Včera zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. IV. ÚS 2530/20 ve věci podané ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který zamítl kasační stížnost stěžovatelky
rozsudkem č. j. 3 As 37/2018-35. Z něj se podává, že nepřijetí dítěte do mateřské školy není sankcí a na věc se proto neuplatní závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 (obdobně srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 4 As 11/2011-97) ani rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012 č. j. 52 A 45/2011-20, jehož právní IV. ÚS 2530/20
závěry jsou již dlouhodobě překonané další judikaturou. Dále podle Nejvyššího správního soudu nelze obavy z očkování dítěte způsobené kontraindikací starších dětí podřadit pod
tzv. výhradu svědomí. Její smysl totiž nutně musí nést „hodnotový náboj, ať již náboženský nebo sekulární (např. filozofický)“, a nejde o situace spočívající v zobecnění
prožité životní zkušenosti. Proto na věc nedopadají ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1253/14 (N 220/79 SbNU 527).
Ačkoliv Ústavní soud stížnost zamítl, vyjádřil se v bodech 35 až 45 k problematice uplatnění sekulární výhrady svědomí a poskytl určitá vodítka, jak oprávněnost této výhrady přezkoumávat.
Text nálezu je k dispozici zde