Reakce na „kauzu Mitlöhner“

By | 24.6.2014

Jako tsunami se českými médii prohnala zpráva, že český vědec propaguje zabíjení postižených dětí, jež dokonce nazývá zrůdy. Skandál. Někdo se sugestivně ptá, kdo je tady vlastně malformovaná zrůda (Mitlöhner, samozřejmě), jiní hovoří o následníkovi dr. Mengeleho či pokračovateli nacistického vyhlazovacího programu. Stranou nezůstaly ani naše české celebrity, ministři, politické strany vydávají nesouhlasná vyjádření. Zkrátka, „kauza Mitlöhner“ je smutným hitem médií a nejednomu čtenáři spadl kámen ze srdce, když se dozvěděl, že český Mengele Mitlöhner je odepsaný člověk, jenž rezignoval na své funkce na univerzitě a ministerstvu.

Málokterá kauza odhaluje zničující moc médií a naše vlastní pokrytectví. Musíme v ní rozlišit nejméně dvě roviny: první se týká toho, co vlastně JUDr. Mitlöhner napsal (a jak o tom posléze referovala naše „objektivní“ média), v té druhé jde o samotné etické hodnocení Mitlöhnerova návrhu a jeho případné zařazení do kontextu současné lékařské etiky.

Zastavme se nejdříve u nešťastného termínu „zrůda“. Mitlöhner si nepochybně mohl zvolit termín vhodnější – a někdy tak činí, když hovoří o těžce malformovaných jedincích. Musíme si ale uvědomit, že se jedná o technický termín, s nímž se dodnes v odborné lékařské mluvě setkáváme. A nakolik víme, nikdo zatím nenapsal pobouřený článek, že např. odborný portál WikiSkripta (určený pro potřeby mediků) používá výraz „zrůda“ ve stejném smyslu jako Mitlöhner.

Autor prostě do odborného časopisu použil výraz, který by za jiných okolností žádné bouřlivé ohlasy nevzbudil. Skandální není ani tak použití nevhodného výrazu, ale reakce médií. Po přečtení záplavy článků, v nichž nešťastný doktor Mitlöhner hraje hlavní roli, získáme dojem, že zrůda je podle něj postižené dítě. Kdepak. Za prvé, nejedná se o každé postižení, ale o závažné fyzické postižení, jež je neslučitelné s lidským (fyzickým, psychickým, sociálním…) životem. Jednoduše řečeno, jde o tak vážné postižení, že není v moci lékaře zlepšit kvalitu života maličkých pacientů, pouze zajistit jejich delší biologické přežití. Je to skutečně v jejich prospěch?

A za druhé, Mitlöhner nepíše o dětech, ale o novorozencích. O novorozencích, již se narodili s vážnými fyzickými anomáliemi, jež „vylučují splnit ty role, které charakterizují každého člověka jako lidskou osobnost v její somatické, fyzické, psychické a filozofické struktuře a schopnosti reflektovat na svůj život a existenci“.

Bohužel, novináři při popisu celé kauzy neodvedli zvláště dobrou práci. Z titulků článků a jejich obsahu snadno nabudeme dojmu, že Mengele Mitlöhner si přeje zabíjet postižené děti. Kdepak. Ve hře nejsou postižené děti (všechna postižení), ale velmi fyzicky malformovaní jedinci, jejichž fyzické poškození jim neumožňuje žít skutečně lidský život a u nichž dokáží lékaři pouze krátce prodloužit biologické přežití, aniž by jim to přinášelo nějaký skutečný užitek. Stručně a jednoduše: JUDr. Mitlöhner píše o případech těžce fyzicky postižených novorozenců a klade si otázku, zda je smysluplné prodlužovat jejich biologický život. Sám dochází k závěru, jenž v tomto jasně vymezeném kontextu už nezní tak děsivě: nemá. Jako humánnější se mu zdá řešení – které ostatně sdílí celá řada odborníků a lékařů –, že nechávat umírat pacienta (i maličkého novorozence) je horší varianta než pomoci mu zemřít rychle a bezbolestně. Šokující? Tolik už ne, jenže takový příběh by jistě neprobral k životu českou mediální scénu.

Podívejme se stručně také na druhou rovinu celého problému. Napsal Mitlöhner něco tak strašlivého? Jsou jeho názory v rozporu s idejemi, které již dávno žijí v naší společnosti, a jsou někdy dokonce označovány za výdobytek moderní doby?

