Relativně nedávno bylo publikováno rozhodnutí IV.ÚS 2949/23 ze dne 2. 12. 2025, které se zabývá problematikou rozsahu povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb k ochraně života a zdraví pacienta, u kterého jsou přítomny rizikové faktory – v konkrétním případě bylo řešeno, zda nemocnice vykonávala dostatečný dohled nad pacientkou se sebevražednými úmysly.
Ústavní soud v rozhodnutí tedy řešil, zda byly respektovány pozitivní závazky plynoucí z práva na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a zabýval se tím, zda nemocnice věděla nebo měla vědět o skutečném a bezprostředním riziku, že se pacientka pokusí o sebevraždu, a zda přijala rozumná opatření, aby takovému pokusu předešla.
Podstata věci byla relativně jednoduchá – Poté, co se stěžovatelka v sebevražedném úmyslu předávkovala lékem, který dlouhodobě užívala kvůli svému duševnímu onemocnění, ji vedlejší účastnice hospitalizovala na interním oddělení své nemocnice v B. Zde se stěžovatelka třetí den dobrovolné hospitalizace znovu pokusila o sebevraždu tak, že vyskočila z okna na chodbě oddělení. Pád přežila, ale utrpěla závažná zranění. Následně se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici úhrady nemajetkové újmy, neboť podle ní vedlejší účastnice při její hospitalizaci pochybila. Obecné soudy ale její žalobě nevyhověly. Vedlejší účastnice podle nich nemohla předvídat, že se stěžovatelka znovu pokusí o sebevraždu, a navíc na stav stěžovatelky dostatečně reagovala tím, že nad ní vykonávala zvýšený dohled.
Tímto způsobem argumentoval i Nejvyšší soud, když odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Uvedl, že stěžovatelka sice byla hospitalizována na interním oddělení poté, co se předávkovala léky, avšak podle Nejvyššího soudu stěžovatelka „pokus o sebevraždu popírala“. I kdyby měla vedlejší účastnice podezření, že šlo o sebevražedný pokus, nic nenasvědčovalo tomu, že se stěžovatelka pokusí o sebevraždu znovu. S výjimkou sobotního večera, kdy jí byl úspěšně podán lék na zklidnění, totiž byla stěžovatelka po celou dobu hospitalizace klidná a nevykazovala sebevražedné tendence. Z toho, že vedlejší účastnice později upravila postupy týkající se hospitalizace pacientů po sebevražedném pokusu, pak podle Nejvyššího soudu nelze bez dalšího vyvozovat, že původní postupy byly chybné.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí pak zkritizoval a odmítl postoj obecných soudů a dovodil pozitivní závazek přijmout preventivní operativní opatření ze strany nemocnice v situaci, kdy je hospitalizován pacient u nějž je možno předpokládat sebevražedné tendence. Ústavní soud konstatoval:
VI.1.a) Pozitivní závazek přijmout preventivní operativní opatření
37. S právem na život jsou spojené i určité pozitivní závazky, které vážou všechny složky státní (veřejné) moci. Předně musí stát zajistit dostatečnou ochranu práva na život ve svém právním řádu. Stát tedy například musí regulovat činnost veřejných i soukromých poskytovatelů zdravotní péče tak, aby byl při jejich činnosti dostatečně chráněn život pacientů [rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku ze dne 19. prosince 2017 č. 56080/13, § 166 a násl.; nález sp. zn. III. ÚS 1716/16 ze dne 9. 8. 2016 (N 151/82 SbNU 385), bod 30].
38. Dále stát musí vytvořit takový procesní systém, který umožňuje zjistit, zda došlo k porušení práva na život, a přivést k odpovědnosti ty, kteří toto právo porušili [již odkazovaný rozsudek velkého senátu ESLP Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku, § 214 a násl.; již odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, bod 30; nález sp. zn. III. ÚS 1477/20 ze dne 8. 9. 2020 (N 180/102 SbNU 77), bod 28 a násl.].
39. Konečně v některých výjimečných případech z práva na život vyplývá závazek učinit preventivní operativní opatření (preventive operational measures), aby byl ochráněn život konkrétního jednotlivce. Za určitých mimořádných okolností musí být život člověka chráněn pomocí preventivních operativních opatření dokonce i před ním samotným, tedy před jeho pokusy o sebevraždu či o sebepoškození.
