V poslední době vyšla hned dvě rozhodnutí, jedno Ústavního a jedno Nejvyššího soudu, která se zabývala problematikou ochrany života a zdraví dítěte v průběhu porodu.
Nejprve však připomeňme, že Ústavní soud (viz např. nález ÚS sp. zn. 1565/14 ze dne 2. 3. 2015) již dříve vyslovil názor, že: „…ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu je ústavním pořádkem chráněným statkem“, resp. Nejvyšší soud (viz např. usnesení NS sp. zn. 6 Tdo 411/2023 ze dne 31. 10. 2023), že: „Okamžik počátku života je tedy bezesporu spojován s porodem… Rozhodujícím časovým rozhraním je zde začátek porodu, tedy okamžik, kdy dítě začne opouštět tělo matky.“
Plod v lůně mateřském tedy zásadně není nositelem práva na život s výjimkou ochrany života a zdraví dítěte v průběhu porodu jako ústavním pořádkem chráněného statku.
A nyní k avizovaným recentním rozhodnutím:
1) Usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2517/23 ze dne 15. 1. 2026 se týkalo ústavní stížnosti ženy, která mj. (zjednodušeně) tvrdila, že došlo k zásahu do jejích osobnostních práv tím, že jí poskytovatel zdravotních služeb provedl císařský řez v plné narkóze bez jejího informovaného souhlasu. Císařský řez však měl být proveden s ohledem na urgentní ohrožení života rodícího se dítěte.
V této věci se tak jednalo o konflikt zájmů rodičky a nenarozeného dítěte (tzv. maternal-fetal conflict), pročež otázkou ústavnosti provedení císařského řezu bez souhlasu rodičky se doposud Ústavní soud nezabýval.
Ústavní soud dospěl k názoru, že: „Císařský řez je určitě legitimním prostředkem ochrany ústavní hodnoty ochrany zdraví a života nenarozeného (rodícího se) dítěte.“
Ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Z odůvodnění:
„40. Vzhledem k právu ošetřovaného na nedotknutelnost vlastní osoby se pro oprávněný zásah do jeho tělesné a duševní integrity vyžaduje právní důvod. S výjimkou zákonem stanovených případů je vždy vyžadován informovaný souhlas ošetřovaného (POVOLNÁ, Michaela. § 2642 [Oprávněnost úkonů v rámci péče o zdraví]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1).
- Městský soud částečně nesprávně spojil neexistenci porušení práva na tělesnou integritu stěžovatelky s tím, že postup personálu vedlejší účastnice byl lege artis. Nezákonnost se totiž v případě stěžovatelky neodvíjí od základní povinnosti poskytovatele vykonávat svou činnost řádně, tzv. postupem lege artis. Může dojít k zásahu do osobnostních práv, i když čistě zdravotní péče je provedena správně. Bylo potřebné přezkoumat, zda k pochybení nedošlo ještě o krok dřív. Tedy zda lékař tuto činnost (provedení císařského řezu v celkové anestezii) vůbec mohl vykonávat.
- Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2013 č. j. 30 Cdo 3223/2011 shledal, že „[p]ouhé konstatování odvolacího soudu, že „léčebný postup žalované při ošetřování a léčbě dcery žalobkyně byl správný a bylo při něm postupováno lege artis“ či „znalec neshledal žádné výkony non lege artis“ a „zjištěný léčebný postup při léčbě a ošetřování dcery žalobkyně podle těchto zjištění odpovídal poznatkům současné lékařské vědy, nelze jím dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně ani její dcery“, je nedostačujícím, neboť dovolatelka se domáhala nejen ochrany proti zásahům do života a zdraví, ale také ochrany proti zásahům do lidské důstojnosti a též namítala svoji nedostatečnou informovanost. V případě posuzování zásahu do lidské důstojnosti není možné pouze odkázat na fakt, že nebylo shledáno pochybení non lege artis; znalec se totiž vyjadřuje pouze k otázkám odborným a vyjadřování k právním věcem mu nepřísluší, a tudíž není možné hodnotit zásah do lidské důstojnosti pouze ve světle lékařského znaleckého posudku.“
- Z výše uvedeného vyplývá pravidlo, že lékařský zákrok vůči svéprávné a vnímající osobě schopné o svém osudu rozhodovat lze zásadně učinit pouze s jejím informovaným souhlasem. Ústavněprávní požadavek souhlasu pacienta se promítá i do zákonné úpravy poskytování léčby. Zákon č. 372/2011 Sb, o zdravotních službách („zákon o zdravotních službách“) na jedné straně v § 28 odst. 1 stanoví, že zdravotní služby lze pacientovi zásadně poskytnout pouze s jeho „svobodným a informovaným souhlasem“. Podle § 34 odst. 3 téhož zákona pacient na druhou stranu může odmítnout vyslovit souhlas s poskytnutím zdravotních služeb.
