Problém s definicí eutanazie

By | 21/06/2015

EUTANAZIE: TERMINOLOGICKÉ VYMEZENÍ

Eutanazie, zvláště v České republice, nepřestává vzbuzovat kontroverze a silné emoce na obou stranách pomyslných barikád. Oproti jiným západním zemím má Česká republika jednu velkou nevýhodu: dodnes v ní neproběhla dostatečně intenzivní a extenzivní odborná, natož potom veřejná diskuse o eutanazii, jejích podobách, současné lékařské praxi, eticky kontroverzních situacích, jež si vynutil masivní rozvoj lékařské vědy a technologií, zvláště v druhé polovině 20. století, v obecné rovině potom diskuse o etických teoriích a principech, jimiž by se současná lékařská praxe měla řídit. Značné zmatení a nejednoznačnost panují již v samotném terminologickém vymezení eutanazie a jejích forem.

Oxfordský bioetik Tony Hope předkládá následující přehledné definice eutanazie, jež lze považovat za platné a mezi bioetiky stále používané, ač, jak uvidíme, často zpochybňované. Eutanazií v obecné rovině rozumíme úmyslné usmrcení pacienta lékařem, jež je vedeno zájmem o stav pacienta a jeho prospěch. Aktivní eutanazie představuje provedení nějakého sledu operací, jejímž vyústěním je smrt pacienta. Za pasivní eutanazii se považuje ponechání pacienta zemřít prostřednictvím nezahájení či ukončení život udržující léčby. Rozdíl mezi aktivní a pasivní formou eutanazie je modelovaný na pozadí rozdílu mezi jednáním – usmrcením (killing) a ponecháním zemřít (letting die). Vyžádanou eutanazií (voluntary euthanasia) rozumíme eutanazii provedenou na základě kompetentní žádosti pacienta, nevyžádaná eutanazie (non-voluntary euthanasia) se týká pacientů, kteří nejsou kompetentní žádosti schopni (např. postižení novorozenci), konečně jako nedobrovolnou eutanazii (involuntary euthanasia) označujeme usmrcení pacienta proti jeho kompetentnímu přání (pacient si nepřeje zemřít, nebo se ho prostě vůbec nezeptáme). Eutanazii je třeba pečlivě odlišovat od asistované sebevraždy (někdo pomůže jiné osobě spáchat sebevraždu) a lékařsky asistované sebevraždy (pomáhajícím je lékař). (Němečtí autoři se úzkostlivě vyhýbají termínu „eutanazie“ a používají spíše termíny Passive Sterbehilfe a Aktive Sterbehilfe).

Všechny uvedené definice přehledně shrnuje následující tabulka:

 

Eutanazie X záměrně usmrtí Y či ponechá Y zemřít s ohledem na zájmy (prospěch) Y.
Aktivní eutanazie X provádí sled činností, jejímž výsledkem je smrt Y.
Pasivní eutanazie X ponechá Y zemřít. X nenasadí/ukončí život udržující léčbu.
Vyžádaná eutanazie Y je kompetentní osoba žádající o smrt z rukou Y.
Nevyžádaná eutanazie Eutanazie v případě, kdy Y není kompetentní k vyjádření svého přání.
Nedobrovolná eutanazie Smrt Y nastane proti jeho kompetentním přáním, s ohledem na prospěch Y.
Asistovaná sebevražda X pomůže Y spáchat sebevraždu.
Lékařsky asistovaná sebevražda Lékař X pomůže Y spáchat sebevraždu.