Infanticidu – usmrcování novorozenců – dnes hájí celá řada autorů, z nichž někteří se řadí mezi nejvlivnější intelektuály. Např. Peter Singer, australský filozof a bojovník za práva zvířat, zastává etickou teorii, podle níž na infanticidě, vzato kolem a kolem, nic zásadně špatného není. Novorozenci jsou totiž bytosti, jež nemají příliš mnoho morálně důležitých vlastností. Mají vlastně jen dvě: instinktivně nechtějí cítit bolest a přitahuje je slast. Z toho vyplývá, že bychom jim neměli bezdůvodně působit bolest, ale pokud je usmrtíme bezbolestně? Navíc, novorozenci jsou do značné míry zaměnitelní, svou individualitu si budou budovat postupně v průběhu času. Pokud se tedy rodičům narodí poškozené dítě, mohou s ohledem na možnost početí jiného a potenciálně zdravého legitimně zvážit jeho usmrcení. Netvrdíme, že Singer navrhuje neomezené zabíjení novorozenců, v jedné své knize říká, že lékaři by neměli vyhovět každé žádosti rodičů o smrt jejich dítěte, pokud nevidí jeho zdravotní stav podobně tragicky jako rodiče. Nicméně novorozencům se zde žádná velká hodnota nepřikládá a omezení jejich usmrcování se zdají být poměrně arbitrární.

Zamysleme se nad Mitlöhnerovým článkem ještě v jiném kontextu. Nedávno proběhla tiskem zpráva, že české ženy budou konečně mít přístup k potratové pilulce umožňující chemický a k ženskému tělu šetrnější potrat. Singer by řekl, že žijeme v době etické revoluce, jež radikálně změnila naše vnímání hodnoty lidského života. Zatímco stará etika zastávala názor, že lidský život je posvátný ve všech jeho formách, dnešní etičtí revolucionáři hlásají nové přikázání: lidské životy mají různé hodnoty, a proto se k nim můžeme chovat různě. Což dávno děláme právě při potratech. Usmrcujeme lidské bytosti, drobné, vyvíjející se, ale lidské. A když tak činíme, minimálně implicitně přijímáme, že jejich život má jinou, menší, či dokonce snad i žádnou hodnotu, a proto s ním smíme nakládat i tak brutálně, že ho zahubíme v lůně matky.

Mezi potraty a infanticidou prostě existuje vnitřní souvislost, na kterou nedávno v prestižním časopise Journal of Medical Ethics upozornili Alberto Giubilini a Francesca Minerva. V článku z roku 2012 nazvaném Poporodní aborce: proč by mělo dítě žít? velmi přímočaře říkají: mezi plodem a novorozencem neexistují žádné podstatné rozdíly. Pokud se tedy určitým způsobem chováme k plodům, smíme se úplně stejně chovat i k novorozencům. Plody zabíjíme při potratech z celé škály důvodů, proč tedy nezabíjet i novorozence také z celé škály důvodů, jež nemusí zahrnovat jejich fyzické postižení? Jen tomu dejme nějaký pěkný název, aby to neznělo příliš revolučně. Třeba poporodní aborce.

Šokující? Ano. Ale logické. Chcete potraty? Dostanete i infanticidu. Nechcete infanticidu? Zapomeňte na potraty. Potraty také kdysi vzbuzovaly velké emoce a obavy; a podívejte se dnes. Některé ženy jdou dokonce tak daleko, že považují právo na potrat za zcela základní právo žen, bez něhož by všechna ostatní ztratila svůj smysl. Infanticida také vzbuzuje velké emoce a obavy; uvidíme za pár let.

Pokud se na celou kauzu podíváme z této širší perspektivy, neřekl Mitlöhner vlastně nic tak kontroverzního. Nenavrhuje zabíjet zdravé ani postižené děti, hovoří jasně o těžce postižených novorozencích, kteří jsou svým stavem stejně předurčeni ke smrti.

Osobně rezolutně nesouhlasíme s názory JUDr. Mitlöhnera (či Petera Singera). Česká média však rozpoutala skutečný hon na čarodějnice a všichni dobře víme, jak takové hony končívaly. Autor otevřel ožehavé téma, jež je nové jen v té naší, zapadlé české kotlině, protože jiné země si obdobnou diskusí procházejí od 70. let minulého století. A jak to vypadá, nejsme zatím schopni nejen smysluplné diskuse. Nedokážeme o ní ani objektivně a korektně psát.

Tomáš Doležal

David Černý

Tento text vyšel na webu časopisu Reflex

 

3 thoughts on “Reakce na „kauzu Mitlöhner“

  1. Richard Hořejší

    Vážení pánové Doležale a Černý,

    Vaši reakci jsem začínal číst se zájmem, jaké stanovisko k dané kontroverzi zaujmete, a tuto četbu jsem končil znechucením Vaším alibismem. Je zřejmě pochopitelné, jakým způsobem se k této kauze postaví „běžná“ média, a je stejně tak pochopitelné, že skutečný problém daného článku byl skryt pod nánosem senzacechtivosti čtenářů a laickostí těchto médií.