- Výše popsaný základní princip byl nicméně judikatorně oslaben v případě některých konfliktů zájmů rodičky a nenarozeného dítěte (tzv. maternal-fetal conflict). Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 konstatoval výjimečnou možnost zásahu do tělesné integrity rodící ženy bez jejího souhlasu (viz body 72 až 86 prvního nálezu). Stanovil, že takový zásah do práva rodící ženy je možný z důvodu ochrany zdraví a života dítěte. Tento právní názor převzal Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2480/20 (viz body 20 až 30 nálezu). Jednalo se ovšem pouze o část odůvodnění, a proto se této otázce nevěnoval hlouběji. Otázkou ústavnosti provedení císařského řezu bez souhlasu rodičky se doposud Ústavní soud nezabýval (nález ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. I. ÚS 605/24).
- Je nutno připomenout, že ochrana zdraví a života nenarozeného dítěte tak, jak s ní pracoval Ústavní soud ve své předcházející judikatuře, je ústavní hodnotou, nikoli konstatováním nového práva na život nenarozeného dítěte. Právo na život Listina zaručuje jen narozeným lidem: o dosud nenarozených vypovídá jen druhá část ustanovení čl. 6 odst. 1 (Lidský život je hoden ochrany již před narozením). Podle Jana Wintra lze souhlasit s nálezem slovenského ústavního soudu PL. ÚS 12/01 z 4. 12. 2007, že z oné věty nevyplývá základní právo nenarozeného člověka na život, nýbrž jen objektivní ústavní hodnota. To vytváří široký prostor pro uvážení zákonodárce, který může chránit základní práva těhotné ženy (Wintr, Jan. Principy českého ústavního práva. 2. vyd., Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 1. vyd. Vysokoškolské učebnice. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-449-7, str. 165).
- Protože právní osobnost nenarozeného plodu je citlivou politickou otázkou, ESLP se jí záměrně ve své judikatuře zabývající se reprodukčními právy vyhýbá. Ve věci Vo proti Francii ponechal otevřenou otázku, zda plod spadá do působnosti čl. 2 Úmluvy (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vo proti Francii ze dne 8. července 2004, č. 53924/00). S ohledem na různé vnitrostátní přístupy k tomuto problému ESLP shledal, že určení počátku práva na život je na uvážení států, které jim ESLP v této oblasti poskytuje, a to i v rámci evolutivního výkladu Úmluvy, která je „žijícím instrumentem“, který je nutné vykládat ve světle současných životních podmínek. Proto nepovažoval za vhodné abstraktně odpovědět na otázku, zda je nenarozené dítě „osobou“ ve smyslu čl. 2 Úmluvy. Ve věci A. B. C. proti Irsku dále soud projevil neochotu stanovit jasná práva plodu, místo toho se soustředil na vyvažování zájmů státu na ochraně „veřejné morálky“ (včetně ochrany života plodu) a práv žen na zdraví a pohodu (rozhodnutí ESLP ve věci A. B. C. proti Irsku ze dne 16. prosince 2010, č. 25579/05).
- V situaci, kdy se řeší pouze zásah do tělesné integrity ženy, jde o hledání rozumné rovnováhy kolidujících hodnot a zachování podstaty a smyslu daného základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Ústavní soud vychází z toho, že práva matky (rodičky) a dítěte nelze stavět do umělých konfliktů a považovat je za protichůdná. V převážné většině případů totiž matky postupují v souladu s nejlepšími zájmy dítěte (nález sp. zn. II. ÚS 1238/21, bod 55). Nelze zaměřovat pozornost pouze na zájmy rozeného dítěte, ale současně od nich nelze zcela odhlížet.