 

Navzdory zdánlivé terminologické jasnosti neexistuje mezi současnými autory shoda, co lze chápat jako eutanazii a co naopak eutanazií není. Většina současných bioetiků se hlásí k utilitaristické etické tradici, jež odmítá v etickém hodnocení lidského jednání přihlížet k úmyslu (intenci) jednajících osob, v našem případě lékařů. Jedná se o velmi radikální přístup, jenž si můžeme demonstrovat často diskutovaným příkladem amerického etika Jamese Rachelse. Jana a Petr mají nemocnou babičku hospitalizovanou v nemocnici. Petr se rozhodne babičku navštívit, aby jí udělal radost. Přinese jí květiny, bonboniéru, stráví s ní hezké odpoledne a babička má samozřejmě z jeho návštěvy velkou radost. Rovněž Jana se chystá babičku navštívit, její úmysly jsou však zcela jiné: ráda by se stala dědičkou. Umí se dobře přetvařovat, přinese babičce květiny a bonboniéru, stráví s ní příjemné odpoledne a babička, podobně jako v případě Petra, má velkou radost.

Běžný morální smysl nás v tomto scénáři vede k rozlišení tří složek: návštěvu babičky, úmysl Petra a Jany a konečně důsledek jejich návštěvy:

 

  Úmysl Jednání Důsledek
Petr Potěšit babičku (dobrý) Návštěva babičky Potěšená babička (dobrý)
Jana Získat dědictví (špatný) Návštěva babičky Potěšená babička (dobrý)

 

Radikálnost utilitaristické koncepce morálky se ukazuje v tom, že její zastánci zcela odhlížejí od úmyslu a jednání morálně hodnotí pouze na základě jeho důsledků (z toho důvodu se utilitarismus chápe jako druh konsekvencialismu, z lat. substantiva consequentia):

 

  Jednání Důsledek
Petr Návštěva babičky Potěšená babička (dobrý)
Jana Návštěva babičky Potěšená babička (dobrý)

 

Navzdory našim etickým intuicím, důsledky jednání Petra i Jany jsou dobré a proto musíme i jejich jednání hodnotit jako morálně dobré. Jak to souvisí s diskusí o eutanazii? Nejproblematičtějším prvkem současné diskuse je vymezení eutanazie pasivní: provádějí lékaři, vědomě či nevědomě, pasivní eutanazii? Podle utilitaristů rozhodně ano: je totiž zcela irelevantní, zda lékař přistupuje k lůžku pacienta, aby ukončil zbytečnou (futilní) léčbu, jež mu nepřináší žádný benefit a pouze zbytečně prodlužuje proces umírání, nebo zda k němu přistupuje proto, aby ukončil futilní léčbu s intencí usmrtit pacienta. Rozhodující není úmysl (ukončit léčbu/ukončit život pacienta), ale důsledky a ty jsou v obou případech stejné: pacient zemře.

Utilitaristé – Peter Singer, Helga Kuhse, Jeff McMahan, James Rachels atd. – proto odmítají rozlišovat mezi pasivní eutanazií na jedné straně a nezahájením/ukončením život udržující léčby na straně druhé: ať již jsou intence lékařů jakékoli, v každém případě se jedná o pasivní formu eutanazie. Důsledky pro diskusi o morální oprávněnosti eutanazie jsou velmi závažné, jak ukazuje např. nedávná publikace, jejímž autorem je známý americký anesteziolog a bioetik R. D. Truog (Death, Dying, and Organ Transplantation. Reconstructing Medical Ethics at the End of Life, společně s F. G. Millerem). Truog navrhuje rekonstruovat lékařskou etiku konce lidského života velmi radikálním způsobem: lékaři se nemají nadále řídit etickou maximou „neusmrtíš svého pacienta“. Jeho hlavní argument lze sumarizovat následujícím způsobem: lékaři běžně provádějí pasivní eutanazii (Truog zde sleduje výše popsanou utilitaristickou etiku). Z kauzálního hlediska představuje ukončení život udržující léčby spuštění fatální sekvence, vyúsťující ve smrt pacienta; lékaři jsou její (spolu)příčinou. Jinými slovy, dnes je již běžnou – a Truog by řekl eticky neproblematickou – součástí lékařské praxe usmrcování pacientů lékaři (pasivní formou – pasivní eutanazie). Mezi pasivní formou usmrcení a její formou aktivní nespatřuje Truog, kráčející ve šlépějích utilitaristů, žádný morálně relevantní rozdíl (je jedno, jestli utopíme strýce ve vaně, abychom získali jeho dědictví (killing), nebo jen přihlížíme, jak se po úderu do hlavy sám utopí (letting die)). Je-li tomu tak, měla by být legalizována i aktivní forma eutanazie a lékařská etika by měla podstoupit rekonstrukci, nezahrnující pravidlo, podle nějž lékaři nesmí usmrcovat své pacienty.

