Nejvyšší soud v nedávné době vydal dvě zajímavá rozhodnutí. Spojujícím motivem je provedená sterilizace – i když v obou případech za jiných okolností a s jiným cílem. V jednom případě nedobrovolně provedená, v druhém chtěná, ale nepovedená. Spory byly Nejvyšším soudem vedeny pod spisovými značkami 25 Cdo 2382/2010 a 30 Cdo 2819/2009.
Ve sporu 30 Cdo 2819/2009 jde o pokračování známých kauz nedobrovolných sterilizací. Rozhodnutí pak řeší otázku souladu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy. Je pravdou, že principielně nejsem příznivcem trendu raženého Ústavním soudem o přezkumu uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v konkrétních kauzách. Na druhou stranu v této kauze tento postoj chápu, neboť vývoj judikatury v otázce promlčení náhrady nemajetkové újmy v penězích byl v posledních letech velmi složitý (otázku hodnocení v současné době panujícího názoru o promlčitelnosti tohoto nároku ponechávám stranou).
Z rozhodnutí 25 Cdo 2382/2010
Námitkou dovolatelky, že nebyla řádně informována ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. o možném riziku selhání sterilizace, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť nebyla součástí žalobních tvrzení ani skutkových zjištění soudů obou stupňů.
Z rozhodnutí 30 Cdo 2819/2009
Pokud jde o námitku dovolatelky, že akceptace námitky promlčení uplatněné žalovanou v důsledku změny judikatury Nejvyššího soudu ČR, je ohrožením zásady právní jistoty účastníků řízení, která patří mezi základní principy právního státu, poukazuje dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2009 III. ÚS 2822/07 (ASPI ID JUD148434CZ), kde bylo vyloženo, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v článku 1 odst. 1 Ústavy; povaha materiálního právního státu obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně výkladu práva podávaného soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve světle konkrétní situace. Platí, že změna dlouhodobé právní praxe nebo soudní judikatury za nezměněného stavu právních předpisů může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty; v žádném případě se však tak nesmí dít svévolně.
Jak vyplývá z předchozího výkladu, ke změně judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo právě z důvodů, které má na mysli Ústavní soud.
V souvislosti s otázkou odůvodněnosti další námitky žalobkyně, pokud se vztahuje k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., lze poukázat na to, že ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. Uplatnění námitky promlčení může být (zcela výjimečně) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je podle Ústavního soudu ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v zanedbání lékařské péče, Ústavní soud mimo jiné konstatoval: „Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšším soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 […]).“
Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, z vyložených zásad v tomto ohledu plně nevychází. Proto nelze tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej v této části z uvedeného důvodu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Díky za navození diskusní atmosféry. Možná se připojí i někdo další – stačí „pouze“ kliknout na slova „LEAVE A COMMENT“ vpravo nahoře.
K sp. zn. 30 Cdo 2819/2009
Věc, kterou NS rozhodoval pod sp. zn. 30 Cdo 2819/2009, tj. nedobrovolně sterilizovaná severomoravská Romka, je můj oblíbený příklad toho, že lékař má podepsaný dokument nazvaný informovaný souhlas a přitom informovaný souhlas nebyl dán. U řady lékařů budí údiv, že něco takového je možné.
Pravda je, že po rozhodnutí Ústavního soudu v této věci jsem už takový vývoj nečekal. Zdá se mi, že Pavlíkův senát známý léta svým lítým bojem za nepromlčitelnost nároku na relutární satisfakci se snaží nadále prosazovat „svou“ jinými prostředky.
Kriticky bych k jejich rozhodnutí řekl, že po prvním přečtení jsem uvažoval: Kde je ten právní názor, kterým zavázali Vrchní soud v Olomouci? Pak jsem si přečetl některý ze zpravodajských serverů, pro který JUDr. Pavlík svůj závěr okomentoval a pochopil jsem, že senátu 30 Cdo vadí, že se Vrchní soud v Olomouci nevyrovnal nijak s tím, zda-li náhodou nebyla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Po pravdě mi úvaha, že námitka promlčení může být pominuta pro rozpor s dobrými mravy přijde jako jeden z méně šťastných vynálezů Ústavního soudu, a nenapadá mě příliš nějaké aspoň trošku objektivní kritérium jak poznat, kdy tomu tak je. Mnohem víc mi to přijde jako prostor pro sociální cítění soudců, které s právem nemá příliš co do činění.
K sp. zn. 25 Cdo 2382/2010
Tady úplně nevím, jestli Tomášovi rozumím tedy budu nesouhlasit s rizikem toho, že vyvracím něco, co Tomáš netvrdí. Nechť tedy případně dovysvětlí svůj postoj, pokud se mýlím v tom, co chtěl říct;-))
I já jsem stoupencem toho, že vyslovení či nevyslovení svobodného a informovaného souhlasu není součástí „konceptu lege artis“. Mám za to, že lege artis je o odborně správném výkonu tedy podle poznatků medicíny neboli v souladu s určitým „mimoprávním normativním systémem“.
Jen dodávám, že mám pochybnosti o tom, zda-li pravidla či poznatky medicíny jsou vůbec nějaký normativní systém a jak tedy lze uvažovat o souladu s něčím takovým. To je ale nepochybně zajímavé téma na jindy a zde v daném kontextu podle mě zcela nepodstatné.
