Nejvyšší soud se v rozsudku č. j. 25 Cdo 971/2025-515 ze dne 28. května 2026 zabýval otázkou, která v tuzemském právním prostředí dosud nebyla příliš řešena. Týkala se posouzení odpovědnosti řidiče za škodu vzniklou havárií pronásledujícího policejního vozu.
Žalovaný řidič nedbal pokynů policejní hlídky k zastavení a snažil se jí ujet. Hlídka jej proto důvodně pronásledovala přibližně 30 km. V zatáčce na kluzkém povrchu a za tmy žalovaný nezvládl řízení a v rychlosti kolem 102–106 km/h havaroval. Zatáčka přitom nebyla nijak označena a pohyb i osvětlení ujíždějícího vozu vyvolávaly dojem, že cesta pokračuje rovně, proto ani policejní vůz, byť reagoval brzděním, zatáčku nezvládl, sjel z vozovky a narazil do stromu.
Nejvyšší soud shledal existenci příčinné souvislosti mezi jednáním řidiče ujíždějícího auta a vzniklou škodu na policejním voze, a to zejména skrze existenci tzv. psychické kauzality. Nejvyšší soud tento typ příčinnné souvislosti v rozhodnutí dále rozepisuje.
Bod 8: (…) Nalézací soudy založily svá rozhodnutí na principu tzv. psychické kauzality. Tím je třeba rozumět situace, v nichž ke vzniku škody nedojde přímým působením fyzikálních sil nebo přírodních zákonů, ale kdy rozhodující článek v příčinném řetězci tvoří samostatné rozhodnutí člověka (zpravidla poškozeného), který je však podstatným způsobem navázán na počínání škůdce.
Celé rozhodnutí Nejvyššího soudu naleznete zde.