Relativně nedávno byl zveřejněn rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, ze dne 27. 5. 2021, jehož právní věta zní:
„Právo na náhradu nemajetkové újmy mají i sekundární oběti, jež jsou osobami blízkými obětí primárních, jestliže okolnosti případu neumožňují odčinění jejich útrap podle § 2959 o. z., avšak odpovídají skutkové podstatě § 2971 o. z. Proto pachatel úmyslného násilného trestného činu, jímž bylo po přechodnou dobu porušeno zdraví oběti, je povinen odčinit duševní útrapy osob oběti blízkých, které újmu jí způsobenou pociťují jako osobní neštěstí, jež nelze jinak odčinit.„
Skutkový stav případu byl následující:
Žalovaná ve věku patnácti let dne 28. 8. 2016 bez zjištěné příčiny zaútočila nejprve škrcením a pak nožem na též patnáctiletou dceru žalobkyně (svou kamarádku) s prokázaným úmyslem ji zabít. Způsobila jí těžká bodná a řezná zranění na krku, tváři, paži a na zádech a k úmrtí oběti nedošlo jen proto, že šťastnou náhodou nebyla při útoku zasažena průdušnice, tepna či žíla vyživující mozek a oběť nevykrvácela díky včasnému lékařskému zákroku. Tomu napomohlo i to, že oběti se podařilo pokračování v útocích zabránit slibem, že žalovanou neoznačí jako pachatelku. Žalovaná byla uznána vinnou proviněním pokusu vraždy, trestním opatřením jí bylo uloženo nepodmíněné odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a dne 3. 10. 2018 byla z výkonu trestu podmíněně propuštěna se zkušební dobou v délce pěti let. Žalobkyně byla tímto útokem šokována, zpočátku nebylo jisté, jestli dcera útok přežije, bála se o její život a bojí se o ni dosud, zejména o její další psychický i fyzický vývoj vzhledem k následkům útoku. O poškozenou pečovala po jejím propuštění z nemocnice celý měsíc, obě měly velké psychické problémy, dceru pronásledovaly děsivé sny. I po zotavení dcera trpí psychickými problémy, bolestmi páteře a migrénami, také ji trápí jizvy, které útok zanechal. Po zotavení z útoku v roce 2017 se odstěhovala od žalobkyně, kde žila do té doby, do CH. k otci, protože se nechtěla ve svém bydlišti a při dojíždění do školy v CH. setkávat s příbuznými žalované. Žalobkyně, která nemá možnost se také odstěhovat, tak byla připravena o soužití s dcerou, byť se s ní nadále podle možností stýká.
Nejvyšší soud pak v odůvodnění rozhodnutí uvedl následující argumenty, které ho vedou k přípustnosti použití ustanovení § 2971 OZ v daném případě:
„Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou, vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Ustanovení § 2910 o. z. ukládá každému, kdo zaviněně porušil zákonnou povinnost, nahradit poškozenému, co tím způsobil. Nemajetková újma na absolutních právech způsobená porušením jakékoli zákonné povinnosti podle § 2910 věty první o. z. se nahrazuje pouze v těch případech, stanoví-li to výslovně zákon nebo je-li to mezi stranami sjednáno (§ 2894 odst. 2 o. z.). Zasáhne-li škůdce zaviněným porušením zákonné povinnosti do práva na život a zdraví primární oběti s následkem její smrti nebo zvlášť závažného ublížení na zdraví, nahradí osobám jí blízkým jejich duševní útrapy tímto jednáním vyvolané (§ 2959 o. z.). Dovolací soud již v rozsudku ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 (ústavní stížnost proti němu byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3449/19), přijal závěr, že při vymezení pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Jedná se o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. V citovaném rozsudku však dovolací soud dále dovodil, že došlo-li u primární oběti k přechodnému stavu poruchy zdraví, kterou nelze podřadit pod § 2959 o. z., lze duševní útrapy sekundární oběti odčinit podle § 2971 o. z. za splnění v něm stanovených podmínek.
Podle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.
Z citovaného ustanovení nelze dovodit, že by mělo zakládat nároky jen primárním obětem či nároky těm sekundárním (druhotným) obětem, které nejsou osobami blízkými primární oběti; naopak hovoří výslovně o právu „každého“, pro nějž vzhledem k výjimečným okolnostem případu dosahuje způsobená újma takové intenzity, že ji lze označit již za osobní neštěstí, které nelze odčinit jinak, než poskytnutím přiměřené náhrady. Komentářová literatura je ve výkladu § 2971 o. z. nejednotná. Bezouška je toho názoru, že k uplatnění nároku podle § 2971 o. z. jsou aktivně legitimované sekundární oběti, které nejsou osobami blízkými oběti primární, s tím, že nároky osob blízkých upravuje § 2959 o. z. [viz Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1753]. Melzer dokonce dospívá k výkladu, podle něhož § 2971 o. z. zřejmě vůbec nezakládá nároky sekundárním obětem, neboť uvádí, že duševní útrapy osob blízkých v případě smrti a závažného poškození zdraví primární oběti upravuje § 2959 o. z. a duševní útrapy osob, jež nejsou osobami blízkými, jsou buďto tak intenzivní, že působí druhotným obětem újmu na jejich vlastním zdraví, a pak jsou odškodnitelné podle § 2910, 2956 o. z. (jsou-li objektivně přičitatelné ve vztahu k jednání škůdce), nebo nejsou tak intenzivní, aby poškodily zdraví sekundární oběti, a pak jde o nenahraditelnou újmu, kterou musí nést každý sám (viz Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 1104). Naproti tomu Pašek zastává jednoznačné stanovisko, že „za splnění podmínek § 2971 o. z. má právo na náhradu i každý, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Jde o tzv. reflexní újmu, která postihuje druhotnou (sekundární) oběť škůdcova činu. Tou může být zejména osoba blízká poškozenému. Není však vyloučeno, aby v určitých případech jako osobní neštěstí pociťoval způsobenou újmu i ve vztahu k poškozenému cizí svědek škodní události, kterého přítomnost u ní hluboce zasáhla a způsobila mu duševní otřes.“ Současně Pašek konstatuje, že komentované ustanovení se nepoužije v případech, kdy je založena zvláštní úprava náhrady nemajetkové újmy, mimo jiné i ve vztahu k druhotné oběti při odčinění duševních útrap při usmrcení nebo závažném ublížení na zdraví (viz Pašek, M. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3138).
