Souhlas nezletilých osob s poskytováním zdravotních služeb
Udělení souhlasu dítětem k poskytování zdravotních služeb činí v praxi určité problémy. Na vině je zejména relativně komplikovaná úprava a vztah některých ustanovení zákona o zdravotních službách a občanského zákoníku.
Podle § 35 ZZS se pro vyslovení souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb nezletilému pacientovi použijí právní předpisy upravující svéprávnost fyzických osob s tím, že nezletilému pacientovi lze zamýšlené zdravotní služby poskytnout na základě jeho souhlasu, jestliže je provedení takového úkonu přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku. Podle § 31 OZ je nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Nejsou tedy dány věkové hranice, od kdy by nezletilí byli způsobilí k určitým právním jednáním a je tedy vždy nutné posuzovat, zda nezletilý konkrétního věku je v obecné rovině schopen souhlas udělit (jedná se tedy o objektivní standard posouzení – nepřihlíží se in concreto k určitému specifickému dítěti. Pokud tedy dospějeme k tomu, že 13- leté děti jsou v obecné rovině schopny udělit souhlas s preventivní prohlídkou nebo nějakým neinvazivním diagnostickým výkonem, pak i konkrétní dítě je způsobilé tento souhlas udělit. V řadě případů je ale zřejmé, že nezletilí nebudou schopni souhlas udělit, protože provedení určitého výkonu není přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Pak nastupuje čl. 6 odst. Úmluvy o lidských právech a biomedicíně – Ochrana osob neschopných dát souhlas, který stanoví: „Jestliže nezletilá osoba není podle zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nemůže být zákrok proveden bez svolení jejího zákonného zástupce, úřední osoby či jiné osoby nebo orgánu, které jsou k tomu zmocněny zákonem. Názor nezletilé osoby bude zohledněn jako faktor, jehož závaznost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti.“. a první a druhá věta § 35 odst. 1 ZZS: „Při poskytování zdravotních služeb nezletilému pacientovi je třeba zjistit jeho názor na poskytnutí zamýšlených zdravotních služeb, jestliže je to přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho věku. Tento názor musí být zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm rozumové a volní vyspělosti nezletilého pacienta.“
V zásadě tedy máme dvě situace: 1) buď je nezletilý způsobilý udělit souhlas samostatně, nebo 2) způsobilý není a souhlas uděluje zákonný zástupce při zohlednění názoru nezletilého.
Ale v OZ existuje ještě ustanovení § 100, které upravuje řešení případných rozporů mezi nezletilým, který zákrok odpírá a zákonným zástupcem, který naopak se zákrokem souhlasí. V tomto ustanovení je pak pro použití tohoto ustanovení stanovena věková hranice 14-ti let na straně nezletilého: „(1) Má-li být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku vážně odporuje, třebaže zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok provést bez souhlasu soudu. To platí i v případě provedení zákroku na zletilé osobě, která není plně svéprávná. … Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity osoby uvedené v odstavci 1, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh nebo na návrh osoby jí blízké jen se souhlasem soudu.“ Mnohými pak bývá mylně tato hranice interpretována jako hranice, od kdy je možno vůbec uvažovat o způsobilosti dítěte udělit souhlas se zákrokem. Tak tomu ovšem není a v některých případech mohou nezletilí udělit souhlas i před dosažením této věkové hranice. Jak ale v tomto případě naložit s § 100 OZ? V jakých případech se uplatní? Určitě nelze připustit absurdní výklad, že nezletilí do dovršení 14 let mohou udělit v určitých případech souhlas a v případě nesouhlasu zákonného zástupce se zákrok provede, aniž by se aplikoval § 100 a po dovršení 14 let se automaticky § 100 uplatní. Pak by mladší byli v lepším postavení než ti, kteří již 14- ti let dovršili.
Tento výklad je ale nesprávný, protože je nutno respektovat úpravu OZ, který primárně vychází z toho, že nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Pokud tedy dovodíme rozumovou a volní vyspělost nezletilých určitého věku, pak je nezletilý v konkrétním případě plně schopen se rozhodnout a souhlas udělit (bez ohledu zda již dovršil 14-ti let, či nikoliv). Pak ovšem není prostor pro aplikaci § 100 OZ, neboť dítě je schopno souhlas udělit. Aplikace § 100, tak připadá v úvahu pouze v situacích, kdy nezletilý, který dovršil 14-ti let, není způsobilý souhlas samostatně udělit. Tím je zdůrazněna ochrana těchto osob a je akceptováno, že jejich spolurozhodovací schopnost se s věkem zvyšuje. Proto hranice 14-ti let. U dětí do 14-ti let není předpokládána tak vysoká rozhodovací (byť participační) schopnost a rozhodování v situacích, kdy dítě není schopno samostatně udělit souhlas, je přenecháno zákonným zástupcům – rodičům v rámci výkonu rodičovských práv.
Tímto výkladem také předejdeme absurdním situacím, kdy v ordinaci záleží na tom, zda dítě po dovršení 14-ti let přijde s rodičem, či bez rodiče.
Ze shora uvedeného tedy lze dovodit dva modely jednání nezletilých:
- Buď jsou způsobilí udělit souhlas samostatně, a pak nehraje roli, jak staré dítě je a nezáleží ani na případném rozporu se zákonným zástupcem;
- Nejsou způsobilí samostatně udělit souhlas a souhlas uděluje zákonný zástupce při zohlednění názoru nezletilého, pak ovšem v případě konfliktu zájmů závisí na dosažení věkové hranice 14-ti let, neboť v závislosti na jejím dosažení se uplatní (či neuplatní) § 100 OZ.