V poměrně recentním nálezu (sp. zn. II. ÚS 3003/20 ze dne 3. 8. 2021) se Ústavní soud zabýval případem, v němž byla poškozené způsobena trestným činem (znásilněním) nemajetková újma, a to zásahem do nedotknutelnosti její osoby (fyzické a psychické integrity) a jejího soukromí. Poškozená napadla rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností z důvodu přiznání nízké náhrady nemajetkové újmy. Výše přiznané náhrady byla mimo jiné odůvodněna tím, že stěžovatelka s ohledem na onemocnění, jímž trpí, není schopna plně chápat zásahy do svých práv.
S tímto závěrem se Ústavní soud ovšem neztotožnil, přičemž uvedl: „Dojde-li zásahem do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) ke vzniku újmy, nelze snížit náhradu této újmy jen z důvodu, že poškozený jednotlivec není schopen z důvodů svého postižení plně chápat zásah do svého základního práva.“
V nálezu pak Ústavní soud rovněž poukázal na paralelu při odčiňování nemajetkových újem způsobených dětem, kterým nelze přiznávat nižší náhrady pouze z důvodu, že s ohledem na svůj věk nejsou plně schopny chápat význam zásahů do svých práv: „Tato rozhodnutí odrážejí obecnější princip, že zranitelnost jednotlivce spočívající v nemožnosti plně chápat zásahy do svých práv nemůže být s ohledem na rovnost lidí v důstojnosti i v právech (čl. 1 Listiny) důvodem pro to, aby práva daného jednotlivce požívala menší ochrany. Snížení náhrad újmy pro osoby, které nejsou schopny plně chápat zásahy do svých práv, by totiž v konečném důsledku vyjadřovalo, že práva těchto osob mají nižší hodnotu a že jejich ochrana má menší význam – a tedy že tyto osoby si ve svých právech nejsou rovny (v rozporu s čl. 1 Listiny) s jinými jednotlivci.“
Takový přístup lze jen kvitovat a ostatně také odpovídá postupům při odčiňování újmy na zdraví (vytrpěných bolestí). Aktuální tendence v této oblasti směřuje k objektivnímu chápání charakteru nemajetkové újmy na zdraví a její náhrady, potřeba objektivizace se např. objevila v souvislosti s řešením případů pacientů ve vegetativním stavu. Při subjektivním charakteru tohoto typu újem bychom museli v těchto případech dospět k zásadní neodčinitelnosti způsobené újmy na zdraví, což zřetelně nabourává princip rovnosti, na který v nálezu rovněž odkazoval Ústavní soud (podrobněji k této problematice viz např. T. Doležal v MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018. ISBN 9788075021991, s. 994 a násl.)
Nález Ústavního soudu je dostupný zde.