Odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za trestné činy proti životu

Kolegyně Helena Krejčíková z Centra medicínského práva PF UK mi nabídla dnes k publikaci zajímavý text. Text přikládám:

Odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za trestné činy proti životu

Helena Krejčíková

Úvod

V České republice byl prolomen dosavadní princip individuální trestní odpovědnosti, tj. odpovědnosti za trestný čin dovozované výlučně u fyzických osob, zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále také jen TOPO). S účinností k 1.1.2012 zákon stanuje podmínky vzniku trestní odpovědnosti právnických osob za spáchání trestných činů taxativně uvedených v § 7 zákona, v němž nejsou zahrnuty trestné činy proti životu a zdraví.

Až na výjimky (např. trestný čin nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 trestního zákoníku) tak v současné době přichází v oblasti poskytování zdravotních služeb do úvahy trestní odpovědnost právnických osob za trestné činy páchané spíše bez přímé souvislosti s bezprostředním poskytováním zdravotní péče, namátkou trestný čin podvodu, neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací, trestné činy daňové, úplatkářství ad.

Poslaneckou sněmovnou ČR je však nyní projednávána novela TOPO, jíž je okruh trestných činů nově stanoven negativním výčtem v tom smyslu, že právnická osoba může být shledána trestně odpovědnou za spáchání všech trestných činů s výjimkou těch, které jsou výslovně uvedeny v § 7 TOPO. Tak bylo možné právnickou osobu uznat vinnou všemi trestnými činy proti životu a zdraví, mimo privilegované skutkové podstaty trestných činů proti životu (trestný čin zabití, vražda novorozeného dítěte matkou, účast na sebevraždě) a trestný čin rvačky[1].

V případě, že novela TOPO bude schválena v tomto znění, lze očekávat její dopady i v oblasti poskytování zdravotních služeb a další kriminalizaci zdravotnictví. Mezi odbornou veřejností již probíhá diskuse nad možným trestněprávním postihem právnické osoby – poskytovatele zdravotních služeb (zejména za porušení hygienických předpisů)[2]; nelze však opomíjet ani možnou trestněprávní odpovědnost za trestné činy proti životu a zdraví spáchané právnickou osobou – poskytovatelem zdravotních služeb v důsledku nedostatečné organizace poskytování zdravotní péče.

Britská právní úprava trestní odpovědnosti poskytovatelů zdravotních služeb

 

Trestní odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb není jevem v zahraničních právních úpravách zcela ojedinělým, kupř. ve Velké Británii lze za stěžejní průlomové rozhodnutí považovat rozsudek ve věci nemocnice Southampton General Hospital, která byla shledána trestně odpovědnou za smrt 31letého pacienta, přijatého původně k provedení rutinní operace kolena. U pacienta se po operaci rozvinula stafylokoková infekce, která vyústila v toxický šok a smrt pacienta. Ve věci byli nejprve v roce 2003 odsouzeni dva ošetřující lékaři pro trestný čin usmrcení z hrubé nedbalosti[3], následně byla na základě § 3 zákona Health and Safety Act z roku 1974 trestně stíhána i nemocnice. V roce 2006 byla nemocnice odsouzena za skutek spočívající v nedostatečném řízení lékařů a dohledu nad nimi a byl ji uložen peněžitý trest ve výši 100 000 liber[4].

 

V roce 2007 byl pak ve Velké Británii přijat zákon Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act, na základě kterého je možno postihnout nejzávažnější případy selhání ze strany vyššího managementu[5]), tj. trestněprávně stíhat poskytovatele zdravotních služeb za smrt pacienta v souvislosti se situacemi, kdy řízení a organizace zdravotní péče ze strany vyššího managementu zcela zřejmě nedosahuje standardu přiměřené péče[6].  Lze tedy shrnout, že zákon pro dovození trestněprávní odpovědnosti vyžaduje poměrně vysokou míru bezohlednosti[7] vůči ochraně života.

 

Možný dopad novely TOPO pro oblast poskytování zdravotních služeb v ČR

K případům, že byla z nedbalosti způsobena újma na zdraví či smrt pacienta v důsledku nesprávného nastavení systému poskytování zdravotní péče, dochází i v české klinické praxi. Typicky se jedná o situace, kdy zdravotní péči poskytuje neodborně (non lege artis[8]) lékař bez specializované způsobilosti, a není dostatečně zajištěn tzv. dohled lékaře se specializovanou způsobilostí v daném oboru dle § 4 odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta[9].

Zcela konkrétně se může jednat např. o odborně nesprávné ošetření 86letého pacienta po pádu se zlomeninou horní končetiny, který pro významné zhoršení zdravotního stavu dokonce 3x během noci vyhledal lékařskou pohotovost; byl však vždy odeslán (toutéž) ošetřující lékařkou do domácího léčení, přičemž lékařka nezohlednila polymorbiditu pacienta (zejména diabetes a ischemickou chorobu srdeční) a v té době zavedenou terapii (mimo jiné aspirin, lék ředící krev). Pacient v důsledku vnitřního krvácení (a anemie) následně prodělal mozkovou mrtvici a infarkt myokardu; po 12 dnech od úrazu umírá. Při řešení stížnosti podané k disciplinárním orgánům ČLK bylo zkonstatováno, že celé ošetřování pacienta bylo vedeno nedostatečně zkušenou lékařkou bez soustavné kontroly primářem oddělení.[10] Jakkoliv výkon soustavné kontroly je zřejmě přísnějším požadavkem, než zákonem vyžadovaný dohled, lze shrnout, že bylo prokázáno, že během celé noci, kdy pacient byl opakovaně vyšetřen a propouštěn do domácí péče, si ošetřující lékařka konzultaci primáře nevyžádala, a primář oddělení se o případ nezajímal, což nepochybně je alarmující.

