Psychoterapie a právo (včetně dovětku)

By | 25/04/2018

Česká psychoterapeutická společnost České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., pořádá v pátek 27. dubna 2018 vědeckou schůzi na téma:

Využití psychoterapeutického vzdělání v různých oblastech.

Akce se koná v Lékařském domě v Praze 2, Sokolská 31. Blíže zde: Aktuality.

Na vědecké schůzi bude přednesen též referát autora této informace s názvem Právní aspekty poskytování psychoterapie.

Referát vychází z autorovy podrobné studie Psychoterapie a právo, která vyšla v Časopisu zdravotnického práva a bioetiky v roce 2017, roč. 7, č. 2, s. 16 – 28.

     Dovětek ze dne 12. května 2018 po skončení vědecké schůze:

I.

Vědecká schůze konaná dne 27. dubna 2018 měla živý průběh. Mnohé právní a věcné otázky byly předmětem i  neformálních kuloárových diskusí.

Část přítomných zaujímala postoj, včetně advokátní právní pomoci na jejich straně, spočívající v tom, že psychoterapii by v budoucnu měl a směl vykonávat snad i kterýkoli absolvent akreditovaného magisterského studia v některém z vysokoškolských společenskovědních oborů, například „sociolog“, jak kuloárově výslovně padlo. Některé snahy v tomto směru se již dnes objevují v praxi u některých živnostníků v oboru psychologické poradenství a diagnostika či v oblasti rozvoje osobnosti apod. – Pakliže by zájemce následně, tzn. po vysoké škole, absolvoval budoucí akreditovaný kvalifikační kurz psychoterapeuta. Asi by se mělo jednat o veřejnoprávní akreditovaný kurz podle zdravotnických předpisů. Nikoli snad o jakýkoli a kýmkoli, tedy i soukromě, akreditovaný (důvěrou nadaný) kurz.

Podle těchto či podobných dojmů by měl být v budoucnu v zásadě kdokoli odborně schopen řádně provádět systematickou psychoterapii hrazenou z veřejného zdravotního pojištění s péčí řádného odborníka (nikoli však sociologa). Emergentní a podpůrnou psychoterapi, rovněž tak hrazenou, nechme nyní stranou. Zároveň by v této budoucí kultuře a hospodářství muselo dojít k ovlivnění soustavy veřejného zdravotního pojištění; tudíž by byla dotčena ústavně zaručená sociální práva pojištěnců, resp. pacientů.

Výše uvedený náhled podáváme pouze schematicky, tudíž i nutně zjednodušeně, a to i nad rámec konkrétní vědecké schůze.

II.

K tomu právně a věcně namítáme:

Stát musí podle ústavního pořádku jednat tak, aby zajistil, že každý dozná naplnění svého ústavně zaručeného sociálního veřejného subjektivního práva na ochranu duševního (i tělesného) zdraví.

Aby stát přitom jednal řádně, musí sledovat jakost a bezpečnosti péče i o duševní zdraví. Obzvlášť to je důležité tam, kde se jedná o léčbu diagnostikovaných duševních poruch nebo poruch chování pomocí systematické psychoterapie, kdy je pacient zvlášť zranitelný a často se jedná o lečbu vyžadující delší čas.

Stát se přitom zavedeně a dlouhodobě opírá o zdravotnické vzdělávání na jehož věcném obsahu se přímo či nepřímo podílí, a to již na úrovni vysokých škol. Nikoli jen o pozdější akreditovaný kvalifikační kurz podle zdravotnického práva.

Z hlediska chráněného zájmu (hodnoty ochrany duševního zdraví) si lze jen těžko představit, že by k léčbě diagnostikované duševní poruchy nebo poruchy chování pomocí systematické psychoterapie, hrazené ze zdravotního pojištění, měl být v budoucnu odborně legitimně a zákonně oprávněn absolvent akreditovaného magisterského studia například v oblasti genderových studií, mezinárodních či regionálních vztahů (anebo práva), pakliže by následně absolvoval jen psychoterapeutický kurz, jehož obsah a rozsah by měl stát stanovit.

Vyloučit nelze ani to, že v takovém případě by mohlo též docházet k ideovým, ideologickým a věcným (odborným) střetům mezi obsahem magisterského studia, například ohledně genderové politiky, a obsahem následného kurzu psychoterapie. A to například u diagnostikovaných poruch pohlavní identity, poruch sexuální preference či u psychických poruch nebo poruch chování souvisejících se sexuálním vývojem a orientací podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10); viz sděl. č. 495/2003 Sb.

