Jedna z klasických námitek proti konsekvencialismu tvrdí, že tento druh etické teorie je příliš náročný v tom smyslu, že po nás požaduje příliš: pokud je konsekvencialismus pravdivý, potom náš čas, naše plány, naše dobra, nejsou v konečném důsledku naše, jak říká americký filosof Shelly Kagan. Čí tedy jsou? Dobra, k němuž naše jednání může vést. Nemohu tvrdit, že můj čas je můj, neboť čas je dimenzí jednání a jednání může mít dobré, lepší, špatné a horší důsledky. Správné jednání je takové, které má nejlepší možné důsledky posuzované z neosobní perspektivy. A neosobní perspektiva není má perspektiva, jako není můj čas a nejsou mé plány či preference: vše se musí podřídit neosobně posuzovanému dobru.
Tato klasická námitka je však chybná, třebaže to konsekvencialismu do karet příliš nehraje. Konsekvencialismus totiž není teorií morálních důvodů, neobsahuje teorii praktického rozumu, jež zahrnuje teorii rozhodujících důvodů k jednání. Je to ve své podstatě pouze teorie obsahu morálních norem (či hodnocení), která se zakládá na vztahu mezi hodnocením správnosti jednání a dobra věcných stavů.
Jednoduchý příklad to ozřejmí: dejme tomu, že naše teorie konsekvencialismu činů tvrdí, že správné jednání je takové, které maximalizuje neosobně posuzovaný užitek. Jedná se o teorii správnosti: S v dané situaci jedná morálně, pokud jeho jednání maximalizuje neosobní užitek. To ale neznamená, že S má rozhodující důvody jednat ve shodě s daným hodnocením. Představme si hořící dům, v němž jsou dvě osoby: stará žena a muž na vrcholu sil. Žena je matkou S, muž je významný vědec, který je na prahu objevu léčby nějaké závažné choroby. Konsekvencialismus říká, že správné je zachránit muže, S však má rozhodující důvod – v horizontu praktické racionality – zachránit svou matku. Problém pro konsekvencialismus spočívá nikoli v tom, že jako správné jednání určuje záchranu vědce, nýbrž v tom, že nedisponuje teorií, podle níž by záchrana vědce byla rozhodujícím důvodem jednání S.
Musíme rozlišovat dvě kontinua: kontinuum více a méně náročných morálních požadavků (zachránit vědce je pro S extrémně náročný požadavek), a kontinuum více či méně závažných důvodů k jednání. Např. podle hobbesovských teorií mezi těmito kontinui existuje isomorfismus, takže pokud je nějaké jednání morálně správné, existuje k němu rozhodující důvod (daný racionálními omezeními svobody jednání s ohledem na prospěch všech aktérů). Konsekvencialismus však není teorií vztahu mezi praktickými důvody a morálními požadavky: je to teorie obsahu morálních požadavků.
Je samozřejmě možné ho doplnit nějakou teorií praktického rozumu: např. J. S. Mill tvrdil, že konečným cílem rozumu je individuální štěstí, zatímco principem správnosti je celkový užitek (chápaný jako agregát individuálních užitků). Mill se také domníval, že dostatečně poučený člověk bude mít dobré důvody jednat morálně; jeho představa však příliš plausibilní není, neboť se nedá předpokládát, že za všech okolností volby bude individuální welfare koincidovat s celkovým užitkem. Jinými slovy: i v Millově koncepci může mít S rozhodující důvody (s ohledem na svůj welfare) jednat jinak, než jak mu ukládá morálka.
Je-li tomu tak, potom konsekvencialismus neposkytuje potřebné spojení mezi kontinuem morálních standardů a kontinuem důvodů k jednání: S může mít rozhodující důvody jednat jinak, než správně (z neosobní perspektivy). A pokud tomu tak je, potom konsekvencialismus náročný není; S jednoduše zachrání z hořícího domu svou matku. Problém je však v tom, že morálka v konsekvencialistické perspektivě ztrácí důležitý rys: není racionálně závaznou teorií, tj. neposkytuje rozhodující důvody k jednání. A co jiného než morálka by je mělo poskytovat? Konsenvencialismus tak vyhrává jednu malou bitvu, ztrácí ale celou válku. Typické Pyrrhovo vítězství.