Princip morální symetrie

By | 30.3.2016

Představme si následující scénář: Petr a Hanka chtějí získat dědictví po svém otci. Petr mu jednoho dne nasype do whisky jed a shodou okolností ho u toho Hanka vidí (aniž by to Petr věděl). Otec si večer nalije velkou sklenici whisky, přesně jak Petr předpokládal; Hanka ho při tom pozoruje a nic neudělá. Otec sklenici vypije a krátce na to umírá.

Máme zde dva typy jednání: zabití (Petr) a ponechání zemřít (Hanka). Pro ponechání zemřít je zde podstatné, že bylo vědomé (Hanka věděla, že otec po vypití sklenice whisky zemře) a úmyslné (Hanka otci úmyslně v pití jeho oblíbeného nápoje nezabránila). Existuje mezi jednáním Petra a nejednáním Hanky, mezi zabitím a ponecháním zemřít, nějaký morálně relevantní rozdíl?

Michael Tooley se ve svém dnes již klasickém článku An Irrelevant Consideration: Killing Versus Letting Die domnívá, že neexistuje. Tooley postuluje následující princip morální symetrie:

Nechť C je nějaký proces, jenž vyúsťuje ve výsledek E. A je jednání, jež spouští C, B je jednání, jež zastaví C dříve, než dospěje k E. Předpokládejme dále, že A a B nemají žádné jiné morálně relevantní vlastnosti či důsledky a E je jediný morálně relevantní důsledek procesu C. Potom mezi uskutečněním A a neuskutečněním B existuje morální symetrie, jsou-li motivace obou aktérů (jednání A a B) totožné.

Z principu morální symetrie plyne, že mezi zabitím a ponecháním zemřít neexistuje in se žádný morálně relevantní rozdíl. Podle Tooleyho to však neznamená, že další, vnější faktory nemohou zabití učinit horším (při zabití je úmysl obecně horší, než při ponechání zemřít; alternativa k ponechání zemřít – např. záchrana tonoucího – může zahrnovat rizika pro aktéra; zabití obvykle přinese smrt, ponechání zemřít nemusí – tonoucího může zachránit někdo jiný). Vzata sama o sobě však distinkce zabití – ponechání zemřít podle Tooleyho morálně relevantní není.

Myslím si, že Tooley se dopouští omylu neoprávněné generalizace na základě speciálně zkonstruovaného argumentu. Představme si jiné dvě situace:

Dědictví. Lékař se stará o umírajícího pacienta, který ho z vděku učiní svým jediným dědicem. Lékař se rozhodne urychlit nabytí nového majetku, a proto svého pacienta usmrtí.

Ukončení léčby. Lékař se stará o umírajícího pacienta, který ho z vděku učiní svým jediným dědicem. Po určité době dojde lékař k oprávněnému závěru, že jeho již nekompetentní pacient podstupuje léčbu, jež je pro něj nadále medicínsky neadekvátní (futilní) a jen zbytečně prodlužuje proces umírání, aniž by mu přinášela nějaký prospěch. Rozhodne se léčbu ukončit a pacient umírá.

Je na tuto dvojici scénářů možné aplikovat princip symetrie? Nepochybně to nelze: neexistuje zde společný proces C, končící smrtí pacienta (E), jenž by první lékař spouštěl a druhý mu nezabránil dospět k E. Přesto v prvním scénáři máme případ zabití, v druhém ponechání zemřít jednáním (např. odpojením od plicní ventilace). Je-li tomu tak, potom Tooleyho princip symetrie nehovoří o všech případech zabití a ponechání zemřít, ale pouze o velice úzce vymezené podtřídě těchto kategorií jednání.

To ale není jediný problém Tooleyho analýzy. Autor předpokládá, že motivace (úmysl) jednajících je v obou případech identický, nenechává ho však vstupovat do charakterizace tohoto jednání. Z hlediska pouhé deskripce je sice možné připustit rozlišení zabití a ponechání zemřít na základě spuštění či nezastavení procesu E, nás však zajímá nejen deskripce, ale také morální symetrie či asymetrie. A tu lze bez úmyslu odvozovat pouze na základě instrumentální teorie jednání. Její podoba je velmi jednoduchá:

Lidské jednání není ničím jiným než nástrojem působení změny ve světě. Jestliže určitá dvě jednání φ a ψ způsobí stejnou změnu ve světě, potom je musíme považovat za morálně ekvivalentní (způsobit určitou změnu zde můžeme jednáním i nejednáním).

Problém s touto morální interpretací lidského jednání spočívá v tom, že neumožňuje charakterizovat určité typy jednání a následně je morálně ohodnotit. Podívejme se na příklad roztržitého profesora a zloděje:

Roztržitý profesor. Roztržitý profesor omylem vezme ze stolu kolegovy hodinky, a protože je opravdu roztržitý, zapomene, že je kdy bral a dokonce i to, kam je dal. Jeho kolega se s hodinkami již nikdy neshledá.

Zloděj. Zloděj chce získat peníze na svou denní dávku drogy, a proto ukradne hodinky neznámému muži. Ten je nikdy nedostane zpět.

Oba scénáře spojuje důsledek jednání: majitel přišel o svůj majetek. V prvním případě se však jedná o roztržitost, nikoli krádež, zatímco v druhém případě jde o úmyslné zcizení majetku, jedním slovem, o krádež. Morální asymetrie obou typů jednání se zakládá právě na tom, že se jedná o různé typy: v prvním případě roztržitost, v druhém případě krádež. Pokud však nevezmeme v úvahu úmysl (specifikující druhý akt jako krádež) a motiv (zakoupení drogy), nemůžeme jednání zloděje a roztržitého profesora rozlišit ani v deskriptivní rovině, natož pak v rovině morální.

Intence – v Tooleyho případě motiv – jsou důležitým faktorem morálního hodnocení lidského jednání. Autor tvrdí, že v případě Petra a Hanky je úmysl totožný: ale právě proto může dojít k tomu, že i jejich jednání (zabití a ponechání zemřít) je morálně ekvivalentní. Oba dva lékaři v předchozích scénářích se lišili nejenom modalitou jednání (zabití v první, ponechání zemřít v druhém), ale také jednáním. Díky tomu lze jednání prvního lékaře označit za nemorální, zatímco toho druhého za morální.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eleven − 1 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.