Přirozenoprávní welfarismus I

By | 18.4.2016

Přirozenoprávní teorii lze charakterizovat jako teorii tří vzájemně závislých složek:

i) Teorii základních dober (hodnot), jež představují důvody k jednání v horizontu praktické racionality.
ii) Teorii praktické rozumnosti, jež umožňuje v případě významných voleb volit takovým způsobem, který bude v souladu s praktickou racionalitou.
iii) Teorii základních morálních norem, odvozených prostřednictvím požadavků praktické racionality z množiny základních hodnot.

Historicky lze rozlišit dva přístupy k teorii přirozeného práva: i) derivacionismus a ii) inklinacionismus.
Podle derivacionismu nejsou základní soudy o lidských dobrech evidentní a je třeba je odvodit z teoretické
reflexe lidské přirozenosti. Jinými slovy, žádný soud „X je dobro hodné následování/dosažení“ není v rámci
praktického rozumu evidentní a je třeba ho odvodit z teoretických soudů o lidské přirozenosti typu „X je
aspekt lidského welfare“. Inklinacionismus (např. John Finnis) naopak tvrdí, že praktické soudy jsou
evidentní a nelze je odvodit z teoretických soudů o lidské přirozenosti.

Oba dva přístupy mají své problémy. Derivacionismus porušuje zákaz odvozování hodnotových soudů
(praktický rozum) ze soudů faktuálních (teoretický rozum), zatímco inklinacionismus nevysvětluje, jaký je
vztah mezi lidskou přirozeností a uchopením hodnoty ze strany praktického rozumu.

Přesto je možné určitým způsobem spojit jak silné stránky derivacionismu (lidská dobra jsou spojena s lidskou
přirozeností), tak i silné stránky inklinacionismu (hodnotové soudy jsou autonomní a nelze je v rozporu s
Humeovým zákonem odvozovat ze soudů teoretických). Toto spojení vyjadřuje následující teze reálné identity:

existuje třída pravd přístupných teoretickému rozumu, jež postulují existenci lidského welfare a určují jeho základní složky.

Máme dobrý důvod se domnívat, že každý věcný stav X, který teoretický rozum zachytí jako „X je aspektem lidského welfare“, bude korektně praktickým rozumem pojatý soudem „X je dobro hodné následování/dosažení“.
Teoretický a praktický rozum jsou tedy autonomní ve své sféře kompetence (teoretické a praktické pravdy), jejich soudy jsou však pravdivé díky týmž věcným stavům. Jestliže např. teoretický rozum dojde k závěru „život je aspektem lidského welfare“, potom praktický soud „život je dobro hodné následování/dosažení/uchování“ bude pravdivý díky témuž věcnému stavu, jako soud teoretický.

Teze reálné identity předpokládá, že existuje něco jako objektivní welfare, ztotožněný s plnohodnotným lidským rozvojem. Jinými slovy, předpokládá, že lidské bytosti mají cosi jako funkci, jež se ztotožňuje s jejich rozvojem. Tato teze je evidentně nesamozřejmá: je třeba nejdříve prokázat, že i) lidské bytosti jako takové mají nějakou funkci,
ii)tuto funkci je možné ztotožnit s jejich plnohodnotným rozvojem.

V tomto postu se zaměřím na průkaz první z těchto dvou tezí: lidské bytosti jako takové mají určitou funkci.
Hovoří o tom již Aristoteles v Etice Níkomachově (1097b24-1098a3):

[…] uvážíme, jaký jest úkol člověka. Jako totiž u pištce, sochaře a u každého umělce a vůbec u všech lidí,
kteří mají nějaký úkol a činnost, dobro a blaho jest ve vykonaném díle, tak i u člověka, jestliže vskutku má
nějaký úkol. […] Či jako oko, ruka a noha a vůbec každý úd má nějaký úkol, tak i u člověka budeme
předpokládati vedle všech těchto ještě nějaký určitý úkol? Který to tedy asi bude? Život zajisté má člověk
společný s rostlinami, my však hledáme, co jest vlastní člověku. Musíme tudíž rozlišovat život výživný a rostlivý.
Druhý snad jest život smyslový, avšak i tento jest zřejmě společný koni, volu a každému živému tvoru. A tak
u rozumné bytosti zbývá jakýsi život činný; ta pak jednak poslouchá rozumového důvodu, jednak má rozum a myslí.

Nechci se zabývat interpretací Aristotelova textu, takže přičiním jen jednu poznámku k překladu. Slovem „úkol“
je přeložené řecké „ergon“, které znamená v tomto kontextu „vlastní činnost“ či „funkce“.

Budu se snažit prokázat, že lidské bytosti mají svou vlastní funkci či činnost. Východiskem bude poměrně
nekontroverzní tvrzení: lidé se skládají z částí (orgánů apod.), jež jsou částmi lidského organismu díky
tomu, že v něm hrají nějakou funkci. Ledvina např. filtruje krev, plíce okysličují krev, srdce rozvádí
okysličenou krev do celého těla a podobně. Toto tvrzení má smysl pouze tehdy, pokud samotný člověk jako
takový má nějakou funkci.

Deduktivní důkaz tohoto tvrzení je podle mne nemožný, zcela jistě nelze usuzovat z tvrzení „x1,…,xn jsou částmi P
a x1,…,xn mají nějakou funkci“, na „P má také nějakou funkci.“ Lze ale postupovat jinak: tvrzení „x1,…,xn jsou
částmi P a x1,…,xn mají funkce f1,…,fn“ je smysluplné pouze tehdy, pokud P samotné má nějakou funkci. Nejedná
se o deduktivní odvozování, ale o vysvětlení inteligibility tvrzení na základě nějakého jiného tvrzení. Např.
tvrzení „částí auta mají nějakou funkci“ je inteligibilní díky tomu, že auto samotné má také nějakou funkci.

Můžeme si to vyjádřit pomocí následujícího funkčně-kompozičního principu:

Jestliže je x součástí y na základě funkce f, potom existuje funkce g, která je funkcí y, k níž přispívá funkce f.

Kola (x) jsou součástí auta (y). Funkcí kol (f) je přispívat k provozu vozidla (g).

Z funkčně-kompozičního principu vyplývá následující tvrzení:

Jestliže je x1 součástí y díky funkci f1 a … a xn je součástí y díky funkci fn, potom existuje třída
F funkcí y taková, že f1,…fn přispívají k členům třídy F.

Třída F může obsahovat pouze jednu dominantní funkci, nebo jich může obsahovat více. Jednota lidské bytosti
nás vede k tomu, že postulujeme pouze existenci dominantní funkce R (rozvoj), takže výše uvedené tvrzení získá
následující konečnou podobu:

Jestliže je x1 součástí y díky funkci f1 a … a xn je součástí y díky funkci fn, potom existuje funkce
R y taková, že f1,…fn přispívá k R.

Jednoduše řečeno: lidé mají určitou funkci či činnost – svůj vlastní rozvoj –, k níž jejich tělesná kompozice
přispívá. Jestliže jsou např. ledviny součástí lidského organismu díky své filtrační funkci, potom zde
musí být funkce lidských bytostí jako celku, k níž tato funkce přispívá. Ztotožnil jsem tuto funkci R s
lidským rozvojem, tento krok však musí být odůvodněný; to však ponechám na příští post.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

20 − 6 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.