MUDr. Radkin Honzák je známý lékař, jehož názorům média často dopřávají sluchu a jeho příspěvky jsou hojně čteny. V nedávné době se dr. Honzák vyjádřil k institutu informovaného souhlasu způsobem, který nelze přejít mlčením, zvláště proto, že podobně jako lékař bojující zcela v protikladu s moderními vědeckými poznatky proti očkování, může i neinformované a nepodložené vyjádření o informovaném souhlasu z pera respektovaného lékaře vzbudit, zcela zbytečně, negativní emoce a obavy ze strany pacientů.
Honzák svůj výpad proti informovanému souhlasu začíná následujícími slovy:
O kousek dále autor nekompromisně pokračuje:
Konečná salva zdrcujícího úderu na institut informovaného souhlasu přichází o dalších pár řádek později:
„Informovaný souhlas v této podobě jednoznačně poškozuje pacienty a toto vítězství Úřadu nad medicínou tu panuje už několik let. Měli bychom si ujasnit, zda zdravotnictví chce lidi léčit, nebo strašit a zda právníci mají mít takovou moc při představě budoucích kšeftů amerického typu.“
Nuže, podívejme se na trochu podrobněji. A začneme, jak jinak, sémantikou. Podle Honzáka je sousloví „informovaný souhlas“ jakýsi divný češtin (zřejmě tím myslí něco jazykově nehezkého a nesprávného), neboť, jak pan doktor podotýká, kdo ho vlastně informoval, ten souhlas. Souhlas přece může být dobrovolný, vynucený, nemůže však být informovaný.
Kdy je souhlas např. vynucený? Třeba tehdy, když na někoho míříme pistolí a nutíme ho, aby podepsal dokument, v němž vyjadřuje svůj souhlas s převodem majetku. Je zřejmé, že v takovém případě souhlas vynucený je, co to ale znamená? Jednoduše to, že daný člověk je někým jiným donucený, aby souhlas písemně vyjádřil. Souhlas je vynucený, protože člověk, který ho dal, byl k tomuto aktu donucený.
A teď se zamysleme nad informovaným souhlasem. Proč je informovaný? Jednoduše proto, že byly splněny nějaké podmínky, které kvalifikují samotný akt vyjádření souhlasu. Ještě jednodušeji, ten, kdo souhlas dává, byl správným způsobem informovaný, a právě proto a jen proto je jeho souhlas informovaný.
A je po záhadě. Souhlas není informovaný proto, že by ho někdo informoval, jak z nějakého nepochopitelného důvodu Honzák naznačuje, ale proto, že někdo informoval člověka, který daný souhlas dává. Nevím, co Honzák myslí „hanebným překladem“, ale fráze „informed consent“ se do češtiny zcela běžně a korektně překládá jako „informovaný (informed) souhlas (consent)“.
Honzák informovaný souhlas označuje za „byrokratickou dehumanizující aktivitu“, která „jednoznačně poškozuje pacienty“. Normálně uvažující člověk však moc nechápe, co je na poskytnutí adekvátních informací o možnostech, limitech, rizicích a alternativách léčby dehumanizujícího či dokonce poškozujícího. Pacient totiž není loutka v rukou paternalistického lékaře, která slepě dělá vše, co mu pan doktor nařídí. Pacient je člověk, který má právo jednat jako svébytný aktér; k tomu samozřejmě nějaké informace potřebuje.
Doktrína informovaného souhlasu je poněkud složitější, než jak si ji doktor Honzák představuje. Aby pacient X dal informovaný souhlas k nějakému zákroku, musí být splněny čtyři podmínky:
- Souhlas. X nějakým způsobem (třeba i znamením) dává souhlas s touto konkrétní léčbou v tomto konkrétním zařízením.
- Schopnost. X musí být v okamžiku rozhodování schopný rozhodování. V minimálním smyslu musí chápat nabízené možnosti a vyhodnotit základní informace, jež jsou mu poskytovány.
- Dobrovolnost. X nesmí být ke svému rozhodnutí nucen (třeba rodinou, ale ani lékařem).
- Informovanost. X musí dostat adekvátní informace o nabízených možnostech léčby.
Pouze jsou-li splněny všechny čtyři podmínky, je možné pacientům souhlas považovat za informovaný. Snad si i pan doktor Honzák všimne, že neinformujeme souhlas, ale určujeme jasné podmínky, které musí být splněny ze strany pacienta (souhlas, schopnost, dobrovolnost) a lékaře (dobrovolnost, informovanost), aby pacientův akt souhlasu s nějakou léčbou byl aktem informovaného souhlasu. Pakliže na tom Honzák vidí něco dehumanizujícího či dokonce pacienty poškozujícího, bude se zřejmě nějaký problém nacházet na jeho straně, nikoli na straně informovaného souhlasu.
Honzák naznačuje, že informovaný souhlas je pouhá právní berlička, která se v rukou právníků může zvrtnout v něco velmi neblahého, povýtce amerického. Jistě, praxe v českých nemocnicích může vypadat tak, že lékaři informovaný souhlas chápou tento institut primárně jako institut jejich právní ochrany před možnou žalobou, ale to je, pane Honzáku, problém lékařů, nikoli informovaného souhlasu.
O co totiž primárně jde? O to, že doktrína informovaného souhlasu předpokládá, že všichni lidé, tedy i pacienti, mají nějaká práva, např. na psychofyzickou integritu. Z tohoto práva vyplývá, že lékaři mají pro tanto povinnost do tohoto práva nezasahovat, toto právo respektovat. Jinými slovy, mají primární pro tanto morální povinnost neléčit. A aby mohli léčit, musí se pacient tohoto práva dočasně vzdát. No, a jak se ho vzdá? Právě prostřednictvím informovaného institutu. Jinými slovy, informovaný souhlas není institutem právní ochrany lékařů (ať už si o něm Honzák myslí cokoli), ale morálním nástrojem – s přesahem do práva –, prostřednictvím kterého se pacienti vzdávají svého práva na psychofyzickou integritu a zbavují tak lékaře jejich korelující pro tanto povinnosti toto právo respektovat.
A opět, pokud Hozákovi na tom přijde něco dehumanizujícího či poškozujícího pacienty, problém musí být na jeho straně. Hanebný není překlad fráze „informed consent“, ale neinformovaná snaha jednoho lékaře útočit na morální a právní institut respektu a ochrany práv pacientů, jenž je nepovažuje za pouhé loutky v rukou lékařů, ale za svébytné aktéry, kteří i v těžkých situacích svých chorob společně s lékaři spolurozhodují o svém osudu.