Nejvyšší soud v rámci rozhodnutí (usnesení) 25 Cdo 1279/2025 ze dne 28. 5. 2025 řešil, zda je žalobce v řízení o náhradě škody vzniklé pochybením advokáta při zastupování v řízení o nároku na náhradu újmy na zdraví osvobozen od soudního poplatku, a to s ohledem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích, které mimo jiné osvobozuje od soudního poplatku navrhovatele, jemuž byla způsobena újma, v řízení o náhradu újmy na zdraví.
Žalobce byl přesvědčen, že mu osvobození svědčí, jelikož se fakticky domáhá shodného plnění (náhrady újmy na zdraví), avšak proti jiné osobě: „Žalobce se sice domáhá náhrady škody vzniklé neodborně poskytnutou právní službou, avšak žalovaná mu ji způsobila jednáním vedoucím k neúspěchu žalobce v jiném sporu, ve kterém se domáhal náhrady nemajetkové újmy. Žalobce se tak fakticky domáhá shodného plnění, jen proti osobě odlišné od škůdce – žalované.“
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoliv, pročež současně uvedl několik souvisejících případů, resp. příkladů. Hlavním důvodem zamítnutí patrně bylo, že se nejedná o bezprostřední plnění vyplývající z újmy na zdraví, ale o náhradu škody, která měla žalobci vzniknout pochybením advokáta:
„5. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zakotvuje osobní osvobození od placení soudních poplatku. Písmeno d) citovaného ustanovení pak osvobozuje navrhovatele v řízeních o náhradu újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením s ohledem na již tak tíživou situaci, které je navrhovatel utrpěním újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením vystaven. Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4429/2015, upřesnil, že řízením o náhradu újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích se rozumí i řízení o ochranu osobnosti, v němž se žalobce domáhá (pro některý z uvedených důvodů) náhrady nemajetkové újmy v penězích (dnes nárok sekundární oběti na náhradu újmy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
„6. Osvobození podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích se týká i žalobce, který se domáhá přímého nároku na pojistné plnění podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, (dále jen „zákon 168/1999 Sb.“) vůči pojistiteli, popřípadě podle § 24 zákona č. 168/1999 Sb. vůči České kanceláři pojistitelů (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 29 Co 436/2008, publikované pod č. 93/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 19 Co 356/2016, publikované pod č. 49/2018 Sb. rozh. obč.). Tím judikatura reagovala především na to, že zákon o soudních poplatcích nezohlednil posun v právní úpravě pojištění odpovědnosti za škodu, zakládající přímý nárok poškozeným na pojistné plnění vůči pojistiteli odpovědnosti škůdce, potažmo vůči České kanceláři pojistitelů. Ačkoli nejde přímo o spor o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, ale o spor o pojistné plnění, jedná se stále o bezprostřední plnění za újmu na zdraví, a proto lze osvobození podle § 11 odst. 2 vztáhnout i na řízení, kde na straně žalované vystupuje „pouze“ pojistitel podle zákona č. 168/1999 Sb., případně podle nyní účinného zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (srov. obdobné závěry u stanovení tarifní hodnoty při uplatnění pojistného plnění podle zákona č. 168/1999 Sb. v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. ÚS 2358/2024), tedy subjekt plnící z jiného právního titulu za škůdce. V nyní projednávané věci se však nejedná o bezprostřední plnění vyplývající z újmy na zdraví, ale o náhradu škody, která měla žalobci vzniknout pochybením advokáta. Není přitom rozhodné, jakého nároku se pochybení jeho právního zástupce týkalo, zda nároku na náhradu újmy na zdraví či nároku jiného. V řízení o náhradu škody způsobené porušením povinnosti advokáta je sice nezbytné objasnit, zda nebýt pochybení advokáta, byl by žalobce se svým nárokem úspěšný, avšak navíc musí být prokázány všechny další předpoklady odpovědnosti advokáta za vzniklou škodu, tedy to, že právní služba byla skutečně poskytnuta vadně a že příčinou neúspěchu advokátem zastoupeného účastníka je pochybení advokáta. Tvrdí-li žalobce, že mu vznikla škoda neodborným zastupováním žalovaným advokátem v řízení o náhradu újmy na zdraví, je předmětem tohoto řízení náhrada škody způsobené vadnou službou advokáta, nikoli porušení povinnosti zdravotnického zařízení při poskytování zdravotní péče a toto řízení není řízením o náhradu újmy na zdraví ve smyslu § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích. V řízení o náhradu škody vzniklé pochybením advokáta při zastupování v řízení o nároku na náhradu újmy na zdraví není navrhovatel osvobozen od placení soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích. Proto odvolací soud postupoval správně, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.“
Otázkou nicméně zůstává, zda je účelem dotčeného ustanovení zákona o soudních poplatcích osvobodit žalobce od soudního poplatku toliko v případech, na které poukazuje Nejvyšší soud. Úvodem své argumentace totiž konstatuje, že se navrhovatel v řízeních o náhradu újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením od soudního poplatku osvobozuje s ohledem na již tak tíživou situaci, které je navrhovatel utrpěním újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením vystaven. Podle mého názoru je žalobce v případě řešeném Nejvyšším soudem v ještě tíživější situaci, jelikož vedle újmy na zdraví je (dle svého tvrzení) vystaven i pochybení advokáta, kvůli němuž náhradu nemajetkové újmy nezískal. Nemělo by tedy osvobození žalobci svědčit i v těchto případech?
Právní věta usnesení zní: „V řízení o náhradu škody vzniklé pochybením advokáta při zastupování v řízení o nároku na náhradu újmy na zdraví není navrhovatel osvobozen od placení soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích.“
Rozhodnutí je dostupné zde.