- Právo na tělesnou integritu určitě omezit lze, nejedná se o právo absolutní, ovšem neměl by zde být dán prostor pro libovůli zdravotnického personálu. Při poměřování přiměřenosti tak výrazného zásahu do práv zranitelné osoby, kterou je rodící žena, je však nutno přistupovat velice přísně.
- Ústavní soud z výše nastíněných závěrů vychází a ztotožňuje se s nimi. Obecné soudy mají povinnost zohlednit nejenom to, zda byl postup lékařského personálu lege artis, ale také, zda byl k němu dán právní důvod (v tomto případě existence informovaného souhlasu nebo proporcionalita zásahu s ohledem na ochranu ústavní hodnoty ochrany života a zdraví nenarozeného dítěte). V případě stěžovatelky městský soud v druhém napadeném rozsudku uvádí, že fakt, že postup personálu vedlejší účastnice nemusel být jediný možný (zejména hodnoceno zpětně s vědomím narození zdravého novorozence), není argumentem vyvracejícím závěr, že se jedná o postup lege artis. Sám městský soud explicitně připouští, že stěžovatelka tvrdí, že nedala souhlas k provedení císařského řezu v celkové anestezii. V bodě 30 na str. 13 druhého napadeného rozsudku uvádí, že i když v porodním plánu stěžovatelka možnost císařského řezu připustila, následně si císařský řez nepřála. Městský soud blíže nezkoumal, k čemu konkrétně stěžovatelka souhlas dala nebo nedala. Nepovažoval to za podstatné, protože postup lékařského personálu byl lege artis a dítě se narodilo zdravé. To je nedostačující, protože stěžovatelka se domáhala nejen ochrany proti zásahům do života a zdraví, ale i do jejího práva na tělesnou integritu (tedy osobnostního práva).
- Toto dílčí pochybení ovšem nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Městský soud totiž vysvětlil, proč byl zákrok nevyhnutelný s ohledem na urgentní ohrožení života rodícího se dítěte. Závěr městského soudu je v souladu s předchozí judikaturou Ústavního soudu. V situaci stěžovatelky byly dány výjimečné okolnosti pro tak závažný zásah do jejího práva na tělesnou integritu. Městský soud se s proporcionalitou zásahu vypořádal. Císařský řez byl indikován z důvodu možných fatálních následků na zdraví dítěte. Takový přístup byl zvolen i s ohledem na zdraví stěžovatelky, která mohla svým přístupem, kdy oddalovala porod (což soudy vyhodnotily i na základě výpovědi znalce), k této situaci určitým způsobem přispět. Proto je tato námitka stěžovatelky zjevně neopodstatněná.“
„56. Císařský řez je určitě legitimním prostředkem ochrany ústavní hodnoty ochrany zdraví a života nenarozeného (rodícího se) dítěte. Ovšem lze si představit situace, kde by císařský řez bez informovaného souhlasu (například ve spojení se specifickým přístupem personálu, nebo nátlakem) mohl být nepřípustným zásahem do práva stěžovatelky nebýt vystavena ponižujícímu zacházení. Poměřování kolidujících zájmů pak už nepřichází v úvahu. Takovou úroveň nevyhnutelného ponížení však jednání lékařského personálu vůči stěžovatelce v tomto konkrétním případě nepřekračuje, přestože stěžovatelka mohla chování zdravotnického personálu takto subjektivně vnímat. Proto je i tato námitka stěžovatelky zjevně neopodstatněná. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani další argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.“
2) Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 120/2026 ze dne 18. 3. 2026 se týkalo odsouzení ženy za spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti zjednodušeně tím, že si přes své odborné vzdělání porodní asistentky jako rodička nepočínala tak, aby nedošlo k újmě na zdraví a životě novorozeného poškozeného, přestože věděla, že existuje riziko pro plod při vaginálním porodu koncem pánevním, který vyžaduje odborné vedení porodu zdravotnickými pracovníky.
