V relativně nedávném rozhodnutí NS 4 Tdo 302/2018 projednával Nejvyšší soud případ, v němž škůdce způsobil dopravní nehodu, při níž zemřela žena, její syn a dcera. V důsledku této skutečnosti se u matky zemřelé ženy, která nicméně sama účastnicí dopravní nehody nebyla, rozvinulo její duševní utrpení ze ztráty těchto blízkých osob v onemocnění duševního typu (invalidita III. stupně). Nastalé duševní onemocnění představovalo újmu na zdraví dle § 2958 OZ, nikoli „pouze“ duševní útrapy ve smyslu 2959 OZ. Nejvyšší soud se tedy mj. musel vyjádřit k právní otázce, nastalé duševní onemocnění matky zemřelé ženy lze odčinit podle ustanovení § 2958 OZ, tedy jako újmu na zdraví.
Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí přidržel dosavadní judikatorní praxe a odkázal na „tradiční“ rozhodnutí NS 2 Cz 36/76 (R 7/1979 civ.), podle kterého: „Příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. § 448 o. z.) odpovídá.“
Nejvyšší soud proto uzavřel, že mezi vzniklou újmou na zdraví a protiprávním jednáním řidiče není dána příčinná souvislost, a proto není možné újmu na zdraví matky zemřelé ženy odčinit dle § 2958 OZ. (To ale nijak neovlivňuje možnost požadovat odčinění duševních útrap dle § 2959 OZ.)
Tento judikatorní přístup vylučující příčinnou souvislost je však kritizován doktrínou (viz např. P. Bezouška v komentáři k OZ od nakl. C. H. Beck, s. 1714 a násl., či T. Doležal a F. Melzer v komentáři k OZ od nakl. LEGES, s. 1024). Naopak kupř. při pohledu do rakouského práva zjistíme, že se jedná o učebnicový příklad, při němž se tato újma na zdraví odčiňuje, a to pokud škůdce jednal nebezpečně s ohledem na duševní zdraví pozůstalého – sekundární oběti, i když se v tomto případě vlastně jedná o primárně poškozeného (viz např. Welser/Zöchling, Bürgerliches Recht II 2015, s. 404).
Kritika české doktríny směřuje zejména k nedostatečnému posouzení příčinné souvislosti, a to nejen podle teorie podmínky, nýbrž také podle normativních kritérií přičitatelnosti (teorie ochranného účelu normy či adekvátnosti kauzálního nexu). Je přeci bez větších pochybností, že újma na zdraví u matky zemřelé ženy vznikla v důsledku smrti jí blízkých osob zapříčiněné dopravní nehodou, přičemž pro škůdce muselo být objektivně předvídatelné, že taková újma na zdraví může vzniknout. Současně je způsobení újmy na zdraví zásahem do absolutního práva chráněného ustanovením § 2910 věta první OZ. P. Bezouška rovněž uvádí, že se v těchto případech nejedná ani o tzv. přerušení příčinné souvislosti, nýbrž zde dochází k řetězení podmínek.
Závěrem lze tedy doporučit, aby Nejvyšší soud svůj náhled na příčinnou souvislost v těchto případech přehodnotil, a to také s ohledem na skutečnost, že v německém i rakouském právu, které jsou silným inspiračním zdrojem současného českého deliktního práva, k vyloučení příčinné souvislosti za těchto okolností apriorně nedochází.