Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1050/2012 o tom, že na smlouvu mezi lékařem a pacientem lze za určitých okolností pohlížet jako na smlouvu o dílo (per analogiím). Právní věta judikátu zní:
Právní vztah ze smlouvy o provedení plastické operace se posuzuje analogicky podle právní úpravy smlouvy o opravě a úpravě věci.
Toto rozhodnutí nabádá k rozsáhlé polemice a úvahám o použitelnosti závěrů tohoto rozhodnutí.
Předně je další použitelnost komplikována tím, že rozhodnutí vychází ze stavu před nabytím účinnosti NOZ a NOZ upravuje tuto problematiku v ustanoveních §2636-2651, kde výslovně stanoví, že předmětem smlouvy je poskytnutí péče, tj. činnosti Poskytovatel je pak odpovědný za řádný výkon činnosti, nikoliv dosažení výsledku. Pokud má být poskytovatel odpovědný za výsledek, musí tak být výslovně ujednáno.
Druhý zásadní problém tohoto rozhodnutí je skutečnost, že i za účinnosti původního občanského zákoníku vycházelo z chybné koncepce povahy závazku poskytovatele v rámci smluvního vztahu.
I podle OZ 1964 bylo nutno posuzovat vztah poskytovatele zdravotních služeb a pacienta jako vztah smluvní. Závěry NS ovšem implikují jiný pohled na věc – tam, kde se jedná o zákroky kosmetické, lze analogicky použít ustanovení smlouvy o dílo, resp. o smlouvy o opravě a úpravě věci podle § 652 a násl. OZ 1964, ostatní zákroky ovšem do tohoto režimu nespadají. NS ovšem nedává odpověď, jaká ustanovení OZ se analogicky použijí v těchto případech. To ale pouze na okraj.
Principiální nedostatek argumentace NS je ovšem v nesprávném chápání podstaty vztahu poskytovatele a pacienta. Komparativním pohledem, ale i za použití české doktríny (např. Melzer F., Občanský zákoník. Akademický komentář, Linde nebo Doležal. T., Vztah lékaře a pacienta z pohledu soukromého práva, Leges, 2012) lze vycházet z toho, že vztah lékaře a pacienta je ve většině případů založen na smlouvě – ovšem na smlouvě typově jiné než uvádí NS – a to i v oblasti poskytování služeb plastické chirurgie.
Pravděpodobně se i za účinnosti OZ 1964 jednalo o smlouvu innominátní, ovšem analogicky bylo na posouzení obsahu závazku nutno aplikovat ustanovení § 724 a násl. – tedy ustanovení o smlouvě příkazní. Povinností poskytovatele pak bylo, že se zavazuje k provedení určité činnosti, nikoliv k dosažení určitého výsledku. Má-li dosažení určitého výsledku být rovněž součástí smluvních povinností poskytovatele, musí to být ve smlouvě výslovně ujednáno. Nebylo-li toto ujednání součástí smlouvy, je nutno posuzovat povinnosti lékaře v souladu s ustanoveními smlouvy příkazní, tj. poskytovatel odpovídá pouze za správný výkon činnosti (postup lege artis). A ze skutkového stavu případu, jak byl v rozhodnutí nastíněn, vyplývá, že dohoda tohoto typu učiněna nebyla. Z tohoto pohledu, je nutno i v tomto případě posuzovat smluvní vztah podle smlouvy příkazní (per analogiam).
Tyto závěry podporuje i komparativní pohled, kdy např. německá judikatura postupně zcela ustoupila od chápání smlouvy mezi lékařem a pacientem jako smlouvy o dílo (a to i v případě kosmetických operací) a nakonec byla do BGB doplněna zvláštní ustanovení o smlouvě o péči (vycházející ze smlouvy služební[1]).
Na závěr je možno zmínit, že problematika vad a jejich odstranění je ve vztahu poskytovatele a pacienta obrovský problém, a nelze bez dalšího aplikovat ustanovení o odstranění vad podle OZ 1964. Dokonce jsem přesvědčen, že např. aplikace §§ 653 až 655 OZ 1964 je v těchto případech zcela nevhodná ( obdobně německá a rakouská judikatura).