40. Judikatura ESLP dovodila tento závazek například u některých osob omezených na svobodě (rozsudek ve věci Keenan proti Spojenému Království ze dne 3. dubna 2001 č. 27229/95, § 89 a násl.; rozsudek ve věci Renolde proti Francii ze dne 16. října 2008 č. 5608/05, § 80 a násl.) či ve výkonu vojenské služby (rozsudek ve věci Boychenko proti Rusku ze dne 12. října 2021 č. 8663/08, § 76 a násl.).
41. Tento závazek ovšem může vzniknout i u osoby hospitalizované v souvislosti s jejím duševním onemocněním. ESLP dlouhodobě považuje osoby s duševním onemocněním za zvláště zranitelné a vyžadující ochranu před sebevraždou či sebepoškozením. Duševní onemocnění totiž může narušit schopnost jednotlivce racionálně se rozhodovat o svém životě (již odkazovaný rozsudek Renolde proti Francii, § 84; rozsudek ve věci S. F. proti Švýcarsku ze dne 30. června 2020 č. 23405/16, § 78; rozsudek velkého senátu ve věci Fernandes de Oliveira proti Portugalsku ze dne 31. ledna 2019 č. 78103/14, § 124).
42. Právě tohoto specifického pozitivního závazku se týká posuzovaná věc. Tento závazek v obecné rovině vyžaduje, aby příslušný orgán v případě, že ví nebo má vědět o skutečném a bezprostředním riziku, že se dotčený jednotlivec může pokusit o sebevraždu, přijal rozumná opatření s cílem takovému pokusu zabránit (bod 49 a násl. níže). Uvedený závazek se ale promítá i do povinností zdravotnických zařízení. Ustanovení podústavního práva, které tyto povinnosti zakotvují, je totiž třeba vykládat ve světle tohoto závazku, a to z následujících důvodů.
VI.1.b) Dopad na zdravotnická zařízení
43. I když základní práva bezprostředně působí ve vztazích mezi jednotlivcem a veřejnou mocí (ve vertikálních vztazích), podle ustálené judikatury mají účinek i ve vztazích mezi jednotlivci navzájem (v horizontálních vztazích). Prozařují totiž normami podústavního práva. Obecné soudy jsou povinny v souladu s čl. 4 Ústavy při výkladu a aplikaci podústavního práva uvedené prozařování základních práv respektovat, a těmto právům tak poskytovat ochranu [viz již nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93), sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19); či sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), bod 15].
44. Ústavní soud neshledal důvod, proč by se tento přístup neměl uplatnit i ve vztahu k právu na život a z něj plynoucímu pozitivnímu závazku za určitých podmínek přijmout rozumná opatření s cílem zabránit sebevražednému pokusu.
45. Zdravotnická zařízení jsou podle podústavního práva povinna postupovat lege artis. I na ně se dále vztahuje obecná prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku – tato zařízení jsou tak povinna, vyžadují-li to okolnosti případu, „počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na […] životě, zdraví […]“. Stejně tak se na ně vztahuje zakročovací povinnost podle § 2901 občanského zákoníku – podle tohoto ustanovení platí, že vyžadují-li to okolnosti případu, „má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami“.
46. Tato ustanovení je nutné vykládat tak, aby bylo zajištěno respektování uvedeného pozitivního závazku. Tedy tak, že zdravotnické zařízení, které hospitalizovalo jednotlivce v souvislosti s jeho duševním onemocněním a které ví nebo má vědět o skutečném a bezprostředním riziku, že se tento jednotlivec pokusí o sebevraždu, musí přijmout rozumná opatření, aby takovému pokusu předešlo.
47. Z ústavněprávního pohledu přitom není rozhodující, které konkrétní ustanovení podústavního práva bude tímto způsobem vyloženo, ale to, aby byla v těchto případech zajištěna ochrana práva na život hospitalizované osoby. Tím je naplňován i závazek České republiky zajistit dostatečnou ochranu práva na život ve svém právním řádu (bod 37 výše). Je primárně na obecných soudech, zda závazek přijmout rozumná preventivní opatření promítnou do výkladu povinnosti zdravotnického zařízení postupovat lege artis, do obecné prevenční povinnosti či zakročovací povinnosti.