    Skutečný problém, kterému se tak snažíte vyhnout, je několikerý:

    1) jedná se pouze o autorův recyklovaný text z 80. let. Je s podivem, že recenzované periodikum Vašeho formátu takový text přijme a publikuje, tím spíše, že odkazů na odborné zdroje čítá tolik, kolik se vejde na prsty jedné ruky a že všechny pocházejí z rozmezí let 1981 až 1983;
    2) pomíjeje samotnou ideu článku, je text zcela neodborný, neobsahuje jakékoliv relevantní odkazy na platné právo, neobsahuje jakoukoliv argumentaci „de lege ferenda“, ani argumentaci, dle níž by autorem zastávané ideje byly konformní alespoň s některými právními principy, na nichž je stávající český právní systém postaven. Úrovní a detailností agrumentace, strukturou textu a vypointováním argumentace je tento text je možné chápat nanejvýš jako středoškolskou esej, nikoliv však jako odbornou práci, kterou by Vaše periodikum mělo publikovat; a
    3) zcela zásadní připomínka: text pana Mitlöhnera buďto vědomě ignoruje, nebo vůbec nezná, platné právo. Jeho text, ve kterém explicitně uvádí, že právo ženy rozhodovat o svém těle, resp. rodičů rozhodovat o svém dítěti, má být zcela eliminováno ve prospěch lékaře – odborníka, který má mít pravomoc rozhodnout o terminaci zrůdy/těžce malformovaného jedince/whatever denomination you choose, je zcela nepřijatelný. Idea prezentovaná panem Mitlöhnerem, tedy svěření absolutní diskrece o (ne)terminace jedince do rukou nikomu neodpovědnému odborníkovi, je zcela neslučitelná s jakýmikoliv principy moderního demokratického státu.

    Pánové, výše uvedená kritika není kritikou pana Mitlöhnera. Pan Mitlöhner vystudoval pokřivené totalitní právo, praktikoval jej jako totalitní soudce, tedy součást hodnotově pokřiveného totalitního systému, a jeho totalitní názory jako totalitní hodnotím; stále se však jedná o názor, který jsem připraven respekovat. Slovy Voltaira, s jeho názory mohu nesouhlasit, ale budu vždy bránit jeho právo tyto názory vyslovit.

    Tato kritika je kritikou Vaší, neboť Vaší nedbalostí či liknavostí jste připustili publikaci textu, který je odborně zcela plytký, chabý a dovolím si říci, že až trapný a absolutně nehodný akademické scény. Ve své roli ochránce úrovně akademické debaty ve Vašem periodiku jste zcela flagrantně selhali a toto své selhání se ještě méně přijatelnou formou snažíte dále maskovat. Opět dodávám, že technické pojmenování postiženého novorozence zde nehraje absolutně žádnou roli, neboť se jedná o otázku naprosto podružnou. Co podružné není, je fakt, že umožňujete publikaci zcela šlendriánských textů, které bez jakékoliv odbornosti prezentují ideje, které již historie odsoudila. A ještě jednou, velice stručně: nejedná se o otázku infanticidy; jedná se o otázku gesce rozhodování o osudu plodu/novorozence. Na tuto otázku platné právo na lokální i mezinárodní úrovni zná jednoznačnou odpověď. Pan Mitlöhner ji nezná. U Vás dvou, pánové, po publikaci Vaší reakce, raději nedomýšlím.

    Jsem přesvědčen, že rolí muže je přiznat případná selhání, poučit se z nich a jít dál. Doufám, že se Vám to podaří.

    S kolegiálním pozdravem,

    Richard Hořejší

    Reply
    1. Tomáš Doležal

      Vážený pane kolego,
      děkujeme za příspěvek. Osobně bych chtěl podotknout, že nejsme časopis, který se zabývá pouze právem (natož platným právem), ale rovněž bioetikou. Tedy vybíráme témata, která jsou něčím zajímavá, kontroverzní, bez ohledu na platné právo. Pokud byste uvažoval pouze v intencích práva, můžete zrušit celou filozofii a velkou část etiky.

      Současně podotýkám, že autor při zaslání příspěvku prohlašuje, že se jedná o text původní a nikde nepublikovaný. Z jeho vyjádření také pak vycházíme. Kontrolovat všechny existující texty je nereálné a nedělá to žádná z redakcí.

      Současně byl článek JUDr. Mitlöhnera publikován z důvodu otevření diskuse, což se zjevně podařilo.

      S pozdravem

      Tomáš Doležal

      Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

four − two =