Na říjnovém jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu byla schválena právní věta k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3144/2021, které se zabývalo problematikou vymezení okruhu osob oprávněných k náhradě nákladů na výživu podle obou odstavců ustanovení § 2966 občanského zákoníku.
Skutkové okolnosti případu byly následující: Dne 16. 12. 2016 při dopravní nehodě zemřel jako spolujezdec druh žalobkyně. Žalobkyně s ním a se svými dvěma dětmi z předchozího manželství žila od roku 2010 ve společné domácnosti. Do května 2016 byla žalobkyně nezaměstnaná, přičemž poškozený jí i jejím dětem zajišťoval ze svého příjmu vysoký životní standard. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady nákladů na výživu podle ustanovení § 2966 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolací otázkou se stala otázka, zda a za jakých podmínek má pozůstalá družka po úmrtí druha nárok na náhradu podle § 2966 o. z.
Nejvyšší soud dovolání věcně zamítl jako nedůvodné, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok ani podle jednoho ustanovení § 2966 občanského zákoníku s následujícím odůvodněním:
Ustanovení § 2966 o. z. upravuje majetkový nárok vznikající za splnění odlišných zákonných předpokladů dvěma různým okruhům oprávněných osob při usmrcení osoby blízké. V odstavci 1 jde o osoby označené jako pozůstalí, jimž svědčilo právo na výživné, ať bylo fakticky poskytováno, či nikoliv, což jsou předci a potomci (§ 910), neprovdaná matka (§ 920), manželé (§ 697), osvojenci a jejich předci a potomci (§ 853). Tyto osoby mají nárok na náhradu nákladů na výživu, jejímž smyslem a účelem je odškodnění majetkové újmy, která vznikla osobám odkázaným na výživu tím, že ten, kdo jim ji poskytoval nebo k tomu byl povinen, zemřel následkem škodní události, s níž je spojena povinnost škůdce hradit škodu (§ 2894 odst. 1). V odstavci 2 je pamatováno na další osoby, jimž sice zemřelý nebyl podle zákona výživou povinován, a přesto jim ji poskytoval. Příbuzenský nebo jiný vztah k zemřelému zde není rozhodný, neboť okruh oprávněných je určen a je závislý na konkrétním zjištění, zda, komu a v jakém rozsahu zemřelý výživu fakticky poskytoval; mělo by jít o pravidelné plnění, nikoli jen o ojedinělou či příležitostnou materiální výpomoc, jehož úroveň ovšem nemusí být srovnatelná s plněním vyživovací povinnosti. Ostatně i pojmenování nároku „příspěvek na výživné“ (podle § 2966 odst. 2 o. z.) svědčí o rozdílu v rozsahu, v němž má být, ve srovnání s § 2966 odst. 1 o. z., poskytována náhrada. Příspěvek se přiznává z důvodu slušnosti, což znamená, že podmínkou vzniku nároku těmto osobám je okolnost, že ztráta poskytovaného finančního zajištění by odporovala obecně sdíleným představám o spravedlivém, přiměřeném a slušném uspořádání vztahů. V obou případech jde o peněžitou dávku mající charakter peněžitého důchodu. Doba jejího poskytování není pevně určena a závisí na předpokládaném trvání vyživovací povinnosti (u nároku podle odstavce 2) či délce života osoby, která výživu zajišťovala (u nároku podle odst. 1). Na tomto výkladu § 2966 o. z., jenž koresponduje jeho jazykovému vyjádření, panuje bezvýjimečná shoda v odborné literatuře [např. BEZOUŠKA, Petr. Náhrada nákladů na výživu pozůstalým. In: HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1741, či RYŠKA, Michal. Náklady výživy pozůstalých. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3131.].
Mezi osoby oprávněné podle § 2966 odst. 1 o. z. tedy nepatří osoby, kterým zemřelý nebyl povinen poskytovat výživné na základě zákona, ani poskytoval-li je dobrovolně. Druh a družka nemohou být osobami oprávněnými podle § 2966 odst. 1 o. z. Snížení životní úrovně osoby, které zemřelý poskytoval dobrovolně výživné, ač k tomu nebyl ze zákona povinen, není bez dalšího okolností, odůvodňující přiznání nároku na příspěvek na výživné podle § 2966 odst. 2 o. z…
Jako družka zemřelého by se žalobkyně mohla případně vůči žalované pojišťovně domáhat pojistného plnění odpovídajícího nároku na příspěvek na výživné podle § 2966 odst. 2 o. z. za splnění tam uvedených podmínek, což však (dle jejích skutkových tvrzení) nečiní. Netvrdí totiž, že by jí zemřelý poskytoval nějaké pravidelné finanční plnění, ale jen to, že při soužití s ním měla významně vyšší životní úroveň, než po jeho úmrtí (když i tu lze označit za nadstandardní). Ve vztahu k základní podmínce, aby ztráta výživného od zemřelého uvrhla oprávněnou osobu do situace vymykající se obecným představám o slušném, přiměřeném a spravedlivém uspořádání poměrů, neuvedla žalobkyně žádné relevantní argumenty, vyjma konstatování rozdílu mezi mimořádně příznivou životní úrovní a popisem ekonomických výhod, jimž se těšila při soužití se zemřelým a mezi životní úrovní, jíž dosahuje ze svého příjmu po jeho úmrtí. Jakkoli se jistě jedná o pro ni citelně nepříjemnou změnu, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nedovodil rozpor s požadavkem slušnosti.
Schválená právní věta:
„Druh a družka nepatří mezi osoby oprávněné k náhradě nákladů na výživu pozůstalým podle ustanovení § 2966 odst. 1 o. z., které takový nárok nezakládá osobám, jimž zemřelý nebyl povinen poskytovat výživné na základě zákona, ani poskytoval-li je dobrovolně. Snížení životní úrovně osoby, které zemřelý poskytoval výživné dobrovolně, ač k tomu nebyl ze zákona povinen, není bez dalšího okolností, odůvodňující přiznání nároku na příspěvek na výživné podle § 2966 odst. 2 o. z.“
Rozsudek je dostupný zde.