Paliativní péče

By | 25.11.2013

Přinášíme stručný rozhovor s MUDr. Ondřejem Slámou, Ph.D. z Ambulance podpůrné a paliativní onkologie Masarykova onkologického ústavu v Brně o paliativní léčbě.

 

Mohl byste definovat pojem paliativní léčby?

Označení „paliativní léčba“ se používá v česku i v zahraničí ve dvou poměrně odlišných významech a kontextech. Především v onkologii hovoříme zcela běžně o paliativní chemoterapii, paliativní radioterapii nebo paliativní operaci. Rozumí se tím, že taková léčba není kurativní. Je to sice léčba kauzální (usiluje o likvidaci nádorových buněk), ale není radikální.  Nemůže pacienta vyléčit, navodit dlouhodobý (trvalý) stav zdraví. Paliativní léčba může nádor zmenšit, na nějakou dobu zastavit jeho růst a tím zmírnit některé jeho nepříjemné důsledky (např. bolest nebo dušnost) a také prodloužit život, získat čas života „navíc“. Délka tohoto „času navíc“ se u paliativní onkologické léčby počítá na týdny až měsíce, spíše výjimečně na roky.  Druhým významem slova paliativní léčba (nebo spíše paliativní péče) je souhrn všech léčebných postupů zaměřených na mírnění projevů (symptomů) a důsledků závažné nevyléčitelné nemoci, od léčby bolesti, nevolnosti a zácpy až po psychoterapii, sociální poradenství a spirituální péči. Cílem zde není zpomalení nebo zastavení nevyléčitelné nemoci, ale mírnění jejich projevů a udržení přijatelné kvality života. Především v tomto druhém významu pracuje s konceptem paliativní péče např. Světová zdravotnická organizace a  také např. Česká společnost paliativní medicíny. V posledních 30 letech se chápání paliativní péče významně posunulo a to ve dvou směrech. Z původního pojetí péče o umírající onkologické pacienty (viz např. práce Cicely Sounders a počátky hospicového hnutí v 60.a 70. letech 20 století) byla prospěšnost paliativní péče a paliativního přístupu jednoznačně prokázána také u neonkologických diagnóz (např. u chronických onemocnění srdce, plic, ledvin, u demence atd.). Rozšířilo se také časové období, po které je paliativní péče indikována. Prospěch z paliativní péče (tj. individualizované bio-psycho-socio-spirituální péče zaměřené na udržení dobré kvality života)  mají nejenom umírající, ale všichni pacienti, kteří trpí život ohrožující nemocí. Tato fáze může trvat několik dní ale také několik let. Rozhodně tedy neplatí, že „paliativní péče začíná tam, kde skončila léčba kauzální“. Lze říci, že paliativní péče a léčba je indikována u pacientů s život ohrožujícím onemocněním a to často současně s léčbou kauzální.

Na jaké úrovni je paliativní léčba v ČR?

Ve srovnání se západní Evropou jsme v ČR „pozadu“. Od 90. let minulého století se rozvíjela hospicová péče (klíčovou roli v tomto sehrála dr. Marie Svatošová). V současné době u nás existuje 15 hospiců. Pomalu a složitě se rozvíjí domácí hospicová péče. Při přemýšlení o úrovni paliativní péče je ale třeba připomenout, že z celkového počtu 100 000 lidí, kteří v ČR každoročně zemřou, umírá v hospicech 2000-3000 lidí, tedy 2-3%. Většina lidí (97%) umírá v nemocnicích, LDN, domovech pro seniory a doma, mimo hospice. Je prokázáno, že více než 2/3 z tohoto počtu potřebují v posledních měsících  a týdnech života paliativní péči. Otázka tedy stojí, jaké je úroveň péče o tyto nemocné (mimo hospice). Jak je léčena jejich bolest, jaká pozornost je věnována jejich psychickému a sociálnímu strádání. Nemáme bohužel reprezentativní data, ale  některé drobné sondy a četné kazuistiky ukazují, že v těchto zařízeních máme opravdu co zlepšovat. Cesta ke zlepšení úrovně paliativní péče v těchto zařízeních spočívá v budování ambulancí a konzultačních paliativních týmů, ale také v edukaci lékařů a sester, aby se o své nevyléčitelně nemocné lépe „paliativně“ starali. Témata paliativní péče je třeba zařadit do curricula už na lékařských fakultách a zdravotních školách a také v rámci atestační přípravy. Zde zatím v ČR postupujeme velmi pomalu…

Jak se podle Vás umírá v ČR? Dobře, nebo špatně?

Myslím, že odpověď zní: „Jak kde“ V hospicech prožívá závěr života pouze 3% umírajících. Tam je péče opravdu velmi dobrá. Na ostatních místech to hodně závisí na odborných a lidských kvalitách, citlivosti a vnímavosti zdravotníků, na vybavení oddělení, počtu lůžek na pokoji, organizaci návštěv u lůžka atd…. Hodně pacientů stále bohužel umírá opuštěných, v bolestech a utrpení, jehož mnohé složky by byly docela dobře řešitelné.  „Kultura“ péče o umírající v lůžkových zařízeních hodně závisí na primářích a vrchních a staničních sestrách, na atmosféře, která se kolem umírajících vytvoří. Celkově se mi zdá, že se situace mírně zlepšuje. Je také třeba připomenout, že o tom „ jak“ člověk umře, nerozhoduje zdaleka pouze kvalita zdravotní a sociální péče. Velká část umírajících dnes „ví, že umírá“ a právě způsob, jak tento fakt oni a jejich nejbližší zpracují, spoluurčuje celkové „vyznění“ závěru života.   Integrovat umírání a smrt do našich životních rozvrhů, pěstování „ars moriendi“ v naší postmoderní době, je výzvou pro filozofy, spisovatele, duchovní… i zdravotníky.

Preferujete zlepšení paliativní péče, nebo zavedení eutanazie?

Jsem přesvědčen, že v důsledku kulturního a hodnotového vývoje, kterým procházíme,  bude i v ČR v dohledné době eutanázie (usmrcení pacienta na žádost, resp. vydání letální dávky léčiva k sebezabití) v nějaké formě legalizována. Svou roli chci hrát jednoznačně na poli rozvoje a zlepšování úrovně paliativní péče.

V publikacích hájících eutanazii se často operuje s tím, že existuje utrpení (často se specifikuje, že jde o bolest), které paliativní medicína nezvládá. To je silný argument pro aktivní eutanazii či asistovanou sebevraždu. Je to podle Vás pravda?

Povaha utrpení pacienta (člověka) v závěru života je komplexní. Tělesné utrpení (např. bolest a dušnost) umí moderní paliativní medicína zmírnit. Ostatní aspekty, jako je zpracování a přijetí  ztráty , kontroly nad vlastním životem, fyzické i mentální zdatnosti, samota a závislost na cizí pomoci, mají povahu existenciálního utrpení, které velice úzce souvisí s nejzákladnějším hodnotovým,názorovým a vztahovým zakotvením každého člověka. Individualisticky hedonisticky „nastavený“ člověk v takové situaci často zakouší „nesnesitelné utrpení“, i když ho nic nebolí.  Paliativní péče zde může nabídnout laskavou péči, naslouchání, lidskou blízkost, někdy i nový kontext pro přemýšlení o vlastním životě a utrpení. Tato nabídka, ale není vždy pacientem přijata.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

7 + 3 =