Ochrana informací vedených ve zdravotnické dokumentaci o třetích osobách po nabytí účinnosti NOZ

Poměrně nedávno byl v Právních rozhledech publikován článek Mgr. Nonnemanna s názvem „Zdravotnická dokumentace po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku“. V tomto článku mě zaujala jedna pasáž, která se týkala právě zpřístupňování osobních údajů třetích osob obsažených v záznamech o péči o zdraví (dokumentaci) bez jejího souhlasu. Více než před rokem jsem se totiž přesně tímto problémem na těchto stránkách zabýval v příspěvku „Zajišťuje zákon o zdravotních službách dostatečně ochranu informací vedených v dokumentaci o třetích osobách?“ (přístupné na http://zdravotnickepravo.info/zajistuje-zakon-o-zdravotnich-sluzbach-dostatecne-ochranu-informaci-vedenych-v-dokumentaci-o-tretich-osobach/) a bohužel dospěl k odlišnému závěru než Mgr. Nonnemann.
Cituji příslušnou pasáž z jeho článku:

„Ustanovení § 2648 odst. 2 NObčZ rovněž obsahuje obecný zákaz zpřístupňovat osobní údaje třetí osoby obsažené v záznamech o péči o zdraví bez jejího souhlasu. Tento zákaz se zjevně týká jak zpřístupnění údajů třetí osoby samotnému klientovi, o němž jsou záznamy vedeny, tak dalších osob, kterým mohou být na základě zvláštního zákona za splnění určitých podmínek rovněž zpřístupněny. Naproti tomu zákon o zdravotních službách informace obsažené ve zdravotnické dokumentaci takto nerozlišuje a režim přístupu do dokumentace upravuje jednotně bez ohledu na to, jaké informace, resp. o jakých osobách, dokumentace obsahuje.
Právo tudíž zavádí dva odlišné přístupy. Do zdravotnické dokumentace, dokumentace o poskytování zdravotních, lékařských službách mají jak pacient, tak další v zákoně uvedené osoby přístup i tehdy, pokud obsahuje osobní údaje třetích osob, resp. k těmto údajům mohou mít přístup i bez souhlasu dotčené osoby, a to právě na základě zmocnění vyplývajícího ze zákona o zdravotních službách.6 K částem záznamů o péči o zdraví poskytované nelékařskými profesemi, které obsahují osobní údaje třetích osob, by pak měl být umožněn přístup jak klientovi, tak všem ostatním jen tehdy, pokud s tím daná třetí osoba vysloví souhlas.
V praxi se obvykle bude jednat především o informace vyplývající z rodinné či sociální anamnézy pacienta, klienta, které bezpochyby osobní, případně i citlivé údaje třetích osob (rodičů, prarodičů, sourozenců atd.) obsahovat mohou. Obvykle se bude jednat o údaje sdělené samotným klientem, nicméně nelze vyloučit ani údaje získané odjinud či o jiných osobách. Zdravotnická dokumentace ve velké většině případů bude obsahovat údaje více citlivého charakteru, detailnější a hlubší informace o zdravotním stavu dotyčné osoby a třetích osob, o nemocích či zraněních, jež prodělaly nebo jimiž trpí, o medikaci atd. Naproti tomu záznamy o péči o zdraví obvykle budou obsahovat informace méně senzitivního charakteru. Právní řád však přísnější režim přístupu k obsaženým informacím konstruuje v situaci, kdy zcela zjevně budou zpracovány informace méně citlivé, představující menší zásah do soukromí, zatímco pro zpracování citlivějších a invazivnějších údajů zavádí režim mírnější.
Lze tento protiklad výkladově překlenout, nebo se musíme držet textu zákona, v tomto případě nového občanského kodexu? Nabízí se výkladová metoda od většího k menšímu, kdy za skutečnost významnější lze považovat zpracování a zpřístupnění osobních a citlivých údajů lékařského charakteru ve zdravotnické dokumentaci vedené poskytovatelem zdravotních služeb, a za méně významnou, méně citlivou pak zpracování a zpřístupnění údajů v záznamech o péči o zdraví vedených nelékařskými profesemi či zařízeními. Při takovémto výkladu bychom dospěli k závěru, že pokud právní řád pro určité osoby či okruhy osob zakotvuje právo na přístup do zdravotnické dokumentace včetně osobních údajů třetích osob, potom by stejný (stejně mírný, resp. mírnější) režim měl být uplatněn i na právo na přístup k záznamům o péči o zdraví, které obsahují méně citlivé údaje. Naproti tomu opačně lze argumentovat, že tato otázka je pro nelékařského poskytovatele zdravotních služeb upravena výlučně v novém občanském zákoníku, zvláštní zákon danou otázku nereguluje nijak, resp. o ní mlčí, a proto je nezbytné aplikovat obecný zákaz zpřístupňování údajů o třetích osobách bez jejich souhlasu. Podle mého soudu lze oba výklady považovat za legitimní a přípustné. Osobně se však kloním spíše k prvnímu z nich, neboť se domnívám, že pro v zásadě obdobné zpracování osobních a citlivých údajů (obdobné co do účelu, rozsahu, kategorií zpracovávaných údajů atd.) by měla platit pokud možno obdobná či totožná pravidla. Nastíněný výklad pomocí metody a maiori ad minus se tak vzhledem k účelu a charakteru institutu nahlížení do zdravotnické dokumentace či do záznamů o péči o zdraví jeví jako smysluplný a správnější.“ (zvýrazněno autorem příspěvku)

