Nejvyšší soud aktuálně zveřejnil několik právních vět schválených na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia týkajících se problematiky pracovněprávní náhrady újmy ze strany zaměstnavatele:
- Promlčení práv na jednotlivá plnění vyplývajících z nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu a vzniklých v době po 31. 12. 2013 se řídí ustanoveními § 609-653 o. z., i když k pracovnímu úrazu zaměstnance a vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti došlo před 1. 1. 2014.
NS 21 Cdo 2341/2019
- Zaměstnanci, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně a který po pracovním úrazu nevykonává pracovní činnost, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a invalidním důchodem pobíraným z téhož důvodu k výdělku ve výši minimální mzdy se nepřihlíží.
NS 21 Cdo 2341/2019
Z odůvodnění: „Z uvedeného v první řadě vyplývá, že výdělek ve výši minimální mzdy se nepovažuje za výdělek poškozeného zaměstnance po pracovním úrazu proto, že by šlo (mohlo jít) o následek pracovního úrazu. Důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po pracovním úrazu, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádného výdělku (a to nikoliv z důvodu následků pracovního úrazu, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí) a že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval stav trhu práce – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdy, platu nebo odměny z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení § 371 odst. 3 větě první zákoníku práce (§ 271b odst. 3 větě první zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2018) tak vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po pracovním úrazu v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4254/2018).“
… Zaměstnanec, kterému byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, není povinen – jak správně uvádí odvolací soud – vykonávat výdělečnou činnost, a to ani v případě, že by jeho pracovní schopnost zcela nezanikla (došlo by k jejímu poklesu nejméně o 70 %, ale o méně než 100 %). Vzhledem k míře poklesu pracovní schopnosti se u takového zaměstnance nepředpokládá výkon soustavného zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti; zdrojem jeho příjmů již nemá být výdělek, nýbrž invalidní důchod, který mu byl přiznán…“
- Odškodnění pozůstalých po zaměstnanci zemřelém v důsledku pracovního úrazu, k němuž došlo po 1. 1. 2012, se posuzuje podle § 378 odst. 1 zák. práce, aniž by bylo možno nárok pozůstalých na náhradu mimořádné nemajetkové újmy nad částku 240.000 Kč hodnotit podle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. (resp. od 1. 1. 2014 podle § 2959 o. z.).
NS 25 Cdo 2202/2018
Z odůvodnění: „Ze srovnání shora uvedených znění právní úpravy jednorázového odškodnění pozůstalých po zaměstnanci zemřelém v důsledku pracovního úrazu do 31. 12. 2011 a od 1. 1. 2012 vyplývá, že v případech úmrtí, k nimž došlo do 31. 12. 2011, byl zaměstnavatel povinen zaplatit jednorázové odškodnění manželu a nezaopatřeným dětem zemřelého v paušální částce 240.000 Kč. S účinností od 1. 1. 2012, po novele provedené zákonem č. 365/2011 Sb., zákoník práce v § 378 odst. 1 stanovil, že pozůstalému manželovi a nezaopatřeným dětem náleží jednorázové odškodnění každému ve výši nejméně 240.000 Kč. Uvádí-li citované ustanovení zákoníku práce „nejméně 240.000 Kč“, pak již samo toto ustanovení dává prostor pro zvýšení náhrady nad částku 240.000 Kč, neboť částka 240.000 Kč, podle zákona ta „nejmenší“, by měla být odpovídající náhradou v případech, kdy budou splněny jen základní zákonné podmínky – tedy odškodnění manžela a nezaopatřených dětí při úmrtí zaměstnance v důsledku pracovního úrazu. Není tedy důvodu, aby od 1. 1. 2012 byl pro pracovněprávní nároky pozůstalých používán přístup občanskoprávní judikatury, která pro případy, že se pevně stanovená částka náhrady podle § 444 odst. 3 obč. zák. jevila s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem konkrétní věci nedostatečnou, nevylučovala, aby se za splnění podmínek § 13 odst. 2 obč. zák. pozůstalí domáhali po škůdci náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 3 obč. zák., a to v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04). Odškodnění pozůstalých po zaměstnanci zemřelém v důsledku pracovního úrazu, k němuž došlo po 1. 1. 2012, tak bude posuzováno podle § 378 odst. 1 zákoníku práce, aniž by bylo možno nárok pozůstalých na náhradu mimořádné nemajetkové újmy nad částku 240.000 Kč založit na aplikaci § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. (resp. od 1. 1. 2014 podle § 2959 o. z.).“