Preferencialismus a čas II

By | 14.12.2016

předchozím článku jsem formuloval zásadní problém preferencialismu: preferencialistické hodnotové atomy (p-atomy) se skládají ze dvou částí, preference (či tužby) a jejího naplnění, které bývají situovány do různých časových okamžiků. Vyvstává tak otázka, kdy vlastně je splnění preference pro subjekt S dobré, kdy pozitivně ovlivňuje welfare S. Není to v okamžiku t1 formování preference, nemůže to ale být ani v okamžiku t2 jejího splnění. To je ale v rozporu s internalismem, neboť niterná hodnota času t pro S je plně určena hodnotovými atomy S v t; v t však žádné hodnotové atomy welfare S neurčují.

Jak z toho ven? Nabízí se v podstatě tři možnosti, žádná z nich však není příliš slibná. První z nich si můžeme nazvat propozicionalismus. Hodnotové atomy se skládají z preference a jejího splnění. Pokud bych se namísto na splnění preference zaměřili na její propoziční objekt, tj. příslušnou propozici („Adam touží po tom, aby dostal autíčko“), mohli bychom namísto o splnění preference hovořit o tom, že je příslušná propozice („Adam dostal autíčko“) pravdivá. Trik spočívá v tom, že se namísto pravditele (tj. příslušného věcného stavu, díky němuž je propozice pravdivá) zaměříme pouze na propozici a rozhodneme, že je pravdivá i tehdy, pokud ještě daná situace nenastala. Řekněme, že si Adam přeje, aby zítra dostal autíčko. Jeho přání (tužba, preference v míře D) je situována do okamžiku t1, splní se však až zítra, v okamžiku t2. Adam však zítra autíčko dostane, takže bychom mohli přijmout teorii, že propozice „Adam dostane autíčko“ je pravdivá již v okamžiku t1 (koneckonců, je to pravda, že Adam to autíčko dostane). Hodnotové atomy podle propozicionalismu přispívají k welfare S v okamžiku, kdy si S formuje určitou preferenci a její propoziční objekt (propozice) je pravdivý, tj. u pravdivých propozic v okamžiku formování této preference.

Tato teorie však opomíjí pro preferencialismus klíčový vztah mezi preferencí a jejím naplněním. Adam touží po autíčku a jeho touha je naplněná nikoli v okamžiku, kdy v něm vznikne (a propozice je pravdivá), nýbrž v okamžiku, kdy autíčko skutečně dostane. Jeho touha tedy není zaměřená na pravdivost propozice, ale na věcný stav, který tuto propozici učiní pravdivou (Adam dostává autíčko).

Podívejme se na druhou možnost. Představme si, že S touží po tom, aby P. Věcný stav, činící P pravdivou, nastane v čase t7, S však začne toužit po tom, aby P, v čase t1. Příslušný hodnotový atom A nepřispívá k welfare S ani v čase t1, ani v čase t7. Co kdybychom ale řekli, že S touží po tom, aby P, rovněž v čase t2? Ovšem ani v čase t2 A k welfare S nepřispívá. Tužba S však pokračuje i v čase t3, t4, t5, t6, a nakonec v čase t7. Je zřejmé, že v časech t3, t4, t5 a t6 A welfare S neovlivňuje, situace se však změní v čase t7: v t7 S touží po tom, aby P, a P, tj. věcný stav činící P pravdivou nastává. To ale jinými slovy znamená, že pouze ty hodnotové atomy, jejichž obě části nastávají ve stejném časovém okamžiku, mohou zasahovat do welfare S. Nazvěme tuto teorii konkurentismem ( z lat. con curro, tj. něco jako „souběžnost“).

Konkurentismus je však problematický, neboť velmi radikálně limituje množství hodnotových atomů determinujících welfare S. Představme si, že Adam touží po tom, aby alespoň jednu Nobelovu cenu za chemii vyhrál český vědec. Po krátkém hledání na internetu zjistí, že jeden český vědec – Jaroslav Heyrovský – Nobelovu cenu za chemii skutečně vyhrál (Heyrovský byl na tuto cenu navržen celkem osmnáctkrát, a to nejen za chemii, ale i za fyziku a medicínu). Problém je v tom, že ji vyhrál v roce 1959, takže věcný stav, díky němuž je Adamova touha splněná, nastal dávno v minulosti a nemůže být konkurentní (souběžný) s Adamovou touhou, což jinými slovy znamená, že ač je Adamova touha splněná, jeho život to z prudenciálního hlediska nijak ovlivnit nemůže. Konkurentismus tedy musíme odmítnout.

Zbývá poslední možnost, radikálně reformulovat celou teorii a zasáhnout do struktury hodnotových atomů. Problém s preferencialismem spočívá v tom, že p-atomy atomy jsou tvořeny dvěma částmi: preferencí a jejím splněním. Pokud nastane věcný stav, který činí danou propozici pravdivou, je preference splněna. Možná bychom mohli odhlédnout od preference a zaměřit se pouze na příslušný věcný stav. Hodnotové atomy bychom tedy nechápali jako složené ze dvou částí: p-atomy by prostě byly věcné stavy, které činí propozice pravdivými. Jestliže Adam touží po tom, aby dostal autíčko, jeho hodnotový atom sestává pouze z nastávání věcného stavu, který zahrnuje Adama a dostávání autíčka. Říkejme této teorii objektualismus (neboť se zaměřuje pouze na propoziční objekt preferencí).

Objektualismus je však také velmi problematický. Představme si, že Adam touží po tom, aby jeho pradědeček vykonal nějaký heroický čin. Po krátkém výzkumu mezi příbuznými zjistí, že jeho pradědeček skutečně heroický čin vykonal, během války v roce 1916. Z objektualismu však plyne, že pokud určitý věcný stav – v tomto případě zahrnující pradědečka – nastal v roce 1916, je tento čas okamžikem, který pozitivně určuje Adamův welfare. V roce 1916. A to je samozřejmě absurdní, protože Adam v té době ještě vůbec neexistoval, protože se narodil řekněme v roce 1978.

Zdá se, že preferencialismus nelze zachránit ani jednou ze tří zmíněných strategií. Propozicionalismus chybně určuje vztah mezi preferencí a jejím naplněním, konkurentismus nepříslušně limituje množství hodnotových atomů, které ovlivňují náš welfare, objektualismus má absurdní důsledky, neboť umožňuje hovořit o pozitivním přínosu hodnotových atomů pro welfare neexistujících jedinců.

Máme proto další důvod, proč se této dosud velmi vlivné teorie welfare vzdát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

five × 1 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.