Mgr Nonnemann ovšem vychází ze situace, kdy předpokládá, že stav upravený v ZZS je správný a žádoucí. Já se tak nedomnívám, a dokonce jsem přesvědčen (jak jsem uvedl již v původním příspěvku), že ZZS tuto ochranu třetích osob neobsahuje v důsledku opomenutí zákonodárce.

Proto bych zde naopak postupoval jinak – vzhledem k tomu, že ZZS tuto problematiku neupravuje, považoval bych za lex specialis nový občanský zákoník (tím také dostává povážlivé trhliny tvrzení Mgr. Nonnemanna o tom, že ZZS je vždy lex specialis  – což si osobně nemyslím). Neboť v některých situacích může být  absence obdobného ustanovení v ZZS vnímána jako velmi problematická  -např. zmocním k nahlížení do mé dokumentace kamaráda – je však krajně nevhodné , aby se tento dozvěděl i údaje z rodinné anamnézy (např. o onemocněních matka a otce).

Současně jsem si vědom, že   ustanovení § 2648 odst. 2 NOZ je poměrně kategorické a může vést k výkladu, že i samotnému ošetřovanému je možno sdělit údaje o třetích osobách pouze s jejich souhlasem (když je pravděpodobně uvedl sám ošetřovaný).

 

4 thoughts on “Ochrana informací vedených ve zdravotnické dokumentaci o třetích osobách po nabytí účinnosti NOZ

  1. Michal Ryska

    Zdravím Tome,

    pokud považuješ NOZ v tomto rozsahu za lex specialis, tak přímo důvodová zpráva k § 2647 až 2650 (tj. incl. sporný § 2648 odst.2) výslovně uvádí, že se navrhuje úprava obecná, která nezasahuje do úprav zvláštních zákonů. Ohledně „zpřístupnění“ údajů o třetích osobách ošetřovanému, které přitom tyto údaje sám dříve sdělil poskytovateli, bych to viděl tak, že se o žádné zpřístupnění vůbec nejedná, pokud těmito údaji ošetřovaný zjevně sám disponoval již dříve (a jako takové je také již dříve poskytovateli uvedl). Jinými slovy: v těchto situacích se zákaz dle § 2648 odst. 2 nepoužije, neboť by se jednalo o ryze formalistický výklad práva bez ohledu na jeho účel a smysl. Podstata je možná zčásti podobná tomuto (i když zde nejde o informační sebeurčení, ale o dřívější znalost informací o třetí osobě):

    http://www.pravo-medicina.sk/detail-aktuality?new_id=561

    1. Tomáš Doležal

      Ahoj Michale,
      díky za komentář. Já se kloním také k tomu, že by šlo jít cestou neposuzovat zpřístupnění údajů, které tam sám ošetřoavný sděllil za jejich zpřístupnění ve smylu § 2648.
      Jinak s tou specialitou dost bojuji, ale je zřejmé, že paušální konstatování v důvodové zprávě o poměru obecného a zvlášního v řadě případů neobstojí. Těch situací je relativně dost. A zrovna v tomto případě je to ustanovení OZ navíc i celkem užitečné a smysluplné.

