Dne 26. června 2020 byl ve Sbírce zákonů vyhlášen zákon č. 285/2020 Sb., který poměrně zásadním způsobem novelizuje zákoník práce (z. č. 262/2006 Sb., dále jen „ZP“).
Jednou z novelizovaných oblastí je i část ZP týkající se povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody, konkrétně jde o jednorázovou náhradu nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance (§ 271f) a jednorázovou náhradu nemajetkové újmy pozůstalých (§ 271i), na jejichž vybrané aspekty je zaměřen tento příspěvek.
Účinnost těchto ustanovení je stanovena k 1. lednu 2021.
Co se týče jednorázové náhrady nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance podle ustanovení § 271f ZP, bylo jeho inspirací podle důvodové zprávy ustanovení § 2959 občanského zákoníku (OZ), přičemž se jedná o právní úpravu v oblasti pracovněprávní novou, jež si klade za cíl odstranit rozdíly právě mezi občanskoprávní a pracovněprávní úpravou.
Novelizované ustanovení § 271f ZP zní: „Při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance přísluší jeho manželovi, partnerovi, dítěti a rodiči jednorázová náhrada vzniklé nemajetkové újmy. Tato náhrada přísluší i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu.“
Dikce novelizovaného ustanovení ovšem oproti občanskoprávní úpravě (§ 2959 OZ) vykazuje značné rozdíly.
Občanskoprávní úprava míří na odčinění „pouhé“ citové újmy, tedy újmy nikoliv na absolutním právu (zdraví). Přesáhne-li újma u sekundární obětí míru „pouhých“ duševních útrap a vyvine se v onemocnění (újmu na zdraví – újmu na absolutním právu) nahrazuje se tato újma v režimu ustanovení § 2958 OZ (viz např. komentář k OZ od nakl. LEGES, s. 1021 a násl.). Novelizované ustanovení § 271f ZP ale rozšiřuje rozsah nahrazované újmy na veškeré újmy nemajetkové. V této části je tedy novelizované ustanovení širší než právní úprava občanského zákoníku a současně ji proto i nahrazuje (doposud by mohly sekundární oběti uplatňovat své nároky plynoucí z pracovněprávních vztahů jen podle občanského zákoníku). Ustanovení § 271f ZP je pro poškozené také výhodnější, jelikož pracovněprávní náhrada újmy je založena na odpovědnosti objektivní, zatímco občanskoprávní může být i subjektivní.
S ohledem na výše uvedené by novelizovaná právní úprava ZP měla současně překonávat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 302/2018 (podrobněji viz můj článek zde), které odčiňování újem na zdraví podle § 2958 OZ u sekundárních obětí zapovídaly. A z důvodu vnitřní bezrozpornosti právního řádu by závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu neměly tudíž platit ani pro oblast obecného občanského práva.
Dále, vymezení aktivně legitimovaných subjektů v ustanovení § 271f ZP je patrně inspirováno definicí osob blízkých podle ustanovení § 22 OZ („…jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.“), nicméně je v této souvislosti nelogické. Není možné, aby se jiným osobám (v poměru rodinném nebo obdobném) nahrazovala jím způsobená újma a současně aby tyto osoby nepociťovaly újmu poškozeného zaměstnance jako újmu vlastní. To není dle mého názoru možné. Právě způsobení újmy zaměstnanci způsobí újmu sekundární oběti, a pokud nikoliv, není co nahrazovat, jelikož újma nevznikla.
Obdobné platí i pro novelizované ustanovení § 271i ZP upravující jednorázovou náhradu nemajetkové újmy pozůstalých. I zde se oproti občanskému zákoníku hovoří o odčinění nemajetkové újmy (a nikoliv pouze duševních útrap) a vymezení sekundárních obětí opět staví na podmínce pociťování újmy primárně poškozeného za újmu vlastní sekundární oběti.
Závěrem bych uvedl, že bude velmi zajímavé sledovat judikaturu českých soudů, jakým způsobem se k novelizované právní úpravě budou stavět a zda potvrdí, či naopak vyvrátí, zde uvedené názory.