V srpnu letošního roku řešil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 3362/22 problematiku určení správné výše tarifní hodnoty ve sporech o náhradu nemajetkové újmy na zdraví (pro účely náhrady nákladů řízení).
Nejedná se v základu o nic jiného než o dobře známý „spor“, jak vykládat advokátní tarif (AT), konkrétně zda v těchto případech vycházet z § 8 odst. 1 nebo § 9 odst. 4 AT:
„17. V projednávané věci je sporné stanovení tarifní hodnoty u dílčích nároků na náhradu nemajetkové újmy – konkrétně u bolestí a ztížení společenského uplatnění. Nalézací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení u nich vycházel podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu ze součtu přisouzených částek, zatímco odvolací soud vyšel z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu. U nároků na náhradu škody (majetkové újmy) oba soudy shodně vycházely z přisouzených částek.“
Ústavní soud se nyní v nálezu neztotožnil s již ustálenou judikatorní praxí Nejvyššího soudu (aplikace § 9 odst. 4 AT), pročež požaduje postupovat podle § 8 odst. 1 AT:
„19. Ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho jednotlivých ustanovení vyplývá, že je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3281/22 ze dne 8. 3. 2023 a sp. zn. III. ÚS 2040/22 ze dne 13. 12. 2023; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ustanovení § 9 odst. 4 advokátního tarifu se pak nemůže číst izolovaně, nýbrž v kontextu jeho prvního odstavce, což konkrétně znamená, že částka 50 000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech náhrady nemajetkové újmy na zdraví, protože nejde o spory, v nichž nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (k tomu srov. zejména dále b. 25)…
35. V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů primárně vycházel z § 8 odst. 1 advokátního tarifu a aby zohlednil, že hodnota sporu spočívající v rozsahu újmy byla od počátku řízení s menšími odchylkami dána.“
V této souvislosti odkazuji na článek zpracovaný k této problematice, v němž podrobně rozebírám její jednotlivé atributy (a v němž se ostatně přikláním k právnímu řešení zastávaném Nejvyšším soudem, které ovšem nepovažuji za koncepčně vhodné): https://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/175
Nyní podle mého názoru stojí za pozornost argumentace, která Ústavní soud vedla v projednávané věci k aplikaci § 8 odst. 1 AT, jde zejména o bod 25 nálezu:
„25. Zatímco u jiných sporů o náhradu nemajetkové újmy (např. za zásah do pověsti člověka, újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) není volná úvaha soudu podle § 136 o. s. ř. při určování výše újmy vyjma obecných mantinelů blíže limitována a je skutečně „volná“, u odčinění újmy na zdraví je situace odlišná: žalobce vyčíslí konkrétní částku, která obvykle vychází ze znaleckého posudku a objektivizovaných hodnot formulovaných v tzv. Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Přestože tato metodika není právně závazná, slouží jako podpůrný podklad či „odrazový můstek“ pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění soudem, jejíž kritéria Nejvyšší soud převzal do své rozhodovací praxe [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 27/23 ze dne 13. 3. 2024 (101/2024 Sb.)]. Při určování výše náhrady za újmu na zdraví hraje klíčovou roli znalecký posudek, který zohledňuje medicínské aspekty konkrétního případu, na rozdíl od jiných osobnostních sporů, v nichž je prostor pro soudní uvážení širší a méně determinovaný posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Tento typ sporu se tak blíží „klasickému“ sporu o náhradu škody – jak tomu bylo ostatně do 31. 12. 2013, kdy se újma na zdraví považovala za škodu na zdraví, u níž se odměna advokáta vypočítávala podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu z přisouzené částky. Byť se právní úprava od 1. 1. 2014 změnila, nastíněná specifika těchto sporů přetrvala. Je proto třeba na újmu na zdraví pohlížet odlišně než na jiné zásahy do osobnostních práv, a to i při rozhodování o nákladech řízení; tomu ostatně odpovídá i legislativní iniciativa zmíněná v b. 29.“
Z tohoto odstavce vyvozuji, že aby bylo podle Ústavního soudu možné aplikovat § 9 odst. 4 AT, pak musí určení výše žalované částky záviset na „skutečně volné“ úvaze soudu ve smyslu § 136 OSŘ, což u náhrady nemajetkové újmy na zdraví (zde za bolesti a ztížení společenského uplatnění) od 1. 1. 2014 není dle Ústavního soudu splněno s ohledem na tzv. Metodiku NS.
Tato argumentace ÚS není podle mého názoru správná. Je snad již notorietou, že od 1. 1. 2014 došlo ke koncepční změně při určování výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví – zrušena byla „bodová vyhláška“, pročež § 2958 OZ vychází ze, slovy ÚS, skutečně volné úvahy soudu. Vydání Metodiky NS na této koncepční změně nemůže nic změnit. Tím spíše, pokud sám Ústavní soud v jiném rozhodnutí popisuje význam Metodiky NS následovně:
„…Ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdraví podle občanského zákoníku následně došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu. Jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), dostupná na www.nsoud.cz, která sice zavádí určitou podobu bodového hodnocení, avšak pouze pro oblast odčinění bolesti. Pro oblast ztížení společenského uplatnění metodika bodový systém zcela opouští a vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity a participace, přičemž vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací. Lze dodat, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž je třeba výhradně vycházet z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce ...“ (podle IV. ÚS 3122/15).
