Povinné očkování a jeho odmítání je předmětem častých právních kontroverzí – nejen u nás, ale i ve světě. Této problematice bylo na těchto stránkách věnováno již dost prostoru, přesto je vhodné upozornit na dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (a rozhodnutí Ústavního soudu), která se k problematice povinného očkování a možných důsledků nepodrobení se tomuto očkování věnují. Jedná se o rozhodnutí NSS 8 As 6/2011 – 120, NSS 8 As 6/2011 – 142 a IV. ÚS 4212/2012.
Skutkový stav rozhodnutí NSS 8 As 6/2011 byl jednoduchý. Ředitelka mateřské školy odmítla přijmout dítě do školky s tím, že se toto dítě nepodrobilo povinnému očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím a nesplňuje tak nesplňuje zákonné podmínky pro přijetí
do mateřské školy.
Proti tomuto rozhodnutí podali rodiče dítěte jako jeho zákonní zástupci nejdříve odvolání a následně žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud žalobu zamítl a proti tomu podala žalobkyně kasační stížnost. Osmý senát Nejvyššího správního soudu se po předběžném posouzení rozhodl předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, a to k zodpovězení otázky, zda byla vyhláška č. 537/2006 Sb. vydána v zákonných mezích, resp. zda nezasahuje do věcí vyhrazených zákonu -viz rozhodnutí 8 As 6/2011 – 120. Zde velký senát konstatoval, že vyhláška byla vydána v zákonných mezích a vrátil věc k dalšímu řešení osmému senátu.
Z rozhodnutí osmého senátu sp.zn. 8 As 6/2011 -147 lze pak poukázat na několik věcí v odůvodnění:
1. K otázce záákonnosti vyhlášky a možnosti stanovit podrobnosti povinného očkování prováděcím právním předpisem
„23. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že vyhláška č. 537/2006 Sb. nebyla vydána v zákonných mezích, a že tím byl porušen princip subdelegace k tvorbě práva. Rozšířený senát v usnesení čj. 8 As 6/2011 – 120 uzavřel, že „[r]ámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce č. 537/2006 Sb. odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být
upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny)“. Na plné odůvodnění tohoto rozhodnutí zdejší soud pro stručnost odkazuje.
24. Rozšířený senát opřel svůj závěr o skutečnost, že zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví vybraným skupinám fyzických osob sice rámcově, ale dostatečně jasně a určitě samotnou povinnost nechat se očkovat, a to v rámci pravidelného nebo zvláštního očkování,
a s tím související povinnost podstoupit před tím vyšetření stavu imunity. Vyhláška pak zejména upřesňuje, u jakých infekčních nemocí a v jakých termínech povinnost podrobit se pravidelnému nebo zvláštnímu očkování nastává, a stanoví další podrobnosti. Rozšířený senát se výslovně
odklonil od závěru přijatého v rozsudku čj. 3 Ads 42/2010 – 92 [viz zejm. část IV. b) usnesení
rozšířeného senátu čj. 8 As 6/2011 – 120], odkaz stěžovatelky na tento rozsudek proto nemůže
obstát.
25. Opírala-li stěžovatelka svou argumentaci o znění čl. 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně,
rozšířený senát ve zmiňovaném usnesení neshledal, že by Úmluva o biomedicíně bránila tomu,
aby podrobnosti týkající se očkovací povinnosti byly upraveny prováděcím právním předpisem,
stane-li se tak na základě zákona a v jeho mezích. Článek 26 odst. 1 Úmluvy o biomedicíně
stanovící přípustná omezení práv vyplývajících z této úmluvy je analogický druhým odstavcům
čl. 8 až čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), které upravují podmínky možného omezení práv a svobod zaručených v prvních odstavcích těchto ustanovení. Jednou z těchto podmínek je, aby omezení byla „stanovena zákonem“, případně
„v souladu se zákonem“. Jedná se ovšem o český překlad originálu anglického termínu „prescribed by law“, resp. francouzského „prévues par la loi “, které nemají podle judikatury Evropského soudu
pro lidská práva tak úzký význam, že by se muselo vždy jednat výhradně o zákon jakožto právní akt parlamentu. Postačí, pokud jsou tato omezení příslušných základních práv stanovena „právem“
v materiálním smyslu (včetně např. ustálené judikatury), které má určitou kvalitu. Musí se jednat o právní pravidlo přístupné a přitom dostatečně jasné a předvídatelné, aby poskytovalo ochranu
před svévolnými zásahy do zaručeného práva (blíže viz usnesení rozšířeného senátu čj. 8 As 6/2011 – 120, body 22 a 23).“
2. K přípustnosti zásahu
30. Stěžovatelka dále namítla, že pro ospravedlnění zásahu do práv jedince chráněných Úmluvou o biomedicíně podle čl. 26 odst. 1 této úmluvy je rozhodující posouzení, zda existuje potřeba ochrany veřejného zdraví. V souladu se závěry rozšířeného senátu v usnesení
čj. 8 As 6/2011 – 120 je třeba podrobit posouzení tvrzeného zásahu testu proporcionality, jak je uplatňován Evropským soudem pro lidská práva (obdobné požadavky vyslovil také Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06). Tento test se skládá ze tří kroků: omezení práva (1) musí být stanoveno „zákonem“, (2) musí sledovat legitimní cíl a (3) musí být přiměřené sledovanému cíli, resp. nezbytné k jeho dosažení.
