Dne 12.6. 2024 zveřejnil ústavní soud plenární nález Pl. ÚS 14/24 , kterým zrušil rozhodnutí NS ČR ve věci odškodnění újmy na zdraví vzniklé u tzv. sekundární oběti v důsledku zásahu do zdraví a života u primárně poškozeného. V projednávaném případě šlo o situaci, kdy se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala na pojišťovně (vedlejší účastnici) náhrady majetkové újmy na zdraví v podobě ztráty na výdělku a účelně vynaložených nákladů léčení. Tvrdila, že újma na zdraví jí vznikla následkem dopravní nehody, kterou v roce 2016 zavinil řidič vozidla, jehož provozovatel byl z titulu odpovědnosti za škodu z provozu vozidla pojištěn u vedlejší účastnice. Při dopravní nehodě byli usmrceni nejbližší příbuzní stěžovatelky – snacha a dvě nezletilá vnoučata. Syn utrpěl těžká zranění s následnou psychickou újmou ze ztráty rodiny.
Tedy šlo o situaci, kdy judikatura NS konstantně tyto nároky poškozených odmítala s odkazem na nedostatečnou příčinnou souvislost – tímto způsobem bylo argumentováno i v daném případě: „Odvolací soud konstatoval, že újma na zdraví stěžovatelky nebyla způsobena přímo škodní událostí (dopravní nehodou), jíž nebyla stěžovatelka osobně účastna, ale až následkem této škodní události – úmrtím blízkých rodinných příslušníků. Příčinná souvislost je proto dána mezi újmou na zdraví stěžovatelky a úmrtím rodinných příslušníků. V projednávané věci se tak jedná o postižení druhotné oběti, způsobené smrtí blízkého člověka, a tuto újmu je nutno posuzovat podle § 2959 o. z., nikoliv podle § 2910 či § 2956 o. z., jak dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, v němž byla podrobně vymezena kritéria rozhodná pro výši satisfakce pro osoby blízké osobě, která byla usmrcena, nebo u které došlo k závažnému ublížení na zdraví. V dalším, již zmíněném, rozhodnutí Rc 107/2020 Nejvyšší soud konstatoval, že rozvoj duševního onemocnění u pozůstalého (druhotné oběti) v důsledku úmrtí blízkého člověka je důvodem pro přiměřené zvýšení peněžité náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Nejvyšší soud zde setrval na závěru, že rozvoj duševního onemocnění je u dotčených žalobkyň následkem, který je třeba ve výši náhrady nemajetkové újmy zohlednit tak, aby i újma na zdraví takto vzniklá byla odčiněna a jejich utrpení vyváženo. Nikoliv však, že by se nároky náležející jinak oběti podle § 2958 o. z. automaticky a v plném jejich rozsahu přičítaly k náhradě při usmrcení osoby blízké, nýbrž se v rámci shora popsaných kritérií a pravidel přiměřeně zvýší náhrada podle § 2959 o. z. Nejde totiž ani v takovém případě o odčinění zásahu do základního lidského práva na život (osoba, která o něj přišla, nemůže žádnou kompenzaci dostat), nýbrž o porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“
Z vyjádření NS ČR k ústavní stížnosti:
17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na ustáleném výkladu příčinné souvislosti, podle něhož příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. V souvislosti s uvedeným Nejvyšší soud odkázal na rozsudek Rc 7/1979, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1455/2003, ze dne 16. 6. 2008 sp. zn. 25 Cdo 2692/2006 nebo usnesení ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 25 Cdo 1206/2015. Závěry vyplývající ze shora uvedených rozhodnutí potvrdil Nejvyšší soud i za účinnosti nového občanského zákoníku, když v rozhodnutí Rc 107/2020 uzavřel, že není příčinná souvislost mezi újmou na zdraví stěžovatelky coby sekundární oběti a dopravní nehodou, ale je dána mezi újmou na zdraví stěžovatelky a úmrtím jejího syna a manžela při dopravní nehodě.
