Porod a mateřství jako neetický jev?

Tato úvaha reaguje na článek kontroverzní britské bioetičky Anny Smajdor z Univerzity East Anglia. Ta postuluje ve svém článku následující premisy: Těhotenství a porod dítěte jsou barbarské, neboť jsou bolestivé, riskantní a pro ženy sociálně omezující. Mateřství je podle jejího názoru nemoc podobná spalničkám.

Smajdor v článcích „The Moral Imperative for Ectogenesis“ a „In Defense of Ectogenesis“  vychází z úvah Rawlse a Dworkina o spravedlnosti, kdy dochází k fikci rozhodování ve stádiu tzv. závoje nevědomí, kdy člověk neví, v jakém postavení se narodí , tj. neví ani, zda se narodí jako muž či žena. Následně pak nastavuje otázku: Pokud byste měli možnost narodit se do společnosti  A, kde ženy nesou rizika spojená s těhotenstvím a porodem a do společnosti B, kde zcela funguje ektogeneze a děti jdou reprodukovány v umělých vagínách a zároveň byste předem netušili, zda se narodíte jako muž či žena, jakou společnost byste zvolili? Smajdor se domnívá, že společnost B.

Na základě toho uzavírá, že veřejné finance by měly být urgentně zaměřeny na vývoj umělých děloh, případně na výzkum v oblasti ektogeneze.  Jedině tak dojde k úplné rovnoprávnosti mužů a žen a zátěž reprodukce by byla rovnoměrně mezi muže a ženy.

Uvažujeme-li ovšem ad absurdum podle úvahy této bioetičky, doporučuji ještě ráznější  a eticky přijatelnější řešení:

Premisy:

Etické jednání je pouze takové jednání, které omezuje či odstraňuje bolest a strádání.

Lidský život je plný bolesti a strádání.

Lidskému životu předchází reprodukce lidí.

Závěr:

Chceme-li jednat eticky, pak musíme odstraňovat bolest a strádání.

Jednáme eticky, pokud předcházíme reprodukci lidí.

Uznáme-li nastíněné premisy jako pravdivé, pak můžeme po implikaci vyřčené závěry považovat taktéž za pravdivé, neboť z premis logicky vyplývají. Za těchto okolností bych pak doporučoval podpořit výsledné závěry a zakomponovat je do právního ustanovení, které by mělo formu perfektní právní normy následujícího znění:

„Kdo byť i z nedbalosti jedná tak, že následkem jeho jednání může být reprodukce a narození nového člověka, bude potrestán …“ Pokud je smyslem a účelem trestání prevence, a to ať v generální či individuální podobě, je takováto norma smysluplnou reakcí na výše nastíněné etické argumenty.

Právě ty se ale zdají být zcela iracionální a absurdní. Pohlédneme-li na ně však z pohledu některých etických výchozích pozic, nemusí být až tak zcela neakceptovatelné.

Např. utilitarismus v jeho klasické podobě (definované Jeremy Benthamem) tvrdí, že cílem veškerého jednání je maximalizovat princip užitku, tj. zvyšovat štěstí a odstraňovat bolest. /Domnívám se, že ke stejnému výsledku se dobereme i za předpokladu tzv. utilitarismu pravidel i utilitarismu činu, i utilitarismu kvalitativního či kvantitativního.

Kant, ze zcela odlišné, neempirické pozice, vyjadřuje, že „Ve světě, ba ani mimo něj není myslitelné vůbec nic,co by bylo možno bez omezení považovat za dobré, kromě dobré vůle.“ Pod dobrou vůli lze zahrnout jistě i snaha omezit bolest a utrpení.

A podobných argumentů by se dala připojit celá řada. Tato argumentace ovšem nemá sloužit k podpoře uvedeného názoru, že reprodukce je morálně špatné jednání, spíše poukazuje na to, co již bylo načrtnuto Davidem Humem, že skeptický rozum může veškerou filosofickou argumentaci rozložit, zatímco zdravý rozum nám umožňuje nejen přežití, ale i úspěšnou praktickou orientaci ve světě, a je i jednou z mála konstruktivních sil v poznání.

Článek Anny Smajdor i přes poměrně slušné disputační schopnosti autorky mně spíše než vědeckou stať připomíná citaci z filmu Monty Pythonů Život Briana, kde si jeden z členů schůze stěžuje, že chce rodit, neboť je právem každého muže rodit děti, pokud chce.   Nakonec dochází celá společnost k usnesení, že každý má právo mít děti.  V závěrečné diskusi této scény pak ve filmu dochází k tomuto rozhovoru:  „Jaký smysl má boj za jeho právo rodit děti, když žádné děti rodit nemůže?“ – „To je symbol našeho boje proti útlaku.“ -„To je spíše symbolem jeho boje proti realitě.“

Při čtení článků Anny Smajdor se nemohu zbavit obdobného závěru.