Jak již bylo na těchto stránkách nedávno avizováno, dne 28. 8 . měl ÚS vyhlásit nález ve věci stížnosti porodní asistentky A. Königsmarkové. Ačkoliv toto rozhodnutí bylo příznivci domácích porodů v ČR toužebně očekáváno a média jej již nyní interpretují jako pozitivní zprávu pro příznivce domácích porodů (viz Ústavní soud se zastal domácích porodů a zrušil trest pro Königsmarkovou), nelze z vlastního textu takový význam nálezu dovozovat. Především je nutno upozornit na to, že stížnost A.K. byla směřována zejména proti nesprávnému procesnímu postupu soudů (“ stěžovatelka protestuje proti způsobu, jakým bylo vedeno dokazování a tvrdí, že soudy opomenuly provedení důkazů, které navrhovala a které svědčily v její prospěch) a s tím souvisejícího posouzení profesního postupu stěžovatelky. Tímto směrem byly také vedeny úvahy soudců ÚS, když se zaměřili zejména na provádění důkazů v řízeních u obecných soudů a jejich hodnocení.
ÚS v rámci tohoto rozhodnutí konstatoval:
¨Protože trestním řízením dochází k maximálnímu zásahu do základních práv a života jednotlivce, musí mít takový zásah dostatečně silné ospravedlnění. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu „z pohledu procesně právního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela“ (viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05, N 116/41 SbNU 453). K zjištění a osvědčení těchto skutečnosti slouží důkazní prostředky, jimiž má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že je obviněný, resp. obžalovaný vinen.
V daném případě však Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že hodnocení důkazů je ze shora popsaných důvodů již „prima facie“ problematické a závěr o vině z nich nelze bez porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo učinit.“
Já osobně jsem přesvědčen, že rozhodnutí ÚS podporuje zásadu, že trestní právo by mělo být pouze ultima ratio a v zásadě by se v případě nedbalostních provinění zdravotnických pracovníků nemělo používat. Jsou zde k dispozici jiné právní prostředky – zejména žaloby civilní.
Současně je pro právníky zajímavé (a pro mě velmi alarmující), jakým způsobem stěžovatelka v rámci své stížnosti nakládá s pojmem lex artis. K tomu se asi vrátím v některé z dalších příspěvků.
Jinak klíčovou pasáží pro zastánce domácích porodů asi je poznámka týkající se lidské důstojnosti a svobodné volby – ÚS zde konstatoval:
„Tu Ústavní soud připomíná, že moderní demokratický a právní stát je založen na ochraně individuální a nedotknutelné svobody, jejíž vymezení úzce souvisí s důstojností člověka. Tato svoboda, jejíž součástí je i svoboda v osobních věcech, které člověk činí, je doprovázena určitou mírou přijatelného rizika. Právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu – z hlediska rodičů – je limitováno jen zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte, tento zájem však nelze vykládat jako jednoznačnou preferenci porodů ve zdravotnických zařízeních.“
Tato pasáž je sice jasná, ale nic neřeší ve vztahu k dalšímu vymezení pravidel provádění domácích porodů a zjevně bude záležet zejména na ESLP, jakým způsobem interpretuje současný právní stav na poli provádění domácích porodů v ČR a zda z něj vyvodí nějaké důsledky.
U soudkyně Ivany Janů je zřejmý názorový posun:
V rozhodnutí ÚS ve věci práva na porod doma, které předcházelo stížnosti k ESLP, která je nyní projednávána, ústavní soudkyně argumentovala ve svém disentu takto:
„Závěrem je nutno položit otázku: jaké rodinné soukromí či osobnostní právo těhotné ženy stát porušuje, pokud si tato může zvolit legální porod doma nebo využít porodní zařízení, kde má odbornou lékařskou péči včetně pediatrické, pro sebe i dítě. Každá volba má svá rizika, za která je nutno přijmout osobní odpovědnost.“
V podstatě negovala právo na porod doma se zdravotnickým pracovníkem a odmítala, že by odpírání zdravotní péče u porodu doma nějak zasahovalo do práv ženy.
A teď, když je na pořadu dne ústní jednání u ESLP ve věci domácích porodů a odpovědnosti České republiky, tak se již odkazuje na moderní demokratický a právní stát, který chrání individuální a nedotknutelnou svobodu související s důstojností člověka, jejíž součástí je i svoboda v osobních věcech doprovozená určitou mírou přijatelného rizika. „Právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu – z hlediska rodičů – je limitováno jen zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte, tento zájem však nelze vykládat jako jednoznačnou preferenci porodů ve zdravotnických zařízeních.“
Podle mě toto nelze vykládat jinak, že těhotná žena (se svým partnerem) se může v otázce svého porodu rozhodovat a přijímat přijatelné riziko. Toto jejich právo by však nemělo ohrožovat zdraví dítěte – tudíž implicitně by u takového porodu měla být zajištěna zdravotní péče, přičemž poskytnutí péče u porodu doma je přijatelné, protože bezpečný porod a ochranu zdraví dítěte nelze vykládat jen jako porod v porodnici.
Těším se na další příspěvek o lex artis 🙂
Tomáši, podle mě tu pasáž mylně chápeš jako jakési obiter dictum, přestože byla také jedním z meritorních důvodů rozhodnutí, i když ne prvořadým. K tomu jedna citace z „autorského“ výkladu nálezu:
Ivo POSPÍŠIL, generální sekretář Ústavního soudu /20. 8. 2013/
Ústavní soud v tomto nálezu se v podstatě zastal institutu domácích porodů jako takových a konstatoval, že je potřeba s nimi počítat a hledět na ty standardy jinak, než jsou standardy poskytování zdravotní péče. To riziko si nese prostě ta matka, která má právo volby.
Jinak i mě by velmi zajímal Tvůj názor ohledně pojmu lex artis v těchto otázkách, třeba zohledníš i názory odborných autorit přesahujících místní kotlinu.