31. Ke splnění první podmínky se Nejvyšší správní soud vyjádřil již výše (viz zejm. bod 26) a podrobně také v usnesení rozšířeného senátu čj. 8 As 6/2011 – 120.
32. Legitimním cílem, který právní úprava povinného očkování ve stanovených případech sleduje, je ochrana veřejného zdraví. Legitimitu tohoto cíle potvrdil i Ústavní soud v nálezu
sp. zn. III. ÚS 449/06, v němž uvedl, že povinné očkování je „evidentně […] opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých“. Ústavní soud odkázal na omezenou možnost soudního přezkumu stanovení povinného očkování ve vztahu k určitému onemocnění: „Rozhodnutí zákonodárce o tom, že určitý druh očkování bude povinný, je rozhodnutím, které realizuje možnost stanovenou explicite v čl. 26 Úmluvy. Jde o rozhodnutí, které je v prvé řadě otázkou
politickou a expertní, a proto je tu i velmi omezená možnost ingerence Ústavního soudu. Takové rozhodnutí zákonodárce požívá ve vztahu k citované Úmluvě poměrně velký prostor pro politické uvážení, v jehož rámci nelze rozhodnutí zákonodárce (resp. prováděcího předpisu exekutivy) o stanovení povinnosti podrobit se určitému druhu
očkování přezkoumávat (margin of appreciation).“ Obdobně ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemůže nahradit závěr zákonodárce nebo exekutivy o tom, že určité infekční nemoci
vyžadují povinné očkování.
33. Účinnou ochranu základních práv, která jsou v konfliktu s veřejným zájmem na ochraně zdraví, lze podle Ústavního soudu zajistit v případě očkování podstatně šetrněji – spíše 8 As 6/2011 – 148
než zpochybněním ústavnosti určitého druhu očkování jako takového, pečlivým zvážením okolností individuálního případu. Ostatně ani stěžovatelka nenamítala, že by ochrana veřejného zdraví nepředstavovala legitimní cíl. Zpochybnila pouze, zda je předmětné očkování potřebné k dosažení tohoto cíle. Její námitka tak směřovala k třetímu kroku testu proporcionality – posouzení přiměřenosti/nezbytnosti daných opatření.
34. Pro posouzení třetího kroku testu proporcionality je nezbytné, aby jednotlivec tvrdil výjimečné okolnosti, které by měly převážit nad ochranou veřejného zdraví (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 449/06, podle něhož zde musí existovat „okolnosti, které zásadním způsobem volají pro zachování autonomie dané osoby“). Stěžovatelka však v kasační stížnosti žádné takové okolnosti neuvedla. Netvrdila ani, že by povinné očkování zasáhlo do některého z jejích základních práv. Sama tak znemožnila „pečlivé zvážení okolností individuálního případu“, jak požaduje Ústavní soud. Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem námitek uvedených v kasační stížnosti (s výjimkou vad, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti podle § 109 odst. 4 s. ř. s.). Řízení ve správním soudnictví není založeno na zásadě vyšetřovací, soud proto není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za účastníka řízení. Případné žalobní důvody, které by stěžovatelka nezopakovala v kasační stížnosti a jejichž posouzení by nevytkla městskému soudu, Nejvyšší správní soud nemůže v tomto řízení zohlednit.