Žádný ze dvou prvně uvedených názorů nedává odpověď na otázku, zda ti, jimž jiné než zvlášť závažné poškození zdraví jim blízkých osob způsobilo duševní strádání, mají právo na náhradu nemajetkové újmy či nikoli, pokud ano, podle jakého ustanovení, a pokud ne, z jakého důvodu. Opomíjení nároků těchto sekundárních obětí – osob blízkých pokládá Nejvyšší soud za neodpovídající dikci zákona, za nesystémové a v konečném důsledku nespravedlivé. Dovolací soud proto shodně s posledně jmenovaným komentářem zastává názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy mají i sekundární oběti, jež jsou osobami blízkými obětí primárních, jestliže okolnosti případu neumožňují odčinění jejich útrap podle § 2959 o. z., avšak odpovídají skutkové podstatě § 2971 o. z. Proto pachatel úmyslného násilného trestného činu, jímž bylo po přechodnou dobu porušeno zdraví oběti, je povinen odčinit duševní útrapy osob oběti blízkých, které újmu jí způsobenou pociťují jako osobní neštěstí, jež nelze jinak odčinit.
V daném případě žalovaná způsobila újmu úmyslným trestným činem, pokusem vraždy, který nebyl dokonán jen šťastnou shodou okolností, a žalobkyně tuto újmu, způsobenou její dceři, zcela důvodně trvale pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Je nutno zdůraznit, že daná věc je po skutkové stránce významně odlišná od věci sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, v níž bylo dítě dočasně vážně poškozeno na zdraví při dopravní nehodě vozu řízeného jeho babičkou, tedy při neúmyslném nehodovém ději, zatímco v nyní posuzovaném případě šlo o úmyslný a brutální fyzický útok. Není ani třeba nějaké mimořádné intenzity vztahu mezi matkou a dítětem k tomu, aby vědomí, že dítě bylo vystaveno násilnému útoku provázenému trýznivými obavami a reálným nebezpečím smrti, pronásledovalo matku po zbytek jejího života. Proto lze uzavřít, že žalobkyně splňuje podmínky § 2971 o. z. pro přiznání náhrady nemajetkové újmy spojené s poškozením zdraví její dcery.
Námitky žalované proti způsobu stanovení výše finančního zadostiučinění jsou nedůvodné, byť totiž odvolací soud k otázce výše náhrady odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ten se stanovením výše náhrady zabýval pečlivě a své rozhodnutí podrobně a logicky odůvodnil, lze tak vycházet z toho, že důvody soudu prvního stupně vzal odvolací soud za své. Jak ustanovení § 2959 o. z., tak ustanovení § 2971 o. z. jsou právními normami s relativně neurčitou hypotézou, tedy právními normami, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s vážným poškozením zdraví osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud pro své rozhodnutí vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. Závěr odvolacího soudu, že nárok na zaplacení 120 000 Kč žalobkyni je důvodný, je tedy v souladu se zásadami vyjádřenými v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, navíc odpovídá i podmínkám § 2957 o. z., jenž předpokládá, že výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu bude odrážet i případnou existenci okolností hodných zvláštního zřetele, mezi něž může patřit i obava o život primární oběti, a zakládá důvod ke zvýšení náhrady v případech úmyslného zavinění škůdce.“
Rozhodnutí je zajímavé hned z několika důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že NS v důsledku předchozí extrémně restriktivní interpretace § 2959 uzavřel některým sekundárním obětem (viz rozhodnutí NS v rozsudku ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018) přístup k odškodnění v rámci ustanovení, které je pro tyto případy v OZ obsaženo a následně tímto rozhodnutím otevřel sekundárním obětem daleko širší možnost domoci se odškodnění nemajetkové újmy prostřednictvím aplikace § 2971 OZ. Dále je zajímavé, že se NS s komentářovou literaturou, která odpírá možnost sekundárních obětí postupovat podle § 2971 OZ, vypořádává poměrně lakonickou větou:“ Žádný ze dvou prvně uvedených názorů nedává odpověď na otázku, zda ti, jimž jiné než zvlášť závažné poškození zdraví jim blízkých osob způsobilo duševní strádání, mají právo na náhradu nemajetkové újmy či nikoli, pokud ano, podle jakého ustanovení, a pokud ne, z jakého důvodu.„, což neodpovídá skutečnosti. Naopak zejména komentář F.Melzera tuto odpověď zcela jasně dává a v kombinaci s komentářem k ustanovení § 2959OZ je i jasné, proč F.Melzer odmítá použití § 2971 na tyto případy.