Ze současné školské praxe si můžeme poukázat například na povinný předmět „Gender, sexualita a politika identity“ v navazujícím magisterském studijním programu „Genderových studií“ na Fakultě humanitních věd Univerzity Karlovy v Praze. Na okraj, tamější katedra genderových studií na první pohled zaujme genderovou nevyvážeností akademických pracovníků: z 8 z nich je pouze 1 muž. Na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně se jednorázově objevil  „Úvod do LGBT a queer studií“ s cílem, mimo jiné, „diskutovat procesy konstrukce hranic, normality a identity“. Z tamější filozofické fakulty je zase znám anglický předmět „Gay studia“ (anglicky správně „Gay Studies“), zahrnující stav kultury typu „Gay, Lesbian, Bisexual, Transgender and Queer“, obzvláště v USA a Spojeném království. Studentům tak byl výukově „upečen dort“, ve kterém se vyskytují diagnostikované poruchy chování jako je porucha pohlavní identity (patologie), na kterou pamatuje i české zdravotnické právo, spolu se zdravím (dříve ovšem také poruchou), popř. též s chtíčem, výdělečností, zvyklostmi nebo náhražkovým pohlavním chováním.

Aniž bychom popírali či omezovali akademickou svobodu, musíme si položit legitimní otázku ve veřejném zájmu na ochraně zdraví při profesním uplatnění. Zda a nakolik by mohlo mít absolvování podobných výukových předmětů nebo celých programů vliv na možnou budoucí klinickou praxi psychoterapeuta (viz výše). Na mysli máme otázku možného sociálního zrelativnění či sociálního a kulturního obratu patologie v normalitu, popř. naopak, a to vše vzhledem k diagnostickému rozporu s Mezinárodní statistickou klasifikací nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10), přijatou Světovou zdravotnickou organizací, se zavedenou klinickou praxí a uznávanými medicínskými postupy lege artis, jakož i zdravotnickým vzděláváním.

V odborných kruzích, a to i právnických, je známo že se i ve světě vedou dílčí střety o údajně „nežádoucí“ biologickou, potažmo lékařskou a klinicko psychologickou, „patologizaci“ problému s pohlavní identitou jako formou poruchy, a to ve prospěch jejího kulturně „žádoucího“ nebiologického pojetí jako sociálního konstruktu, jenž není poruchou, nýbrž normálem. Na současné mezinárodně používané diagnóze poruchy, tj. na patologii, se tím ale nic nemění.

Položme si otázku. Může si stát dovolit sociálně experimentovat s duševním zdravím tak, že z duševní či biologické patologie zdravotně politicky učiní normalitu? Ze zdravotního postižení se všemi důsledky se tím pádem stane kulturní hodnota, ovšem se ztrátou pomoci zdravotně postiženým. Tím by se řada lidí, dříve nemocných, náhle, politicky „zázračně“ uzdravila, a tak ztratila důvod k léčbě i právo na ni. Důvod k systematické psychoterapeutické pomoci by tak zanikl. Zůstal by jen důvod  k eventuální emergentní psychoterapii, popř. k podpůrné.

A to si zde ani nevšímáme duchovního rozměru lidského bytí, jeho podstaty a smyslu.

O všech těchto otázkách hovoříme vzhledem k menšinovým českým odborným náhledům, které směřují k tomu, aby duševní poruchy a poruchy chování v budoucnu léčil „kdokoli“; například již zmiňovaný sociolog (nebo odborník v genderových věcech) po absolvování pouhého akreditovaného kvalifikační kurzu v psychoterapii.

Pokud by se snad nemělo jednat o léčbu diagnostikovaných poruch, pak by muselo jít o některé jiné činnosti, které jsme popsali v uvedeném loňském článku; například o psychologické poradenství při výběru zaměstnanců, které ovšem léčebně nepracuje s patologiemi, anebo o „šamanství“, které se již léčbě duše (ba i ducha) věnuje, ovšem svým oborovým způsobem mimo školskou medicínu, apod. Pakliže by i přesto všechno mělo jít ještě o „něco“ dalšího, nemusí být věcně známo, o co by se mělo jednat z hlediska obsahové náplně.

