinásobek“, „na pětinásobek“ či o „pětinásobné navýšení“, takže není prima vista patrno, zda měla být peněžní částka odpovídající výši bodového ohodnocení (1 729 800 Kč za 14 415 bodů) zvýšena pětkrát nebo šestkrát. Nebýt toho, že snížení náhrady škody odvolacím soudem o 5 189 400 Kč představuje trojnásobek částky 1 729 800 Kč (jde tedy skutečně o nominální snížení z osminásobku na pětinásobek), nebyl by rozsudek odvolacího soudu v tomto ohledu vůbec přezkoumatelný. Odvolací soud ostatně také, což shledal již Nejvyšší soud, nepostřehl, že k mimořádnému zvýšení náhrady dochází po uzavření bodového ohodnocení a výpočtu peněžního ekvivalentu, nikoli tedy předtím, než dojde k až 50 % navýšení základního bodového ohodnocení znalcem.

Rozsudek odvolací instance se tak z hlediska celkového argumentačního rámce ocitl za hranicí přezkoumatelnosti i ústavní konformity. V komplexu posouzení ústavnosti obou rozhodnutí přezkumných instancí došlo navíc k dalšímu pochybení, které byl Ústavní soud nucen obecným soudům vytknout.

 

Výše odškodnění

Ústavní soud je opakovaně přinejmenším zdrženlivý ve svých závěrech, v jaké konkrétní výši by měla být poškozené osobě náhrada za ztížení společenského uplatnění přiznána. V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 50/05, sp. zn. III. ÚS 350/03 a dalších zdůraznil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy nepřináleží úvahy mj. o tom, jaký by měl být násobek podle § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky. Ústavní soud musí při posuzování těchto obtížných a lidsky citlivých případů ponechat obecným soudům prostor k úvaze, jak (v jakém rozsahu) při mimořádném zvýšení odškodnění postupovat. Nelze však zcela abstrahovat od postulátu, aby byla přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění založena na objektivních a rozumných důvodech a aby byla zachována proporcionalita (přiměřenost) ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou. Ústavní soud je toho názoru, že v nyní posuzované věci nebyl přiměřený vztah respektován.

Je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztížení společenského uplatnění, nárokovaná stěžovatelkou před obecnými soudy, se fakticky rozdělila do tří peněžních složek. Od pojišťovny stěžovatelka obdržela (vychází-li se z odůvodnění rozsudků obecných soudů) více než čtyři milióny Kč. Dalších přibližně 4,5 miliónu Kč jí bylo pravomocně potvrzeno odvolací instancí. V ústavní stížnosti se namítá, že stěžovatelce mělo být přiznáno též zbývajících zaokrouhleně 5,2 miliónu Kč, o něž odvolací soud přiznanou náhradu zkrátil.

Náhrada za ztížení společenského uplatnění plní v rámci právní úpravy náhrady škody na zdraví reparační funkci, zejména v případě zvláště závažné zdravotní újmy, jen v nedostatečné míře. Poškození zdraví takového rozsahu, jako je tomu v posuzovaném případě, ostatně ani finančně „reparovat“ nelze. Ani úvaha o naplnění satisfakční funkce náhrady tu není zcela na místě. Lze snad připustit částečné ulehčení životní situace poškozené osoby dílčí kompenzací nevyužitých životních možností, k němuž může přiznaná (i zvýšená) peněžní náhrada přispět. Nelze však opomenout, že vzhledem k rozsahu nezbytných úhrad pečovatelské službě i ostatních služeb, jež se k danému zdravotnímu poškození váží, stěžovatelka s vysokou pravděpodobností i vzhledem ke svému věku vyčerpá podstatnou část finančních prostředků z nyní přiznané náhrady škody v časově ohraničeném horizontu. Ani dávky sociální péče, ani ostatní eventuálně přiznané složky náhrady škody na zdraví nemohou výdaje stěžovatelky, vynaložené na všechny zmíněné účely, dostatečně pokrýt. Tento finanční aspekt věci obecné soudy dostatečnou měrou nezohlednily a měly by tak učinit při svém rozhodování po kasačním nálezu Ústavního soudu.

Bylo-li tedy rozhodnuto o snížení náhrady za ztížení společenského uplatnění stěžovatelce ve výši přesahující pět miliónů Kč, jde vzhledem k okolnostem posuzovaného případu o judikaturou vytýkaný extrémní rozpor s principem spravedlnosti při interpretaci podústavního práva [nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)] vedoucí k závěru, že napadené rozsudky obecných soudů dosáhly i v tomto ohledu ústavněprávní rovinu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

V kontextu posuzování míry diskrece obecných soudů při zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (a nyní lze totéž vztáhnout na rozhodování soudů o náhradách při újmě na přirozených právech člověka podle § 2956 a násl. občanského zákoníku) není žádoucí opomenout procedurální aspekt, který nezřídka vyvolává dopady i do hmotněprávního posouzení věci. Přezkumným instancím, ať již Nejvyššímu soudu nebo odvolacím soudům, nelze ve srovnání se soudy prvního stupně upřít podstatně vyšší potenciál při sjednocování judikatury, který také uplatňují ve svém rozhodování. Tím soudem, jenž je v pravém slova smyslu „soudem skutkových zjištění“, tedy soudem provádějícím podstatnou část důkazů včetně jejich hodnocení, je však soud prvního stupně. Právě tento soud především realizuje zásadu přímosti v civilním procesu. Soud prvního stupně získává kontaktem s účastníky, se svědky, ale například i se znalci při ústním vysvětlení znaleckých posudků bezprostřední poznatky o skutkovém základu věci, které se posléze odrážejí v jeho rozhodnutí a v nosných důvodech jeho argumentace. Tento prvek prvostupňového rozhodovacího procesu je v soudním řízení nenahraditelný. V nyní posuzované věci například nelze bez dalšího přejít, že to byla právě soudkyně soudu prvního stupně, kdo provedl účastnický výslech stěžovatelky v jejím bytě a kdo tak mohl získat zcela bezprostřední vědomost o její osobní situaci a životních podmínkách. Právě taková zjištění se pak nepochybně stávají součástí úvah o rozsahu mimořádného zvýšení náhrady, i když třeba úvah ne vždy výstižně vyjádřených v odůvodnění rozsudku.

Přezkumné soudy by proto měly důkladně vážit svou argumentaci, než přistoupí, eventuálně i bez doplnění dokazování, jež by změnilo právní posouzení věci, k podstatnému snížení náhrady škody soudem prvního stupně přiznané. To samozřejmě za předpokladu, že soud prvního stupně správně interpretuje institut náhrady za ztížení společenského uplatnění v celém jeho rozsahu, že přihlíží k judikatuře „okolo“ něj vytvořené a že vnímá též společenskou realitu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

17 + eight =