Osoba podle Johna Harrise I.

By | 19.1.2014

V současné bioetice je takřka ortodoxií představa, že hodnota lidského života je různá: jinou hodnotu má život novorozence, jinou zase hodnota života dospělého člověka na vrcholu sil. Jedním ze zastánců této koncepce je i britský filosof John Harris, který svou koncepci lékařské etiky nejsystematičtěji předložil v publikaci The Value of Life. Ve dvou příspěvcích stručně představím Harrisovi teorii hodnoty lidského života (první příspěvek) a ukáži na její slabiny. Abych byl poněkud konkrétnější, ukáži, že Harris zaměňuje nutné a postačující podmínky náležení do morální komunity, takže navzdory svým tvrzením nepředkládá teorii, která by byla schopná vyřešit kontroverzní etická dilemata spojená s počátkem a koncem lidského života.

Klíčovým je problém osob. Osoba je pojem nesoucí morální náboj a určující začlenění bytostí, které jsou osobami, do morální komunity. Pokud je nějaké x osobou, potom si x zaslouží morální ochranu, kterou si jiné bytosti nezasluhují (dokonce ani lidské bytosti, pokud nejsou osobami). Jak tedy definujeme osoby? Jsou všechny lidské bytosti osobami? Mají stejný morální status? Je jejich život stejně hodnotný?

Harris vychází  z paradigmatického případu bytostí, o hodnotě jejichž života nikdo nepochybuje: dospělých lidských bytostí. Zaměříme-li se ně, můžeme objevit charakteristiky –  morálně relevantní charakteristiky – díky nimž je jejich život hodnotnější. Pokud u množiny známých bytosti X objevíme morálně relevantní charakteristiky A, B, C…, potom lze usuzovat i jinak: máme morálně relevantní charakteristiky A, B, C… a máme množinu bytostí Y. Pokud určité prvky Y splňují charakteristiky A, B, C…, potom je můžeme označit za osoby a přiznat jim stejný morální status, jaký přiznáváme členům množiny X. Tímto postupem lze určit všechny aktuální a potenciální prvky morální komunity, množiny osob (lidí, živočichů, mimozemských bytostí, pokud existují a splňují vlastnosti A, B, C…). Co tedy činí život dospělých lidských bytostí hodnotným? V odpovědi se Harris nijak nevzdaluje od funkcionálního vymezení osoby, jež nalezneme i u jiných vlivných bioetiků, kteří všichni vycházejí z Johna Locka: osoba je bytost, která je obdařena určitou minimální formou vědomí sebe sama a racionality, takže je schopna nahlížet na sebe jako na přetrvávající subjekt vědomí, vnímat sebe sama jako myslící subjekt situovaný v různých bodech prostoru a času. Tato definice osoby je  funkcionální: pokud určité x (bez ohledu na svůj druh) splňuje výše uvedené funkcionální charakteristiky, potom je x osobou.

Druhá strategie hledání definičního vymezení osoby se soustředí na otázku, co činí život hodnotným. Zpočátku se odpověď zdá prakticky nemožná: každý člověk hodnotí svůj život jinak, chápe určité momenty svého života jako hodnotné, cení si jiných věcí a lidí, vidí smysl svého života jinak, než ostatní. Pokud se zaměříme na obsah jednotlivých evaluací života jako hodnotného, velmi těžko dospějeme k nějaké všeobecné zastřešující charakteristice. Odpověď na otázku „co činí život hodnotným“ však můžeme uchopit poněkud jinak. Představme si, že lidské bytosti x a y předkládají dvě různé charakteristiky A a B jako udávající hodnotu jejich životu. A i B se obsahově zcela liší, x i vidí hodnotu svého života zcela jinak, nicméně A a B přece jen mají něco společného: nikoli obsah (samozřejmě), ale samotný fakt, že x a y mají kapacitu podat určité vymezení hodnoty svého života, tj. že B jsou hodnocením života ze strany x a y. Nejde o obsah A a B, ale o to, že x a y mohou vůbec udat nějaké charakteristiky A a B. Podstatné tudíž není vymezení obsahu A a B, ale existence nějakých bytostí x a y, které jsou schopné hodnotit svůj život jako hodnotný a přát si, aby jejich život pokračoval.

Harrisovo vymezení podmínek, které činí život – nejen lidský, nýbrž život obecně – hodnotným v sobě implicitně zahrnuje odpověď na důležitou otázku „proč je špatné ukončit hodnotný život“. Klasické teorie, jež můžeme subsumovat pod zastřešující název „posvátnost lidského života“ tvrdí, že lidský život ve všech jeho podobách je posvátný a proto je naší povinností ho respektovat a chránit. Pokud se však této nauky vzdáme – což je většinový postoj dnešních bioetiků – musíme přijít s novým vytyčením hranic morální komunity; rozšířit či zúžit kruh. Současně je nezbytné určit nová kritéria hodnoty života: pokud není hodnotný každý (lidský) život, jaký (lidský) život je hodnotný? Co činí (lidský) život hodnotným a hodným morální ochrany? Harris odpovídá, že lidský život je hodnotný z toho důvodu, že jeho „nositelé“ vůbec mohou svůj život nějakým způsobem hodnotit a přát si v něm pokračovat. Hodnotný a hodný ochrany je pouze takový život, jenž je životem bytosti, která svůj život může nějakým způsobem hodnotit. Z toho evidentně vyplývá, že pokud určitý člověk x hodnotí svůj život tak, že si přeje ve své pozemské existenci pokračovat, znamenalo by jeho usmrcení permanentní poškození jeho touhy po životě. Jestliže si však x přeje zemřít, potom by podle Harrise nerespektování jeho přání zemřít bylo eticky stejně chybné, jako nerespektování jeho přání žít. Je to logické: život sám o sobě žádnou hodnotu nemá, nemá smysl hovořit o posvátnosti lidského života bez ohledu na způsob, jak je ten který určitý život hodnocen. Život je tedy hodnotově neutrální a příslušný etický náboj získává pouze díky subjektivní evaluaci subjektu života – pokud si někdo přeje zemřít, mělo by se jeho přání respektovat, neboť jeho život získává svou hodnotu skrze akt hodnocení; pokud si někdo přeje žít, mělo by být jeho přání respektovat, neboť jeho život získal aktem hodnocení svou odpovídající etickou hodnotu.

Obě dvě výše popsané strategie konvergují. Když se ptáme, kdo je schopen hodnotit svou vlastní existenci, jaký druh bytosti má tuto kapacitu, dostaneme neo-lockeovskou definici osoby: pouze bytost obdařená alespoň rudimentální schopností vědomí sebe sama je osobou, a pouze taková bytost může nějakým způsobem hodnotit svůj vlastní život, ať už je obsah jeho hodnocení jakýkoli. Výsledkem Harrisových úvah je tedy chápání osoby jako nezávislého centra vědomí, existujícího v čase a schopného přát si prožívat svou vlastní budoucnost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

19 − sixteen =