– Snad bychom mohli věcně uvažovat o péči o dobrou pohodu (well-being) zdravého člověka, tj. člověka prostého duševní patologie, a to po emocionální a vůbec duševní stránce. V takovém případě by se nejednalo o léčbu diagnostikované duševní poruchy nebo poruchy chování ani o emergentní nebo podpůrnou psychoterapii. Tak je tomu kupříkladu u povolání aromaterapeuta podle veřejnoprávní Národní soustavy kvalifikací pro účely odborné zkoušky a Národní klasifikace povolání pro účely trhu práce. V těchto případech se pohybujeme ve volných živnostech a volných zaměstnáních, které nepodléhají veřejnoprávním úpravám, resp. omezením, právě proto, že se týkají „jen“ pohody. Nikoli tzv. školské medicíny, resp. zdravotnictví. Takovýchto povolání je více, například dula nebo poradce pro pozůstalé, aniž by si ale kterékoli z nich na trhu osobovalo zdravotnické označení „psychoterapie“ nebo „psychoterapeut“. Mezi tato povolání patří i náplň činnosti psychologického poradce a diagnostika podle živnostenského práva, např. při psychologickém poradenství, jak zvládnout nepříjemnou životní situaci, špatnou náladu či jinou duševní nepohodu apod., aniž by se ale jednalo o diagnostikovanou duševní poruchu nebo poruchu chování a o její léčbu. Všechny tyto činnosti stojí mimo psychoterapii v právním smyslu, byť jejich věcná hranice s podpůrnou psychoterapií ve zdravotnictví nemusí být ostrá.

Pro doplnění či zopakování zloňska uvádíme, že ani absolvování akreditovaného vysokoškolského studijního programu s psychoterapeutickým obsahovým zaměřením ještě neopravňuje k výkonu psychoterapeutického povolání, které spadá pod legální zdravotní výhradu, resp. pod veřejnoprávně regulované zdravotní služby, zdravotnická povolání a zdravotnické vzdělání. Jedná se o státem, ač nikoli zcela právně správně, vymezené povolání na hospodářském a pracovním trhu. Možnost výkonu povolání je totiž něčím jiným, nežli „pouhé“ ukončení studia podle nabídky vysokých škol. Poukažme si podobně například na advokáty a absolventy práva. Samo absolvování právnického studia ještě neopravňuje k výkonu advokacie.

III.

V našem článku z roku 2017, na který odkazujeme výše, je nastíněno zcela odlišné budoucí řešení psychoterapie ve zdravotnictví; viz otázku atestační zkoušky z psychoterapie po patřičném zdravotnickém vzdělání, což předpokládá změnu předpisů.

Faktem ale zůstává, že čekací doba na zdravotní péči klinického psychologa v praxi činívá i řadu měsíců, což již může představovat prodlení s včasnou léčbou u konkrétního pacienta, včetně možného zhoršení jeho zdravotního stavu. Tyto otázky je proto nutno řešit jako souhrn opatření na úrovni přinejmenším Ministerstva zdravotnictví, který by se již od počátku promítal i do školství, zejména do obsahu vzdělávání a jeho organizace. Stále se nám také nabízí otázka studia klinické psychologie na lékařských fakultách, popř. fakultách zdravotnických věd; tzn. mimo společenskovědní fakulty, které ve výuce leckdy odbíhají od medicíny (anebo se jí věnují okrajově a spíše jen informativně) směrem k různým dobovým sociálním filozofiím nebo i politice apod.

Jeden z ministerských, ne-li vládních úkolů, spočívá v rozvoji motivace ke studiu jednooborové psychologie (a nejlépe na lékařských fakultách, popř. fakultách zdravotnických věd), a to v takovém obsahu a rozsahu výuky, který by splňoval objektivně žádoucí požadavky na výkon psychologického povolání ve zdravotnictví.

Zvláštnostmi adiktologie nebo psychologie ve školství, sociálních služeb, živností či přírodního léčitelství (rovněž živnosti) se zde nezaobíráme. Více o tom bylo v našem článku z loňského roku.

IV.

Připojme si ale ještě jednu aktualizační poznámku. Týká se nového zdravotnického povolání behaviorálního analytika.

V loňském roce byla u nás zavedena 3 nová zdravotnická povolání: behaviorální analytik, asistent behaviorálního analytika a behaviorální technik. Stalo se tak novelou zákona o nelékařských zdravotnických povoláních, účinnou od září 2017.

K výkonu zdravotnického povolání, potažmo k poskytování příslušných zdravotních služeb, behaviorálního analytika postačuje absolvování akreditovaného magisterského studia ve veřejnoprávní oblasti vzdělávání, jíž je neučitelská pedagogika (vedle možné psychologie). Plus akreditovaný kvalifikační kurz behaviorální analytik podle § 20b vyhl. č. 39/2005 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání, ve znění pozdějších předpisů. U asistenta behaviorálhího analytika postačuje bakalářské vzdělání v oblasti neučitelské pedagogiky (vedle možné psychologie) a příslušný kurz navíc.

