V prvním díle příspěvku Osoba podle Johna Harrise jsme se věnovali představení teorie hodnoty lidského života známého bioetika Johna Harrise. Druhý díl je věnovaný kritice Harrisovy koncepce.
Představme si, že máme množinu A pěti individuí a1, …, a5. Mezi prvky A existují jisté rozdíly, nás však zajímá odpověď na jednu jedinou otázku: mají všechny prvky množiny A stejnou hodnotu života, je jejich život vůbec hodnotný? Ve snaze o racionální odpověď zvolíme tři prvky A – a2, a3 a a4 – a prohlásíme o nich, že o hodnotě jejich života nelze pochybovat. Nyní stojíme před další otázkou: pokud o hodnotě života a2, a3 a a4 nelze pochybovat, existuje určitá charakteristika (či charakteristiky) F, díky nimž mají a2, a3 a a4 svou vnitřní hodnotu? Po krátké reflexi dojdeme k závěru, že odpověď je kladná a prvky a2, a3 a a4 skutečně spojuje vlastnost (funkcionální charakteristika) F – schopnost vyšších kognitivních funkcí – díky níž má jejich život hodnotu a tím se jeho nositelé ocitají v přesně vymezené morální komunitě. Teorii T „pokud má x F, potom je jeho život hodnotný“ označíme za univerzální etickou teorii hodnoty života a s její pomocí se budeme pokoušet řešit etická dilemata. Zvláště nás bude zajímat, zda i zbývající prvky množiny A žijí hodnotný život; odpověď budeme samozřejmě hledat prostřednictvím aplikace T na prvky a1 a a5 a pokud budeme postupovat jako Harris, snadno zjistíme, že F není pravdivá o a1 ani a5. Pokud však společně s Harrisem usoudíme, že život a1 a a5 není hodnotný a hodný ochrany, potom nepostupujeme korektně.
V první řadě: k jakému závěru nás výše uvedený postup opravňuje? Pouze k jedinému – charakteristika F není nutnou, ale postačující podmínkou morálního statusu. X je postačující podmínkou Y tehdy a jedině tehdy, pokud X garantuje Y (jestliže X, potom Y). Pokud tedy nějaké individuum x splňuje funkcionální charakteristiku F, potom lze usoudit, že x je osoba (v Harrisově smyslu), členem morální komunity, nese morální status, jeho život je hodnotný a hoden ochrany. Pokud však x nesplňuje F, potom nelze usoudit, že x není členem morální komunity, neboť F není nutnou, nýbrž postačující podmínkou náležení do morální komunity. Jinými slovy, Harris svým postupem mohl dojít maximálně k postačující podmínce náležení do morální komunity, vydává ji však za podmínku nutnou, tj. takovou, kterou musí mít každé x, aby mělo nějaký morální status.
Pokud Harris svou „obecnou“ teorii hodnoty života aplikuje způsobem, jímž ji aplikuje, zaměňuje nutnou a postačující podmínku morálního statusu. Navíc se dopouští dalšího závažného logického prohřešku, argumentace kruhem. Připomeňme si, že Harris svou obecnou teorii hodnoty života předkládá jako prostředek řešení dilematických situací, v nichž je ve hře posouzení hodnoty konkrétních forem života (různých fází lidské existence). Ve chvíli, kdy předkládá teorii T a aplikuje F jako nutnou podmínku morálního statusu, neprovádí logickou aplikaci racionálními metodami získané obecné teorie, neboť implicitně předpokládá, že F je podmínka nutná, nikoli postačující. To jinými slovy znamená, že Harris předem, před samotnou aplikací, předpokládá, že a1 a a5 do morální komunity nepatří a tento předpoklad je povýšen za jeden z nutných principů výstavby a aplikace T. Zda však a1 a a5 mají nějaký morální status, o tom přece měla rozhodnout až aplikace teorie T. Kruh. Harrisova teorie hodnoty života je nesprávná, protože předpokládá to, co má rozhodovat. Konkrétně, předpokládá od samého počátku, že určité fáze lidské existence (embrya, plody, novorozenci…) nepředstavují hodnotný lidský život a nezasluhují samy o sobě žádnou ochranu. Lze bez nadsázky říci, že Harris od začátku věděl, jak chce řešit dilemata moderní lékařské etiky – interrupce, embryo-destruktivní výzkum, infanticida apod. – a tak si postavil teorii, kterou prohlašuje za neutrální, jež však ve skutečnosti řeší dilemata přesně tak, jak si Harris předem přeje. Taková teorie je zcela bezcenná.