Ústavní soud se v tomto případě rozhodl – byť konstantní, ale úplně chybnou, judikaturu NS ČR zpochybnit a změnit. Svým rozhodnutím se pak přiklonil k závěrům doktríny a rozhodování zahraničních soudů v obdobných případech:
36. Citované ustanovení představuje pro sekundárně poškozené osoby jistou ochranu. Jak ovšem poukázala i stěžovatelka, toto ustanovení nedopadá na situace, kdy zásah do práv sekundárně poškozeného překročí mez „pouhých“ duševních útrap a přeroste v lékařsky diagnostikovanou nemoc a tedy v přímý zásah do tělesné a duševní integrity člověka. Toto ustanovení totiž nechrání zdraví, nýbrž jiný osobnostní statek, konkrétně rodinný a soukromý život. Toho si byl Nejvyšší soud vědom a proto ve svém rozsudku Rc 107/2020 dovodil, že v případech, kdy psychická újma poškozeného přesáhne běžné duševní útrapy, na které dopadá ustanovení § 2959 o. z., zohlední obecné soudy tuto skutečnost pouze jako okolnost rozhodnou ve výši přiznané nemajetkové újmy (na majetkovou újmu – škodu § 2959 o. z. vůbec nedopadá) . Přitom důvodem, pro který není v projednávané věci diagnostikované onemocnění sekundárně poškozeného považováno za ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z., má být skutečnost, že mezi škodní událostí (zde dopravní nehodou) a poškozením zdraví sekundárně poškozené osoby není příčinná souvislost – nejedná se o primárně poškozeného. K tomuto závěru lze poznamenat, že je-li dána příčinná souvislost mezi škodní událostí a citovou újmou odškodňovanou podle § 2959 o. z., není patrně rozumný důvod, pro který by stejná příčinná souvislost neměla působit i ve vztahu mezi škodní událostí a diagnostikovaným onemocněním – újmou ze šoku (a minori ad maius). Rozdíl totiž spočívá v zásahu „jen“ do soukromého a rodinného života nebo v zásahu do tělesné a duševní integrity. Nikoliv v naplnění předpokladů příčinné souvislosti.
37. Jak bylo shora uvedeno, obecné soudy v souvislosti se způsobenou psychickou újmou ve své judikatuře rozlišují míru zásahu do psychického zdraví sekundární oběti. To znamená, že od sebe oddělují případy, kdy na straně sekundární oběti vznikne „pouze“ citová újma, a situace, kdy je u ní diagnostikováno psychické onemocnění, újma ze šoku – to pak vede, jak shora uvedeno, ke zvýšení peněžité náhrady za citovou újmu podle § 2959 o. z. Nicméně nelze přehlížet, že posléze uvedený zásah do absolutního práva je ze strany obecných soudů vnímán jen jako jakýsi „přívěšek“ způsobené citové újmy, okolnost, která se zohlední ve výši odčinění nemajetkové újmy vzniklé zásahem do rodinného a soukromého života. Podle stávající soudní praxe dochází k odčinění újmy ze šoku nesystémově v rámci § 2959, tedy tím způsobem, že se navýší náhrada za způsobenou citovou újmu. Obecné soudy nerozlišují podstatu právem chráněného statku. Zatímco v případě náhrady za způsobenou citovou újmu je právem chráněn soukromý a rodinný život sekundární oběti, v případě újmy ze šoku spočívající ve vyvolání posttraumatické stresové poruchy je to její zdraví. V případech obdobných stěžovatelce je sekundární oběť osobou primárně poškozenou na zdraví, které náleží vůči provozovateli vozidla podle § 2894 odst. 1 i 2, § 2927 a násl. a § 2956 o. z. veškeré náhrady (majetkové i nemajetkové újmy) při ublížení na zdraví, které občanský zákoník zmiňuje v § 2958 a § 2960 a následující. Je-li ve věci dána příčinná souvislost mezi škodní událostí a způsobenou újmou, není důvod, aby obecné soudy musely judikaturou suplovat nároky na kompenzaci majetkové újmy plynoucí poškozenému např. z § 2960 o. z., § 2962 o. z., a dalších zvýšenou náhradou újmy nemajetkové podle § 2959 o. z.
38. Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že aplikací § 2959 o. z. na daný případ není vyčerpán potenciál náhrady újmy za zásah do tělesné a duševní integrity stěžovatelky. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny vyplývá princip úplné náhrady újmy, majetkové i nemajetkové, tomu, kdo tuto újmu utrpěl. Pouhé navýšení náhrady za citovou újmu (zásah do rodinného a soukromého života) nemůže nahradit majetkovou (a nemajetkovou) újmu poškozeného na zdraví. Navíc navýšení náhrady újmy ve smyslu zmíněné judikatury Nejvyššího soudu představuje toliko jednorázovou platbu, což neodráží povahu zásahu do majetkových práv stěžovatelky.