Postojový hédonismus Freda Feldmana

By | 24/03/2016

Hédonismus představuje subjektivní teorii welfare. Jako silně subjektivní teorii budu označovat takovou, která polaritu welfare mapuje na polaritu čistě mentálních stavů (slast a bolest). Slabě subjektivní teorie navíc požaduje, aby se na welfare nějakou mírou podílel také vnější (vnější subjektu) svět. Klasický pozitivní hédonismus tvrdí zhruba toto: pro určitý subjekt (ne nutně lidský) S je zakoušení slasti v čase t jediným finálním dobrem[1] pro S v t, zatímco zakoušení bolesti v t je pro S jediným niterným zlem v t. Negativní hédonismus naproti tomu tvrdí, že zakoušení bolesti subjektem S je jediným niterným zlem pro S, nic pro S není niterným dobrem.

Proti hédonismu se vznáší celá řada dnes již tradičních námitek, zmíním zde tři nejdůležitější (první zformuloval Thomas Nagel, další dvě pochází od Roberta Nozicka).

  • Vhodíme do nápoje dospělého člověka S tabletku, která radikálním způsobem sníží jeho mentální schopnosti, zároveň ho ale učiní na zbytek života šťastným. Podle pozitivního hédonismu jsme S nezpůsobili žádnou újmu, což se zdá absurdní.
  • Spikneme se proti osobě S a celý život jí lžeme: žena tvrdí, že S miluje, děti, že S váží, společnost vyzdvihuje pracovní úspěchy S, nakonec S odmění Nobelovou cenou. Nic z toho však není pravda: S přesto prožije podle pozitivního hédonismu dobrý život (= život plný slasti a absence bolesti). Opět se to zdá absurdní.
  • Nabídneme osobě S, že ji zapojíme do přístroje, jenž bude stimulovat realitu. S si bude myslet, že píše skvělou novelu, že dosáhla obdivuhodných výkonů, že její život je plný slasti a prost utrpení (S po zapojení nebude vědět, že vše je jen simulace). Opět se ale zdá absurdní tvrdit, že S prožije dobrý život.

S těmito námitkami se pokouší vyrovnat postojový hédonismus Freda Feldmana (Pleasure and the Good Life: Concerning the Nature, Varieties, and Plausibility of Hedonism). Feldman rozlišuje mezi smyslovou slastí (třeba orgasmus) a postojovou slastí (attitudinal pleasure). Rozdíly mezi těmito dvěma typy slasti jsou dva:

  • Postojová slast je vždy zaměřená na nějaký objekt (propozici).
  • Postojová slast může postrádat jakýkoli „pocit“ (feeling).

Feldman tento rozdíl ilustruje následujícím příkladem: S se stane obětí autonehody, je vážně poraněný, ale přežije. Nachází se právě na lůžku rychlé záchranné služby pod silnými sedativy, takže nepožívá žádnou smyslovou slast ani bolest. Feldman ale tvrdí, že může prožívat postojovou slast spojenou s faktem, že nehodu přežil.

Jak toto rozlišení mezi smyslovou a postojovou slastí řeší tři standardní námitky proti pozitivnímu hédonismu? Na Nagelovu námitku Feldman odpovídá v podstatě klasicky: rozlišuje možné objekty postojové slasti do určité hierarchie, tj. na objekty nacházející se výše a objekty nacházející se níže, a současně tvrdí, že postojová slast není pouze otázkou intenzity či trvání slasti, ale také pozice objektu postojové slasti v hierarchii. Jestliže tedy učiníme dospělého jedince mentálně inferiorním, připravíme ho o možné objekty slasti, jež jsou v hierarchii víše než ty, k nimž bude mít ve svém novém stavu přístup. A tím mu i podle hédonismu způsobíme újmu. Toto řešení je ale problematické, jak si ostatně Feldman uvědomuje, neboť problematická je z hlediska hédonismu již samotná hierarchizace možných objektů postojové slasti. Ta se ostatně nezdá neutrální (z hlediska slasti samotné), ale odráží již nějaké nehédonistické postojové soudy (proč jinak tvrdit, že např. postojová slast z četby Platóna je lepší, než postojová slast spojená s popíjením dobré whisky?).

Řeší Feldmanova teorie i další dva Nozickovy protipříklady? Podívejme se na obelhávaného muže: jeho život sice může být plný slasti, ale tato slast není nejhodnotnější. Proč? Postojová slast je zaměřená k nějakému objektu, jímž je nějaká propozice popisující určitý věcný stav (nebo událost). Feldman se domnívá, že preferujeme, aby propozice, k nimž se vztahujeme, byly pravdivé. To v případě obelhávaného muže neplatí, stejně jako to neplatí pro nikoho, kdo se nechá zapojit do „zkušenostního“ přístroje (propozice „S píše skvělou novelu“ totiž není pravdivá).

Můj dojem z Feldmanovy teorie je ten, že překračuje hranice pouhého hédonismu a vnáší do ní normativní prvky, jež jí jsou cizí. Podívejme se na obelhávaného muže z hlediska jeho subjektivního welfare: celý život prožije jako slastný a proto dobrý. Nikdy se nedozví, že vše byla jen zákeřná hra jeho nepřátel; zemře jako šťastný člověk. Pokud by ale požadoval, aby objektem jeho postoje byly pravdivé propozice, v konečném důsledku šťastný život neprožije: může chtít zjistit a zjistí, že je celý život obelháván a bude velmi nešťastný. Požadavek na autenticitu života (pravdivé propozice) je extra normativní prvek vnášený do Feldmanovy teorie, který však z hlediska čistého hédonismu nemusí mít pozitivní efekt a negativně tak ovlivní samotné welfare. Proč se tedy tohoto požadavku držet? Je-li někdo šťastnější, i když se svými postoji vztahuje k nepravdivým propozicím, proč by měl trvat na požadavku, aby propozice byly pravdivé? Z hlediska hédonismu to nedává dobrý smysl. Smysluplné by to bylo pouze tehdy, pokud by požadavek na pravdivost (autenticitu) vždy přinášel welfare pozitivní body; a Nozickovy příklady ukazují, že tomu tak nutně být nemusí.

[1] Často se používá také pojem „niterné dobro“, tj. dobro samo o sobě. Pojem „niterný“ měl původně označovat, že určité dobro X je niterné díky samotným vlastnostem X. To někteří autoři považují za kontroverzní a dávají proto přednost výrazu „konečné dobro“, tj. dobro, jež vyhledáváme jako konečné, jen pro ně samotné.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.