Vzhledem k platné právní úpravě byl výše uvedený případ řešen toliko jako disciplinární provinění na léčbě zúčastněných lékařů. Bude-li však novelizován TOPO, pak nelze vyloučit, že bude v obdobných věcech připadat do úvahy i trestní odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb, konkrétně tehdy, bude-li možné poskytovateli zdravotních služeb jednání zdravotníků, které zapříčinilo smrt či újmu na zdraví, přičítat[11]. Přičítat bude možné poskytovateli zdravotních služeb jednání zdravotníka tehdy, pokud trestný čin zdravotníka byl spáchán na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů poskytovatele zdravotních služeb či oprávněných osob anebo proto, že orgány poskytovatele zdravotních služeb či oprávněné osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat.  Mezi tato opatření lze jistě zařadit interní předpisy upravující dostatečné personální zabezpečení jednotlivých oddělení, a to vč. zajištění reálného a efektivního dohledu ze strany lékaře se specializovanou způsobilostí nad začínajícími kolegy bez specializované způsobilosti, a zejména adekvátní kontrolu jejich dodržování.

Závěr

Je nesporné, že poskytování zdravotních služeb je činnost společensky prospěšná, do níž by trestní právo mělo ingerovat jen jako ultima ratio a v souladu se zásadou subsidiarity. Ostatně přílišná kriminalizace zdravotnictví má i pro společnost mnohé neblahé důsledky, jako je vyžadování nikoliv potřebných (finančně náročných a pacienty zatěžujících) výkonů a vyšetření nikoliv pro dobro pacienta, ale za účelem forenzní ochrany zdravotníka.

Při srovnání s britskou právní úpravou se nabízí otázka, zda novelou TOPO předvídaná odpovědnost za nedbalostní trestné činy proti životu a zdraví není pro oblast poskytování zdravotních služeb konstruovaná na základě přičitatelnosti příliš přísně, a zda práh trestnosti poskytovatelů zdravotních služeb za spáchání nedbalostních trestných činů nebude nastaven příliš nízko. Je nepochybné, že bude-li schválena novela TOPO, která připustí trestní odpovědnost poskytovatelů zdravotních služeb za nedbalostní trestné činy proti životu a zdraví, bude pro aplikační praxi zcela stěžejní výklad § 8 odst. 2 písm. b) TOPO, konkrétně obrat „která po nich lze spravedlivě požadovat“.  Takový stav však vzhledem k požadavku na právní jistotu nelze považovat za zcela vyhovující.

 

 

 

 

[1] K tomu srov. Sněmovní tisk 304/0, část č.1 /4. Novela z. o trestní odpovědnosti právnických osob. Dostupné na webových stránkách http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=304&CT1=0.

[2] Zejména CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O. Trestněprávní odpovědnost právnických osob za poskytování zdravotní péče. In: Jelínek, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob v České republice: bilance a perspektivy. 1. vyd. Praha: Leges, 2013,str. 220-228. ISBN-978-80-87576-58-8.CÍSAŘOVÁ, Dagmar. Návrhy na úpravu pojmu lex artis v současné právní situaci v České republice. In: Lege artis v medicíně. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 65-72. ISBN 978-80-247-5126-9. CÍSAŘOVÁ, D., SOVOVÁ, O.: Aktuální problematika trestnosti právnických osob. Úvahy de lege lata a de lege ferenda. Bezpečnostní teorie a praxe.3/2014. Policejní akademie České republiky v Praze, Praha, 2014, na str. 35-42.

 

[3] Misra and Srivastava [2004] EWCA Crim 2375

[4] R v Southampton University Hospitals NHS Trust [2004].

[5] Pod označení senior management lze v českých podmínkách subsumovat vedoucí pracovníky a tzv. vyšší management, tj. primáři, přednostové klinik, náměstci pro léčebnou péči apod.

[6] Ust. § 1 a 2 zákona Corporate Manslaughter and Corporate Homicide Act z roku 2007.

[7] A to konkrétně tzv. gross negligence, tj. hrubou nedbalost.

[8] Tzv. medicínsky nesprávný odborný postup; dle § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, tzv. náležitá odborná úroveň (postup podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti).

[9] Zákonem předjímaná podrobnější prováděcí právní úprava tohoto ustanovení dosud neexistuje, toliko Česká lékařská komora vydala (nezávazné) Doporučení představenstva ČLK č. 1/2007 k výkonu dohledu lékaře se specializovanou způsobilostí nad lékaři s odbornou způsobilostí.

 

[10] Z řešení stížnosti, projednávané disciplinárními orgány ČLK, stížnost registrovaná pod č.j. 08/32/676C

[11] Ust. § 8 odst.1 písm. d) TOPO.