Ústavní soud tedy zdůrazňuje, že Metodika NS je „pouhým“ nezávazným doporučením, pročež soudy musí při určování výše nemajetkové újmy primárně vycházet z individuálních okolností inherentních pro ten který případ.
Připomeňme v této souvislosti klíčovou tezi Koziola o východiscích určování výše náhrad za nemajetkové újmy obecně, tedy i v případě újem na zdraví:
“As far as the assessment is concerned, it must first be taken into account that non-pecuniary damage cannot be directly evaluated in money but that only a balancing of the non-pecuniary harm in money or a certain restitution is possible. Hence, the compensation of non-pecuniary harm in money necessarily requires a discretionary decision: the ‘first assessment‘ of non-pecuniary harm can only be done very freely and in an arbitrary manner, though an appropriate relation between the compensation awards for different non-pecuniary harm should be striven towards. Naturally, there is not so much free discretion when it comes to awarding compensation in subsequent, comparable cases. The amount of compensation awarded finds its justification in comparison with similar cases already decided […]. The fairness of the damages for non-pecuniary damage thus depends on whether comparable cases are evaluated the same and different cases differently and there is at least a rough proportion between the sums of compensation, which corresponds to the rank of the interests infringed.” (KOZIOL, H. Basic Questions of Tort Law from a Germanic Perspective. Wien: Jan Sramek Verlag, 2012, s. 114.).
S ohledem na výše uvedené pak poněkud paradoxně vyznívá bod 30 nálezu (k významu vlastního znaleckého posudku poškozené nadto srov. bod 20 nálezu):
„30. V nynější věci stěžovatelka vstupovala do řízení se znaleckým posudkem, na základě něhož vyčíslila požadovanou náhradu za vytrpěné bolesti na 652 209 Kč a za ztížení společenského uplatnění na 1 910 917 Kč. V řízení byl proveden dále důkaz revizním znaleckým posudkem, který tyto nároky vyčíslil podobně: bolesti na 127 733,40 Kč a ztížení společenského uplatnění na 2 003 023 Kč; nalézací soud pak vycházel z hodnot uvedených v revizním znaleckém posudku. Stěžovatelka nebyla plně úspěšná proto, že rozhodnutí záviselo na výsledcích znaleckého dokazování a na úvaze soudu (viz bod 73 rozsudku nalézacího soudu).“
Jinými slovy, výše náhrady újmy se neurčila podle znaleckého posudku stěžovatelky, nýbrž podle revizního znaleckého posudku, který mimo jiné snížil samostatný nárok na bolestné z 652.209 Kč na 127.733, 40 Kč, žalobkyně tedy v této části řízení požadovala cca 5 krát více, než jí bylo nakonec přisouzeno. Podle Ústavního soudu však byla hodnota sporu s menšími odchylkami známá (viz bod 31 nálezu). Důvodem neúspěšnosti žalobkyně pak bylo podle ÚS jednak znalecké dokazování (zjišťování konkrétních okolností) a jednak úvaha soudu.
S ohledem na výše uvedené ÚS zakončil, že pro aplikaci § 9 odst. 4 AT tedy nebyly splněny podmínky:
„31. Stěžovatelka nepožadovala „astronomickou“ částku, která by zjevně převyšovala náhradu za její újmu na zdraví, ale částku, kterou určil jí oslovený znalec. Hodnota sporu spočívající v rozsahu újmy tedy byla od počátku řízení s menšími odchylkami známá a v konečném rozhodnutí autoritativně vyčíslená (obdobně jako v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23, jehož závěry je Ústavní soud vázán; ostatně takto postupoval i nalézací soud). Vyšel-li za takové situace odvolací soud u nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví z náhradní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 advokátní tarif, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady, nerespektoval příslušnou kogentní právní úpravu, závaznou judikaturu Ústavního soudu a porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).“
Podle mého názoru nelze než shrnout, že si Ústavní soud ve své argumentaci značně protiřečí co do významu volné úvahy soudu a znaleckého posudku jedné ze stran.
Závěrem, jak sám uvádí Ústavní soud (bod 29 nálezu), měl by být tento výkladový spor dočasný, jelikož od 1. ledna 2025 má vejít v účinnost novela AT, která v těchto případech stanoví příslušnou tarifní hodnotu:
㤠9a
(1) Výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však částka 500 000 Kč, se považuje za tarifní hodnotu ve věcech
a) osobnostních práv, ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, a ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně osobních údajů, s návrhem na náhradu nemajetkové újmy…“
Novelizaci rozumím tak, že se bude i na spory o náhradu nemajetkové újmy na zdraví aplikovat nově tento § 9a odst. 1 písm. a) AT, čímž odpadne (pro účely AT) polemika o povaze náhrady nemajetkové újmy na zdraví a o způsobu určování její výše. Nebo nikoliv?
Nález je dostupný zde.