V minulých dnech jsem na stránky dal kompletní návrh nařízení, kterým se stanoví výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobeného pracovním úrazem. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně zásadní legislativní počin, který ovlivní praxi vyčíslování náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění – a domnívám se , že nejen u pracovních úrazů – je nutno se na něj podívat blíže. Mnoho zajímavostí se dočteme v RIA a zde je nutno poznamenat, že není zcela běžné, aby samotný legislativní návrh byl založen na nesprávném výkladu současného právního řádu. Takže se jeví jako poměrně úsměvné, když základní východisko návrhu je skutečnost, že v současné době jsou pracovní úrazy odškodňovány podle zrušené vyhlášky, ale protože je tato skutečnost zpochybňována, je nutno přijmout novou úpravu: „ I přes to, že zákoník práce výslovně stanoví, že se pro pracovněprávní účely podle předmětné vyhlášky až do doby nové (jiné) právní úpravy postupuje, vyskytly se právní názory, že tomu tak není.“
Předně je nutno konstatovat (a zde to bylo již dříve publikováno), že stávající znění ZP žádné výslovné zmocnění neobsahuje – proto také v rámci novely ZP je tam zmocnění vkládáno. Dále, jak již bylo opět uvedeno v jednom ze starších příspěvků na těchto stránkách, nelze vycházet z toho, že zrušená vyhláška byla zrušena pouze pro OZ (v němž bylo zmocnění k její vydání) a zůstala zachována pro potřeby ZP. Právní východisko úpravy je tedy mylné, což vlastně připouštějí i její tvůrci, když vkládají zmocnění pro vydání nařízení do ZP.
Současně se sluší uvést, že i za současné úpravy si mohou pojišťovny (tj. Česká pojišťovna a.s. a Kooperativa pojišťovna a.s., Vienna Insurance Group) vytvořit svoji metodiku pro odškodňování pracovních úrazů, a ne kompenzační mechanismus vkládat do právního předpisu (když tato skutečnost byla v případě původní vyhlášky opakovaně kritizována). Nebo mohly pojišťovny použít stávající metodiku Nejvyššího soudu a vyškolit si experty, kteří budou schopni náhrady vyčíslit. Aktuální potřeba přijetí nařízení je tedy podmíněna spíše leností a neochotou pojišťoven vytvořit fungující mechanismus stanovení odškodnění, než skutečnou starostí o poškozené pracovním úrazem. Současně hraje podstatnou roli skutečnost, že vyčíslování újmy se přesouvá na praktické lékaře, kteří vyčíslení za pojišťovny budou provádět (a dokonce formou posudku! – při vědomí všech právních konsekvencí zpracování posudku).
V oblasti praktické aplikace pak vidím dva problémy:
- Dvojkolejnost úpravy odškodňování v rámci ZP a OZ – nařízení zavádí dvojí systém odškodňování, kdy výše náhrad některé ze skupin (pracovní úraz – běžný úraz) může být v rámci kompenzace hodnocena jinak a ve svém důsledku může tato dvojkolejnost vést k nespravedlivému zvýhodňování jedné ze skupin;
- Překrývání nároků – důvodová zpráva uvádí: „I když Metodika Nejvyššího soudu nebude zcela implementována do právní úpravy – nařízení vlády, neznamená to, že zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz nebo nemoc z povolání a nebude spokojen s výší odškodnění dle tohoto nařízení (viz varianta II), by se nemohl domáhat vyššího odškodnění soudní cestou.“. Sama technika uplatnění části nároku je ovšem problematická – i v případech pracovních úrazů je nutno vycházet z toho že náhrady by měly být úplné a spravedlivé a důvodová zpráva tento princip rovněž zmiňuje. Pokud ovšem tyto náhrady mají být úplné a spravedlivé, pak v rámci občansképrávního řízení není co žalovat. Pokud je tomu jinak, pak nařízení opět mylně uvádí jako jeden z principů – předcházení soudním sporů. Pokud by totiž byly mimo pracovněprávní úrazy přiznávány náhrady vyšší, nařízení nové spory spíše bude generovat. Současně si nařízení neuvědomuje skutečnost, zmiňovanou opakovaně doktrínou, že náhrada újmy na zdraví tvoří jeden nárok, nikoliv více a bolestné a ZSU jsou pouze dílčí složky, které nevyčerpávají nárok celý; a dokonce část doktríny vychází z toho, že ve výroku rozhodnutí nemusí být tyto dílčí složky uváděny samostatně. V takovém případě není zcela zřejmé, z jakého titulu by poškozený uplatňoval své nároky ještě znovu v rámci OZ.
A současně je nutno konstatovat, že je tato úvaha o možnosti „doodškodnění“ v rámci OZ zcela nelogická, neboť buď zavádím zvláštní úpravu (ta by ale pak měla postihnout všechny aspekty odškodňování pracovních úrazů), nebo ponechám úpravu obecnou.
- Stanovení osoby, která vyčíslení bolestného a ZSU posudkem provádí – nařízení vychází z toho, že toto ohodnocení má být provedeno registrujícím lékařem – praktikem nebo PL DD. Důvodová zpráva uvádí: „V případě pracovních úrazů je navržen k vydání lékařského posudku registrující poskytovatel v oboru všeobecné lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost. Registrující poskytovatel disponuje ucelenou zdravotnickou dokumentací o zdravotním stavu posuzované osoby, neboť se do ní zakládají odborné lékařské nálezy od dalších poskytovatelů zdravotních služeb. Registrující poskytovatel má ke svému pojištěnci nejblíže, zná detailně a komplexně jeho zdravotní stav, včetně dopadů zdravotního postižení na kvalitu života posuzované osoby a je všobecně odborně erudován. Proto je tím optimálním subjektem pro stanovení bodového ohodnocení bolesti i ztížení společenského uplatnění.“ Samozřejmě toto odůvodnění vypadá na první pohled logicky, ale není. Předně by vyčíslení měl provádět ten, kdo je odborníkem ve vztahu k danému typu úrazu a jeho následků. Poškození mozku také nehodnotí očař. Praktik v řadě případů s daným typem následků neumí pracovat a není schopenje ani ohodnotit. A současně – pokud bude hodnotit stav pacienta pouze z jemu dostupných lékařských zpráv či výpisu ze ZD (a vyšetření), není toto hodnocení zcela objektivní, neboť řada informací může praktikovi chybět. V řadě případů vyžaduje správné zhodnocení celý tým lékařů a dalších odborníků (psychologa, fyzioterapeuta, atp.)
- V rámci vyčíslování ZSÚ (Příloha č. 3) praktickou proveditelnost vyčíslení registrujícím lékařem – praktikem. A to je již poslední poznámka. V rámci ZSU jsou stanoveny stupně ztížení společenského uplatnění – lehký, střední, těžký a úplný. V nařízení jsou pak velmi nejasně uvedeny definice (spíše explikace) těchto pojmů. Netroufám si ale odhadnout, jak budou praktici (často bez potřebných znalostí věci) tato hodnocení provádět. Možná si hodí korunou… Ale do odůvodnění posudku by to pak psát neměli.