Nejvyšší soud ČR se v nedávném rozhodnutí č.j. 25 Cdo 1250/2016 opětovně vrátil k problematice náhrady nákladů léčení a zejména určení osoby oprávněné náhradu těchto nákladů požadovat. V jednom z posledních rozhodnutí – v rozsudku ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3942/2015 dovodil NS (v návaznosti na předcházející rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 870/14) aktivní legitimaci osob, které zajišťují péči o poškozenou osobou blízkou v rozsahu, který převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči i v případě, že se jedná o péči spočívající v o osobních výkonech.
Stávající rozsudek ale navazuje na starší tradice rozhodování NS a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3942/2015 do jisté míry „suspenduje“. Podle NS tak: „Lze shrnout, že jak podle původní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tak podle posledně citovaného nálezu Ústavního soudu (tj.podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2224/15 – vloženo autorem), nárok na náhradu nákladů léčení (míněno v jeho širším pojetí) ve smyslu § 449 odst. 1 obč. zák. náleží osobě trvale poškozené na zdraví v rozsahu účelně vynaložených výdajů na zajištění léčení či jiné potřebné péče, pokud není hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění, případně z jiných veřejných zdrojů. V případě, že takové náklady za poškozeného vynaloží (zaplatí) někdo jiný, tj. třetí osoba, má sama právo požadovat jejich náhradu po škůdci (§ 449 odst. 3 obč. zák.). Poskytne-li ovšem potřebnou pomoc vlastní osobní péčí o poškozeného či jeho domácnost třetí osoba, nemůže požadovat odměnu za vykonané činnosti, neboť ji zákon nepřiznává. Jestliže vzhledem k nesoběstačnosti poškozeného potřebný rozsah domácích prací a celkové výpomoci ze strany osoby blízké přesahuje běžnou a standardní úroveň rodinné spolupráce a solidarity, náleží nárok na náhradu přímo samotnému poškozenému bez ohledu na to, zda případně vypomáhající členy rodiny nějak honoroval. Tato rozhodovací praxe dovolacího soudu je reprezentována například rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 768/2016.“