Jednou z námitek obviněné ženy bylo, že chyběla trestnost jejího činu, jelikož se svého jednání měla dopustit před vznikem právní osobnosti dítěte. Následně dodala, že přečinu usmrcení z nedbalosti se nelze dopustit v době, kdy plod ještě nebyl narozen: „Platí totiž, že za živého člověka ve smyslu trestního zákoníku je nutno považovat živě narozený lidský plod úplně vypuzený z těla matky. Za živého člověka není považován lidský plod, který je v těle matky. Proto je obviněná přesvědčena, že aplikace trestní odpovědnosti musí být bezpodmínečně vázána na skutečné narození živého dítěte. Pokud chyběl předmět trestného činu, tedy živý člověk, nemohla se na něm obviněná dopustit nedbalostního usmrcení.“
Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že novorozenec je chráněn od okamžiku, kdy již při porodu alespoň částečně začal opouštět tělo matky. V době porodu dítě není pouhou součástí matčina těla. Získává nejen právo na zdraví, ale i právo na poskytování zdravotní péče.
Z odůvodnění:
„24. Nejvyšší soud zde odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, podle něhož se plod stává dítětem a získává právo na ochranu života v okamžiku, kdy porod začne. Ústavní soud se v tomto případě i v souvislosti s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva přiklonil k tomu, že ač nenarozené dítě bezprostředně před porodem není ještě subjektem práv, a tudíž je to z formálního pohledu matka, která má právo o porodu rozhodovat, je z hlediska morálních hodnot a zásad právního řádu demokratického státu nutno chránit život a zdraví takového nenarozeného dítěte. Již v době porodu tak není dítě pouhou součástí matčina těla a potažmo jejího práva na soukromý život. Získává nejen právo na zdraví, ale i právo na poskytování zdravotní péče. Byť je rodič zákonným zástupcem dítěte, z čehož vyplývá, že má právo dávat souhlas nebo nesouhlas se zdravotními zákroky, do rodičovského práva je možné zasáhnout v případě, že je třeba provést neodkladné a nezbytné zákroky nutné k ochraně života dítěte nebo odvrácení hrozící újmy na jeho zdraví. V takovém případě lze jednat i proti vůli rodiče. Právo na soukromý život, z něhož je odvozováno právo rodit podle své volby, je totiž limitováno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I ÚS 4457/2012, v němž je výslovně uvedeno, že právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu z hlediska rodičů je limitováno jen zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru souladnému s převažujícími názory trestněprávní doktríny, a to, že novorozenec je chráněn od okamžiku, kdy již při porodu alespoň částečně začal opouštět tělo matky. Jedná se o tradiční trestněprávní koncepci, která není iracionální, aby bylo důvodu ji z pohledu ústavněprávního korigovat (srov. Kühn, Z.: Příručka Ministerstva spravedlnosti ČR, svazek 57. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, s. 9). Také komentář k trestnímu zákoníku se přiklání ke shodnému závěru o počátku trestněprávní ochrany dítěte: „Rozhodujícím časovým rozhraním je zde začátek porodu, tedy okamžik, kdy dítě začne opouštět tělo matky (srov. Šámal, P.: § 140. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1861, marg. č. 1). Lze proto uzavřít, že dítě je v průběhu porodu chráněno trestním právem, čímž je jasně vyvrácena námitka obviněné o tom, že v době rozhodného jednání nebyl plod právní osobou, a tedy nemohl být objektem trestněprávní ochrany. Poškozený nebyl v době své smrti pouhou věcí, součástí těla matky, ale člověkem, a tedy nositelem vlastních subjektivních práv, tedy i práva na ochranu života. Splňoval proto kritéria individuálního objektu jako obligatorního znaku dovozeného trestného činu. V daném případě proto nelze hovořit o absenci předmětu útoku.“
Lze uzavřít, že recentní rozhodnutí Ústavního soudu i soudu Nejvyššího následují názor, podle něhož je třeba rozlišovat mezi právním statusem plodu před zahájením porodu a ochranou života a zdraví dítěte v průběhu porodu. Jakmile porod začne, nejde již „pouze“ o otázku autonomie rodičky a obecnou ochranu lidského života před narozením, nýbrž o ochranu života a zdraví dítěte jako ústavním pořádkem chráněným statkem.