Truogův argument, pokud by byl správný, by zřejmě – podle mého názoru – představoval nejsilnější důvod, proč připustit a legalizovat aktivní eutanazii. Nicméně ozývají se i kritické hlasy a opět souvisí s definičním vymezením pasivní eutanazie. Někteří autoři rozlišení mezi aktivní a pasivní eutanazii odmítají, např. italský lékař a bioetik Salvino Leone. Podle něj je eutanazií úmyslné ukončení pacientova života, bez ohledu na to, jaké prostředky zvolíme (aktivní či pasivní). Nezahájení/ukončení život udržující léčby, vedené s ohledem na terapeutické možnosti (futilnost léčby) a nezamýšlející (ač předvídající) smrt pacienta za eutanazii považovat nelze. Zatímco eutanazie je nepřípustná, nezahájení/ukončení futilní léčby je morálně neproblematické. Ústy Kongregace pro nauku víry podobně hovoří také katolická církev ve své Deklaraci o eutanazii Dona et Iura. Bylo by však chybné domnívat se, že se jedná o specifickou nauku jedné církve opřené o teologické argumenty. V nedávné době označila britská House of Lord Select Committee on Medical Ethics výraz „pasivní eutanazie“ za zavádějící, British Medical Association se obává pojmových nejasností vyvstávajících z aplikace pojmu „pasivní eutanazie“ na situace nezahájení/ukončení život udržující léčby, jež není ve prospěch pacienta. Zvláště důrazně se vůči zavedené terminologii vyhranila Evropská asociace paliativní péče (European Association for Palliative Care) v dokumentu s názvem Euthanasia and Physician-Assisted Suicide: A Wiev from an EAPC Ethics Task Force z roku 2003. Dokument odmítá považovat nevyžádanou a nedobrovolnou eutanazii za formu eutanazie; jedná se jednoduše o vraždu. Dokument také považuje spojení „pasivní eutanazie“ za contradictio in terminis (podobně jako „tekutý led“ či „progresivní konzervatismus“) a prohlašuje, že za formu pasivní eutanazie nelze považovat i) nezahájení futilní léčby, ii) ukončení futilní léčby, iii) terminální sedaci.

V tomto přehledovém článku není bohužel prostor pro podrobnější analýzu jednotlivých postojů a konečné konceptuální vyjasnění problematiky eutanazie. Současná diskuse se koncentruje na obhajobu či kritiku některých etických principů a distinkcí: role úmyslu (intence) v morálním hodnocení lidského jednání, morální relevance rozdílu mezi usmrcením (killing) a ponecháním zemřít (letting die) a také platnosti principu dvojího účinku (o němž jsem zde hovořit nemohl). V obecné rovině lze říci, že pokud považujeme úmysl lékařů za jednu z důležitých složek hodnocení jejich jednání, můžeme utilitaristy kritizovat za nedostatečné rozlišování mezi pasivní eutanazií na jedné straně (mnohými považovanou za morálně nepřípustnou) a nezahájením/ukončením život udržující léčby na straně druhé (jež je morálně přípustná). Budeme-li však sledovat logiku utilitaristického pojímání lidského jednání a jeho etického hodnocení, nebudeme mít pojmové nástroje k jemnějšímu rozlišování situací na konci lidského života. V takovém případě, jak ukazuje Truog, budeme také disponovat velmi silným argumentem ve prospěch aktivní formy eutanazie.

(Článek vyjde v Bulletinu praktických lékařů)

 

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.