…
49. Závazek přijmout preventivní operativní opatření k ochraně života vzniká pouze tehdy, že zdravotnické zařízení ví nebo má vědět o skutečném a bezprostředním riziku, jestliže se hospitalizovaná osoba pokusí o sebevraždu. Pro posouzení této otázky jsou relevantní zejména následující kritéria (opakovaně odkazovaný rozsudek velkého senátu ESLP Fernandes de Oliveira proti Portugalsku, § 115 a 126 a tam odkazovaná judikatura):
i) dosavadní problémy dané osoby s duševním zdravím,
ii) závažnost těchto problémů,
iii) předchozí pokusy o sebevraždu nebo sebepoškozování,
iv) sebevražedné myšlenky nebo výhrůžky,
v) známky fyzického nebo duševního strádání dané osoby.
50. Uvedená kritéria nemusí být naplněna současně (kumulativně), i splnění části z nich může v některých případech dostačovat pro závěr, že zdravotnické zařízení vědělo či mělo vědět o skutečném a bezprostředním riziku sebevraždy (rozsudek ve věci De Donder a De Clippel proti Belgii ze dne 6. března 2012 č. 8595/06, § 75 až 78). Jde navíc o demonstrativní výčet, který nebrání tomu, aby byly zohledněny i jiné okolnosti.
51. Zda existovalo skutečné a bezprostřední riziko sebevraždy, je ovšem nezbytné posuzovat na základě skutečností, které byly známy nebo které měly být známy zdravotnickému zařízení v příslušné době (před sebevražedným pokusem). Nelze zohledňovat skutečnosti, které vyšly najevo až posléze a o kterých zdravotnické zařízení vědět nemohlo (rozsudek velkého senátu ve věci Kurt proti Rakousku ze dne 15. června 2021 č. 62903/15, § 160).
…
53. Závazek přijmout rozumná opatření má povahu povinnosti jednat s náležitou péčí, nezaručuje tedy konkrétní výsledek (rozsudek velkého senátu ESLP Kurt proti Rakousku, § 159). Nikdy nelze zcela vyloučit, že se hospitalizované osobě podaří uskutečnit sebevražedný pokus či sebevraždu. Ani nasazení všech rozumných opatření nemusí být vždy způsobilé předejít takovému jednání hospitalizovaného jednotlivce. Sama skutečnost, že došlo k sebevraždě či pokusu o ni, proto ještě nemůže znamenat, že zdravotnické zařízení postupovalo chybně. Teprve nesplnění povinnosti učinit rozumná opatření může vyústit v odpovědnost zdravotnického zařízení za způsobenou újmu.
Ústavní soud následně v konkrétním případě dovodil:
104. Ústavní soud shrnuje, že pokud zdravotnické zařízení ví nebo má vědět o skutečném a bezprostředním riziku, že se jednotlivec hospitalizovaný v souvislosti se svým duševním onemocněním pokusí o sebevraždu, je povinno přijmout rozumná preventivní opatření, aby takovému pokusu předešlo.
105. Vedlejší účastnice měla vědět o tom, že u stěžovatelky existuje skutečné a bezprostřední riziko zopakování sebevražedného pokusu. Navzdory tomu vedlejší účastnice nepřijala rozumná opatření, aby takovému pokusu předešla. Zejména nezajistila zvýšený dohled nad stěžovatelkou, ani stěžovatelku neumístila na jiné než interní oddělení, kde by taková opatření byla přijata. Z dosavadního dokazování před obecnými soudy přitom nevyplývá, že by nebylo v možnostech vedlejší účastnice zajistit zvýšený dohled nad stěžovatelkou nebo stěžovatelku přemístit na jiné oddělení či do jiného zdravotnického zařízení.
106. Obecné soudy při svém hodnocení věci nezohlednily pozitivní závazky plynoucí z práva život, a tím porušily toto základní právo stěžovatelky. Obecné soudy navíc porušily i základní právo stěžovatelky na soudní ochranu. Jejich skutkové závěry, že stěžovatelka popírala, že se předávkovala lékem v sebevražedném úmyslu, a že vedlejší účastnice nad ní během hospitalizace vykonávala zvýšený dohled, jsou totiž v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vedlejší účastnice naopak věděla, že přijímá stěžovatelku k hospitalizaci po sebevražedném pokusu, a přesto nezajistila zvýšený dohled nad stěžovatelkou.
Obecně lze shrnout, že rozhodnutí ÚS je v souladu s rozhodováním ESLP v obdobných případech.
Zajímavé je ale se optikou tohoto případu podívat na dřívější rozhodnutí II. ÚS 1037/23 (kde pacient opustil oddělení, na němž byl hospitalizován a později v areálu nemocnice zemřel) , kde tyto pozitivní závazky nebyly zmiňovány a případ je nyní projednáván u ESLP.