      Tomáš

      1. Antonín Valuš

        Dobrý den, velice zajímavý názor.
        Domnívám se, že otázka je mnohem širší, jak ostatně naznačujete. Podstatné je, jakým způsobem budeme posuzovat vztah obou předpisů a rovněž, jakou povahu z hlediska dělení úpravy na veřejnoprávní a soukromoprávní budeme přisuzovat relevantním ustanovením ZoZS (nikoli zákonu jako celku). Jedná se o veřejnoprávní úpravu? Pokud ano, pak se nabízí vztah obecného a zvláštního práva (srov. rozsudek NSS 2 As 50/2005-53), který by podle mého názoru (při argumentaci F. Nonnenmanna a samozřejmě hlubší argumentaci) daný problém mohl řešit (navíc, pokud přijmeme Váš názor, že absence dané úpravy v ZoZS je opomenutím zákonodárce; byť je použití analogie ve veřejnoprávní úpravě obecně nepřípustné, domnívám se, že zde by byly silné teleologické argumenty). Nebo se snad jedná o zvláštní soukromoprávní úpravu? S ohledem na předmět úpravy ani tento závěr nelze vyloučit. ZoZS totiž v mnoha případech stanovuje povinnosti poskytovateli ZS či pacientovi, aniž by k nim přiřadil odpovídající skutkovou podstatu správního deliktu, tedy rezignuje na státní dohled, který je však veřejnoprávní úpravě vlastní (resp. je smyslem jejího přijetí). Byl to úmysl či opomenutí zákonodárce? Domnívám se, že úmysl, což je patrné například z toho, že neexistuje správní delikt dopadající na situaci, kdy poskytovatel ZS nepostupoval lege artis. Ústavní soud již dávno dospěl k závěru, že veřejné a soukromé právo od sebe nejsou odděleny „čínskou zdí“, nýbrž jsou to dvě roviny práva, která se vzájemně doplňují, resp. v jistém smyslu umožňují přesahy.

        Již se velmi těším se na kongres medicínského práva, protože doufám, že k tomuto tématu bude plodná diskuse.

        A. Valuš

  2. L.S.

    Díky za zajímavý článek i diskuzi. Chtěl bych využít situace, jelikož nemám právní vzdělání a zeptat se Vás na následující záležitost.

    Dle Vyhlášky 98/2012 o zdravotnické dokumentaci je dle § 4 součástí zdravotnické dokumentace zdravotnické záchranné služby mimo jiné „zvukový záznam o příjmu volání na národní číslo tísňového volání 155“.

    Tedy jedná se o zdravotnickou dokumentaci a zároveň ve výzvě je často identifikace třetí osoby – volajícího (například svědka příhody) ve formě jména a příjmení a jeho telefonní čísla. Součástí hovoru pochopitelně nikdy není dotaz, zda můžeme tyto jeho údaje poskytovat třetí osobě.

    Mé dotazy:
    1) Je správné, pokud pacient požádá o svou zdravotnickou dokumentaci, aby mu byla vydána nahrávka včetně informace o třetí osobě (tel. číslo + jméno) bez souhlasu této třetí osoby osoby?

    2) Jelikož se jedná o zdravotnickou dokumentaci, platí, že vyžádá-li si tuto dokumentaci (nahrávku) PČR, pak vyžadujeme buď svolení pacienta, na kterého je zdravotnická dokumentace vedena nebo dle ustanovení §8 odst. 5 Trestního řádu svolení soudce.
    Jak je to ale ve vztahu k právům třetí osoby – tedy k volajícímu? Musím vyžadovat jeho souhlas taktéž?

    Díky.
    LS

Comments are closed.