Behaviorální analytik může provádět diagnostickou a léčebnou péči v oboru behaviorální analýzy; viz § 21c zák. o nelékařských zdravotnických povoláních č. 96/2004 Sb. Blíže je jeho odborná činnost upravena ve vyhl. č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů, (§ 22a). Diagnostiku a diferenciální diagnostiku pro další léčebnou péči tak může behaviorální analytik provádět bez odborného dohledu a bez indikace. Stejně tak může provádět i terapii u dětí a dospělých s neurovývojovými poruchami, např. u dětí s hyperkinetickou poruchu (ADHD) podle patřičných diagnóz. – Navzdory tomu, že se ve skutečnosti, z hlediska vysoké školy, může jednat „pouze“ o pedagoga (nikoli nutně psychologa); např. o absolventa oboru „Informační a komunikační technologie ve vzdělávání“ nebo „Teorie výtvarné výchovy“. Oba tyto obory totiž bývají ve vysokoškolské praxi věcně řazeny do veřejnoprávní vzdělávací oblasti „neučitelské pedagogiky“, přestože se tak děje z hlediska vysokoškolského práva netypicky. Fakticky tak může být rozhodný pouze následný „kvalifikační kurz“ (přesněji snad „rekvalifikační“ kurz), což se může z hlediska veřejného zájmu na ochraně zdraví jevit jako nedostatečné vzhledem k léčbě neurovývojových poruch, navíc bez odborného dohledu.

Otevřenou otázkou, zralou k posouzení Ministerstvem zdravotnictví, tak zůstává, zda a nakolik, zejména v jakém rozsahu, ale i obsahu, spadají neurovývojové poruchy, diferenciální diagnostika, behaviorální analýza apod. do povinné učební látky vysokoškolských studentů „neučitelské pedagogiky“ všude u nás, kde je tato výuka nabízena veřejnosti; např. u již zmiňované „Teorie výtvarné výchovy“ apod. Pakliže by se mělo jednat o výuku jen informativního rázu (pokud vůbec) tak, aby absolventi rozmanitých oborů „neučitelské pedagogiky“ byli v praxi schopni alespoň odborně komunikovat s lékaři nebo klinickými psychology, jevilo by se to málo (anebo jako zcela nedostatečné).

Jako příklad uvádíme obor Pedagogika, rozuměno „neučitelská pedagogika“, na Masarykově univerzitě v Brně, který již na první pohled směřuje mimo péči o zdraví. Mezi „nejčastěji zapisovanými předměty“ tam zcela chybí předměty zdravotnické. Vyučována je např. „Vzdělávací politika“ nebo „Řízení vzdělávacích institucí“ apod.

Z hlediska vl. nař. č. 275/2016 Sb., o oblastech vzdělávání ve vysokém školství, není behaviorální analytik vůbec uváděn mezi „relevantními charakteristikami profese“ ve vzdělávací oblasti „neučitelské pedagogiky; viz část 19 příl. Ze zdravotnictví je tam uváděna pouze logopedie ve smyslu klinické logopedie podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních.

Na okraj, povolání speciálního pedagoga (vedle například trenéra) veřejnoprávně spadá mezi pedagogická povolání na trhu školských služeb podle školského zákona; tzn. mimo zdravotnictví; viz např. pedagogiku, resp. vzdělávání lidí se zrakovým postižením. Léčebného pedagoga coby zdravotnické povolání, známé například ze Slovenska, u nás nemáme.

Jako vždy v podobných věcech, je na tahu Ministerstvo zdravotnictví.

     Aktualizace:

Právní novinky v psychosomatice a psychoterapii

Veřejný nepořádek v psychoterapii

Ministerstvo zdravotnictví ve svém věstníku pod č. 1/2020, vydaném dne 29. ledna 2020, zveřejnilo vzdělávací program specializačního vzdělávání v oboru „Psycholog ve zdravotnictví – psychoterapie“.

Z literatury:

Smrž, I.: Duševní újmy na zdraví a jejich odčiňování v civilním právu

Edit: 24. 5. 2021

Aktualizace 22. 10. 2021:

O živosti vybraných témat svědčí již to, že v říjnu 2021 došlo ke změně vyhl. č. 152/2018 Sb., o nástavbových oborech vzdělávání lékařů a zubních lékařů. Stalo se tak novelizační vyhláškou č. 378/2021 Sb.

S účinností od 1. ledna 2022 byl zaveden nový nástavbový obor „lékařská psychoterapie“ a jemu odpovídající „lékař psychoterapeut“. Tím pádem se změnily i obory zdravotních služeb.

Nedotčen zůstává „psychoterapeut“ jako nelékařské zdravotnické povolání.