Mám však za to, že pro každý lékařský výkon jsou mj. stanoveny dvě významné právní povinnosti lékaře – jednak provést výkon odborně správně / lege artis, jednak jej až na zákonné výjimky provést na základě svobodného a informovaného souhlasu pacienta. Směšovat obé pod pojem de lege artis mi přijde nesprávné, neboť každá z povinností je o něčem jiném, byť obě jsou ale setsakramentsky důležité.
Nicméně tato otázka mi přijde v daném kontextu zcela podružná, neboť je to otázka teoretická. V relevantních právních normách slova lege artis nejsou. Předpokladem odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. je porušení právní povinnosti a přijde mi jedno, zda-li je tím porušením neodborně provedený výkon nebo výkon bez souhlasu. Obé je porušením právní povinnosti.
Klíčová otázka podle mě je to, zda platí Tomášův závěr, že v daném případě škoda vznikla v důsledku porušení právní povinnosti. Chápu-li dobře, tak má Tomáš za to, že škoda (a je zde druhá velká otázka: Co je tou škodou? – byť obecně pro tyto žaloby, ne konkrétně pro tuto – viz dále) vznikla v příčinné souvislosti s nedostatečným informováním před zákrokem tedy s nesdělením informace o možném samovolném zprůchodnění vejcovodů.
Pokud si čtenáři nepřečtou celé rozhodnutí, tak nezjistí jednu zajímavou věc. Žalobkyně v tomto sporu neporodila dítě. Nežádala tedy náhradu škody, která jí vznikla v důsledku porodu dítěte. Žalobkyně spontánně potratila a prý vzhledem k tomu u ní došlo ke zhoršení zdravotního stavu; bylo nutné provést kyretáž, posléze operaci varixů a pro celkový nepříznivý stav i odborné psychiatrické vyšetření a léčbu antidepresivy.
Možná bych ještě pro osvětlení dodal, že interrupci, bezplatně nabídnutou ze strany žalované nemocnice, odmítla, jak uvedla, z morálních důvodů.
V daném případě soud nereflektoval námitku žalobkyně o tom, že porušení právní povinností spočívá v nedostatečné informaci proto, že tato námitka nebyla součástí žalobních tvrzení ani skutkových zjištění okresního a krajského soudu. Důvody tedy byly ryze procesní.
Vrátím se nyní ke dvěma nastoleným otázkám. V daném případě presumujme, že u pacientky skutečně došlo v důsledku samovolného potratu ke škodě na zdraví. Bylo by však možno mluvit o škodě na zdraví i v případě, že by pacientka bez problémů porodila zdravé dítě. Jsme připraveni na to akceptovat, že ne samozřejmě samotné dítě, ale náklady spojené s jeho životem jsou v daném kontextu škodou?
Druhá otázka pak je, zda-li je vznik škody – ať újmy na zdraví v důsledku samovolného potratu nebo majetkové škody spočívající v nákladech spojených s životem dítěte – v příčinné souvislosti s tím, že před provedením sterilizace nebyla pacientka informována o méně častém, byť možném a oborníkům jistě známém následku spočívajícím v samovolném zprůchodnění vejcovodů. Je jisté, že by se pacientka i přes tuto informaci chovala jinak? (Lze v tomto smyslu vést nějaké „rozumné“ dokazování?) Je jisté, že by například používala některou z forem antikoncepce, které ovšem také nemají stoprocentní účinnost?
Taková žaloba s pasivní solidaritou na straně žalovaných – společnost Durex a Fakultní nemocnice v M. – to už zní, jak z mého oblíbeného seriálu Ally McBeal!
Tak reaguji trochu opožděně, ale byl jsem pryč.
Začnu od toho prvního případu:
– jednak souhlasím s Radkem, že ten případ je trochu zvláštní. Vzhledem k tomu, že se nenarodilo té ženě dítě, nejedná se o klasický případ „wrongfull birth“ případů. Přesto je zajímavé uvažovat o vzniku škody i bez tohoto hlavního apektu těchto žalob. I tady vše totiž začíná i končí na obtížném prokazování příčinné souvislosti. Jako v řadě jiných souhlasových sporů totiž narážíme na to, že žalobce bude prokazovat, že kdyby měl potřebné informace, rozhodl by se jinak. A tady už se nepohybujeme v oblasti práva, ale spekulací.
– k definici postupu lege artis – já se k tomu poměrně obšírně vyjadřuji v knize, která by měla vyjít na Slovensku o právní odpovědnosti svobodných povolání. Jsem přesvědčen, že je to věc názoru a ani v cizině není tato věc nahlížena jednotně. Někde je správné poučení považováno za součást postupu lege artis, někde je tento pojem vnímán úžeji – jak ho vnímá Radek. S ohledem na znění §420 je to ale skutečně otázka spíše teoretická, bez širšího praktického dopadu.
Ke druhému případu bych pouze poznamenal, že plně souhlasím s Radkem, neboť se mi zdá, že posuzováním souladu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy se ocitáme na velmi tenkém ledě, kde končí i takto mizivá předvídatelnost práva a právní jistota.